Historie‎ > ‎Co možná nevíte‎ > ‎

Co možná nevíte - příspěvky

Česká a rakouská měna - díl 6.

přidáno: 3. 6. 2011 12:14, autor: Jan Štrobl   [ Aktualizováno 20. 8. 2017 8:28 uživatelem Redakce Budoucnost ]

Jméno autora většiny textu: Ing. Jiří Hána, Ph.D.

Rakousko-uherská koruna

Válka s Pruskem opět nepříjemně narušila měnový oběh, vydávaly se státovky a nekryté bankovky, takže sisyfovská dřina s nápravou měny se musela opakovat. Problémy se stříbrem jako základem měny vedly nejprve k rozhodnutí ministerstva financí o zrušení ražby stříbrné zlatky na soukromý účet a zrušení povinnosti Rakousko-Uherské banky přijímat stříbrné slitky za bankovky (1879) a 11.8. 1892 k rozhodnutí o přechodu ke z l a t é korunové m ě n ě . V tomto mezidobí zákonné stříbrné měny, ale bez ražby na soukromý účet, se kupní síla zlatníku odpoutala od hodnoty stříbra (přímého měnového statku) v stříbrném zlatníku obsaženého. Cena stříbra tehdy dále klesala (proto došlo k zastavení soukromé ražby), ale kurs zlatníku neklesal. Měnové opatření tedy směnnou hodnotu zlatníku podchytilo, zůstala až do r. 1892 na stálé úrovni směnné hodnoty stříbra z r. 1879. Stříbro tedy nebylo přímým měnovým statkem. Od r. 1887 bylo zavedeno tzv. nepřímé kontingentování emise bankovek. Dovolovalo pružněji vydávat oběživo podle potřeb ekonomiky - jen 2/5 obíhajících bankovek měly být nadále kryty kovem, zbytek měl mít vyhovující bankovní úhradu. Jestliže suma kovem nekrytých bankovek převýšila 200 mil. zl., byla banka povinna platit z tohoto překročení roční 5%ní daň. K r. 1900 byl ukončen přechod rakousko-uherské měny na zlatý základ (podle záměru z r. 1892). Ani tehdy však nebyla rakouská koruna na úrovni britské libry, tj. na úrovni pravého zlatého standardu. Byla to tzv. funkční zlatá měna devizová. To je měna se zákonně stanoveným obsahem zlata v peněžní jednotce, ale bez volné ražby zlatých mincí na soukromý účet a bez povinnosti cedulové banky směňovat bankovky za zlato v zákonném kursu, avšak platila povinnost směňovat je za zlaté devizy (např. za libru, frank apod.). Z 1 kg ryzího zlata se razilo 3.276 korun, povinné krytí úvěrových bankovek kovem bylo stanoveno na 40 %. Na stejné úrovni jako rakouská koruna byl tehdy i ruský rubl. Pokud to čtenáři připomíná dnešní "volně směnitelné měny", pak se pro obchodní praxi skutečně jednalo v podstatě o totéž. Rakousko-Uherská banka udržovala úspěšně na stálé úrovni devizové záznamy na vídeňské burze. Pro oběh byly od r. 1892 z čistě demonstračních důvodů raženy zlaté 10 a 20 K, později od r. 1907 i 100 K, aby se obyvatelstvo přesvědčilo, že rakouská koruna je zlatá měna (v tomtéž roce byl ukončen oběh státovek). Ale mince se brzy vracely do pokladen banky. Tezaurační činitel byl téměř nulový, v oněch idylických dobách lidé neměli důvod nedůvěřovat papírovým penězům či schovávat zlato na "horší časy". Základem tohoto posílení rakousko-uherské měny byla aktivní obchodní bilance se zeměmi se zlatou měnou a odstranění dříve chronických schodků státního rozpočtu.

V rámci minulých diskusí o možném vzniku dvou emisních bank v ČSFR je užitečné připomenout, že Uhersko si sice vynutilo přejmenování cedulové (soukromé !) banky na Rakousko-Uherskou (1878), ale nesnažilo se prosadit, aby si mohlo v pravidelně dohadované (na 10 let) měnové a celní unii vydávat do oběhu peníze podle uvážení uherské vlády prostřednictvím samostatné státní cedulové uherské banky. Jak jsme v předchozím výkladu mohli sledovat, stačilo souvislé mírové období a měna byla v pořádku.

Ze stříbra byly raženy mince v hodnotě 5, 2 a 1 K, z obecných kovů haléře (20, 10, 2 a 1). Stříbrná koruna vážila 5 gramů o ryzosti 0,835, zlatá dvacetikoruna vážila 6,775067 g o ryzosti 0,900 (tj. obsahovala 6,09756 g zlata) a desetikoruna o stejné ryzosti měla poloviční váhu.

 
Korunová měna, 1892 - 1918 — 5 koruna 1900

 
Korunová měna, 1892 - 1918 — 1 koruna 1906

 
Korunová měna, 1892 - 1918 — 10 haléř 1892

 
František Josef I., 1848 - 1916 — 4 dukát 1906

 
František Josef I., 1848 - 1916 — 100 koruna 1907

 
František Josef I., 1848 - 1916 — 100 koruna 1908

 
František Josef I., 1848 - 1916 — 20 koruna 1900


Bankovky pak byly tištěny v hodnotách 10, 20, 50, 100 a 1000 K. Poměr korun ke zlatkám rak. čísla byl stanoven 2:1, povinně se muselo oficiálně počítat na koruny od 1.1. 1900. Nicméně ještě autor tohoto povídání, narozený po 2. světové válce, neřekne desetikoruně jinak než „pětka“.




























Přišla však v á l k a a již císařské nařízení ze 4.8. 1914 zmocnilo vládu k mimořádným opatřením. Téměř vzápětí byl zrušen předpis o povinném zlatém krytí, aby se opatřily možnosti financování války pouhým emisním tiskem. Zákonitě pak kurs koruny klesal a cedulová banka, vědoma si neúčinnosti eskontní úrokové sazby jako prostředku ke zlepšení platební bilance, ponechala ji po celou válku na nezměněné výši 5 %. Za války došlo k výdeji 1 a 2 K bankovek a k ražbě nových mincí 10, 20 a 2 haléře. V r. 1916 zavedla vláda v á z a n é devizové hospodářství, v jeho rámci zřídila i devizovou ústřednu jako nucenou organizaci pro obchod s devizami. K dalšímu utužení pohybu deviz došlo v r. 1918. Je zajímavé, že monopol Rakousko-Uherské národní banky měl stejně končit již v r. 1919, z důvodu zániku říše nebyl pochopitelně obnoven. Příčinami a rozsahem měnového rozvratu Rakouska-Uherska jsme se zabývali v hlavním textu a zde se dále soustředíme na čistě "technické" záležitosti. Hned v prvních dnech samostatné republiky přestala Rakousko-Uherská banka vykonávat pro ČSR funkce cedulové banky. Přestala fungovat i vídeňská Poštovní spořitelna a pošty za ni odmítaly vyplácet hotovosti. Stát i podniky začaly v prvních týdnech pociťovat nedostatek peněz. Podle zákona z listopadu 1918 připravila tehdy Zemská banka království Českého emisi náhradních obchodních platidel, jež se nakonec do oběhu nedostala. Po rozpadu říše tedy zůstala zpočátku na území všech nástupnických států zákonným platidlem rakousko-uherská koruna. Československo nebylo přitom prvním nástupnickým státem, který se měnově oddělil. Poměrně jednoduchou situaci měla Itálie, jež na zabraném území zavedla svou liru a koruny měnila v poměru 10:4, jenž nelze nazvat jinak než lupičským (později byla přinucena dávat 6 lir za 10 korun). Zcela nově vzniklé státy (např. Československo a Jugoslávie) musely použít jinou variantu - dočasně okolkovat existující koruny, aby se inflační oběživo nemohlo k nim šířit ze sousedních států. V okolkování nás předběhla Jugoslávie (leden 1919), s precizností a účinností naší rašínovské akce to však bylo nesrovnatelné. Měla však těžší situaci proto, že území Jugoslávie bylo předtím součástí 3 států, sjednocovala tedy měnu rakousko-uherskou, bulharskou a černohorskou v jednotnou dinárovou soustavu. V samotném Rakousku nejprve pokračovala vpravdě drsná inflační emise, 15.2. 1919 byl zakázán dovoz korunových bankovek (hlavně později neokolkovaných v ČSR), 27.2. 1919 bylo nařízeno okolkování všech bankovek mimo 1 a 2 K, v březnu 1919 vytvořená Rakouská národní banka rovněž provedla kolkování peněz a tzv. německo-rakouské koruny pak byly měněny v poměru 1:1 ke korunám rakousko-uherským. V r. 1925 byla vytvořena šilinková měna: 10 tis. korun za 1 nový šilink, 1 šilink měl obsah 0,2117 ryzího zlata. Stejně inflační byla situace v Maďarsku a až od 1.1. 1927 byla místo znehodnocených maďarských korun vytvořena nová měna - pengö, měnilo se 12.500 korun za 1 pengö. Z uvedených srovnání (v Polsku nebyla situace lepší) jasně vyplývá čs. priorita v řešení válečné inflace a vytvoření kvalitní nové měny.

Stručná rekapitulace

Brakteát — tenká a křehká mince nestálé hodnoty používaná v době předgrošové. Jeho ražba probíhala poměrně rychle, protože se při ní položilo na sebe několik střížků a razilo se pět až osm kusů mince.

Denár — drobná stříbrná mince o hodnotě 1/4 krejcaru. Denáry byly raženy od roku 1300 s nápisem „parvi Pragenses“ a v té době jich bylo 12 na groš.

Dukát — zlatá mince o hmotnosti asi 3,5 g. Ve druhé polovině 16. století měl dukát 104 - 120 krejcarů, později 180 krejcarů. Za Rakousko-Uherské říše tzv. jednoduchý dukát se rovnal 4 zl. 30 kr.

Grešle — drobná měděná mince o hodnotě 1/4 groše, v 18. století 3/4 krejcaru.

Groš — v 17. - 19. století drobná mince o hodnotě 3 krejcarů.

Groš míšeňský — 1 groš míšeňský měl původně 6 penízů českých, od roku 1469 již 7 penízů, označovaných později jako haléře (1/14 groše). 1 groš míšeňský měl hodnotu 1/2 groše pražského. 1 kopa míšeňská byla 60 grošů míšeňských a to se rovnalo od roku 1469 30 grošům pražským. Od roku 1589 byla 1 kopa míšeňská 10 tolarů.

Groš pražský (bílý) — byl dán do oběhu v červenci roku 1300. Vedle grošů byly raženy ještě malé denáry. V letech 1423 - 1469 nebyly groše raženy, razily se pouze drobné mince označované jako peníze a haléře. Roku 1469 byla obnovena ražba pražského groše o váze 2,7 g. Nově ražená mince — peníz představující 1/7 groše — měla platit jako dva peníze staré, proto se označovala jako podvojný peníz. Nově byly raženy i haléře s korunkou v hodnotě 1/14 groše. Poměr drobné mince ke groši byl stanoven roku 1484 takto: 1 groš pražský = 7 penízů = 14 haléřů = 28 obolů. Sněm roku 1485 ve snaze odstranit terminologickou nepřesnost ustanovil, aby se mince v hodnotě 1/7 groše označovala pouze jako peníz a mince v hodnotě 1/14 groše jako haléř.

Groš vídeňský — 2 groše pražské

Haléř, halíř — stříbrná mince ražená původně od 13. století o váze 0,55 g v Halle. Od roku 1892 v Rakousko-Uhersku setina koruny.

Krejcar — šedesátina zlatníku, stříbrná mince zavedená v Čechách roku 1561; později, za Rakouska-Uherska, setina zlatky. 1 krejcar = 3 bílé peníze = 6 malých peněz. 30 bílých grošů (půl kopy české) = 70 krejcarů.

Koruna — stříbrná mince o hodnotě 50 krejcarů.

Suveréndor — 13 zl. 20 kr.

Tolar — někdejší evropská stříbrná mince. U nás ražen od roku 1519 v Jáchymově (něm. Joachimstaler). Vážil asi 29 g. Ve čtyřicátých letech 18. století 1 tolar = 1,5 zl. = 30 grošů = 90 krejcarů = 120 grešlí = 180 troníků = 360 denárů.

Troník — mince rovnající se 0,5 krejcaru.

Zlatka — 100 krejcarů.

Zlatník — 60 krejcarů.

Zlatý konvenční měny — 1 zl.k.m. = 1 zl. 12 kr. rýn. = 20 stříbrných (nových) grošů. 2 zl.k.m. = 1 tolar 10 stř.gr.

Zlatý rýnský — zlatá mince, kterou začal razit kolem roku 1386 svaz švábských měst. Zlatý rýnský se měl podle sněmovního usnesení z roku 1469 vyměňovat za 18 nově ražených pražských grošů. 1 zl.rýn. = 60 krejcarů.

Zlatý uherský — zlatá mince, která se za vlády Václava IV. vyměňovala za 18 - 24 grošů pražských, roku 1469 za 24 gr. praž. a roku 1482 a později za 29 gr. praž.

Česká a rakouská měna - díl 5.

přidáno: 3. 6. 2011 11:37, autor: Jan Štrobl   [ Aktualizováno 20. 8. 2017 8:38 uživatelem Redakce Budoucnost ]

Jméno autora většiny textu: Ing. Jiří Hána, Ph.D.
Zdroj: www.sweb.cz/numismatic

Zlatý rakouského čísla

Reformou r. 1857 na bázi celní libry o 500 g stříbra bylo raženo v nové soustavě 45 zlatých o 100 krejcarech ("zlaté rakouského čísla"), a to v dohodě s Německou celní unií. Pro domácí potřebu se razily 2, 1 a 1/2 zlatky (floriny), dále pak 20, 10, 5 krejcarů ze stříbra, z mědi pak 4, 1 a 1/2 krejcaru. Kromě nich obíhaly samozřejmě i papírové bankovky. V oběhu však nadále zůstávaly starší bankovky i mince a vznikaly náročné problémy s přepočty, protože hodnota konvenční měny byla zhruba o 5 % vyšší než u měny rakouského čísla. Např. 100 zlatých rak. čísla se rovnalo 95 zlatým konvenční měny. Kromě toho si veřejnost poprvé v historii musela zvykat na dekadickou soustavu (viz 1 zlatý rak. čísla = 100 krejcarů). Přitom velice rozšířený dvacetník konvenční měny se rovnal 0,34 zlatky rak. čísla, obíhaly i staré tolary, půltolary a čtvrttolary (1 tolar = 2,30 nové zlatky rakouského čísla). Celkově ve 2. pol. 19. stol. převažovalo v oběhu papírové oběživo, obíhal i papírový desetikrejcar. Císařským patentem z 19.9. 1857 byly zavedeny mince s následujícími parametry (váha v gramech, obsah stříbra v gramech, ryzost):

Mince
Váha v g
Obsah stříbra v g
Ryzost
2-zlatník
24,691
22,22
0,900
zlatník
12,345
11,11
0,900
čtvrtzlatník
5,341
2,77
0,520
desetikrejcar
2,000
1,00
0,500
pětikrejcar
1,330
0,50
0,375

Tříkrejcar z obecného kovu vážil 10 g, dále pak krejcar a půlkrejcar.

 
Rakouská a spolková měna, 1857 - 1892 — 2 zlatník 1867

 
Rakouská a spolková měna, 1857 - 1892 — 2 zlatník 1873
cena slavnostních střeleckých závodů ve Vídni

 
Rakouská a spolková měna, 1857 - 1892 — zlatník 1866

 
Rakouská a spolková měna, 1857 - 1892 — zlatník 1875 - Příbramský

 
Rakouská a spolková měna, 1857 - 1892 — 5 krejcar 1867

 
František Josef I., 1848 - 1916 — 4 dukát 1869

 
František Josef I., 1848 - 1916 — dukát 1869

 
František Josef I., 1848 - 1916 — koruna spolková 1858

 
František Josef I., 1848 - 1916 — 1/2 koruna spolková 1861

 
František Josef I., 1848 - 1916 — 4 dukát 1873, cena slavnostních střeleckých závodů 
ve Vídni, Au 28 mm (13,37 g).

 
František Josef I., 1848 - 1916 — 8 zlatník 1882



Jako spolkové mince se razily:
  • ze zlata koruna o váze 11,11 gramu, o ryzosti 0,900 (10 gramů zlata) a půlkoruna o váze 5,555 gramu, stejné ryzosti (5 gramů zlata)
  • ze stříbra spolkový dvoutolar o váze 37,12 g a ryzosti 0,900 (33,408 g stříbra) a tolar s přesně polovičními parametry o stejné ryzosti.

Jako obchodní mince se razily:

  • čtyřdukát o váze 13,95 gramu o ryzosti 0,9869 (tj. zlaté zrno vážilo 13,768) a
  • dukát o váze 3,49 gramu, stejné ryzosti (obsahoval tedy 3,442 g zlata), konečně pak
  • stříbrný levantský tolar o váze 28,05 gramu, ryzosti 0,833 (tj. 23,387 g stříbra, první tyto tzv. "tolary Marie Terezie" se razily již v r. 1780).

V r. 1866 byla ražba zlatých spolkových korun ukončena, od r. 1870 do reformy v r. 1892 existovaly zlaté čtyřzlatníky a osmizlatníky. Neměly úředně stanovený poměr k zákonné stříbrné měnové jednotce, nebyly to tedy kurentní, ale obchodní mince. Dočasné zlepšení měnové situace Rakouska umožnilo od září 1858 přistoupit ke směnitelnosti bankovek za drahokov, přičemž byl poprvé v historii rakouského cedulového bankovnictví stanoven přesný způsob k r y t í obíhajících b a n k o v e k : alespoň 1/3 měla být kryta drahými kovy, zbývající 2/3 měly být uhrazeny krátkodobými a snadno zpeněžitelnými cennými papíry, získanými eskontem nebo lombardem. Válečné zápletky s Itálií však již v dubnu 1859 vedly k zastavení výměny bankovek za drahokov. Jako v celé dosavadní naší historii byla tedy měna rakouského čísla založena na stříbrném základě, přičemž velké kolísání a pokles stříbra vůči v zahraničí běžnějšímu zlatému základu činilo z rakouských "zlatých" měnu relativně slabou, např. ve vztahu k libře šterlinků (r. 1871 byl poměr stříbra ku zlatu 15:1, r. 1888 již 22:1). Samotný měnový oběh však byl až do 1. světové války vcelku stabilizovaný a měna nepřekážela rychlému a úspěšnému ekonomickému rozvoji.

Jak již bylo řečeno, šlo u papírových peněz o bankovky. V r. 1863 byl vcelku vyřešen klíčový problém kontingentace tohoto úvěrového oběživa takto: Bankovní ředitelství musí pečovati o zachování takového poměru kovového pokladu k úhrnu emise, aby jím bylo zajištěno přesné plnění bankovní povinnosti ku směňování bankovek. Vždy však musí býti ona částka, o kterou převyšují obíhající bankovky 200 mil. zlatých, úplně nahrazena stříbrnými mincemi nebo slitky. Suma, o kterou obíhající bankovky převyšují kovový poklad, musí býti uhražena cennými papíry eskontovanými nebo lombardovanými ve shodě s předpisy stanov a konečně bankovními zástavními listy, způsobilými k dalšímu zcizení, přičemž však tyto zástavní listy nesmějí převyšovati 20 mil. a mohou sloužiti za úhradu do 2/3 své nominální hodnoty. Do 1/4 kovového pokladu může se užíti pro kovovou úhradu i zlata v mincích i slitcích místo stříbra. Za obíhající bankovky buďtež pokládány ony, které byly vydány Národní bankou a nevrátily se do jejích pokladen. Citovali jsme zde z rakouských "bankovních akt" z r. 1863, jejichž nápravná měnová opatření byla rozpočítána do r. 1867, kdy měla být opět obnovena směnitelnost bankovek. V dalším vývoji však došlo k porušení kontingentace tím, že zákon z května 1866 prohlásil bankovky v nominální výši 1 a 5 K za státovky s nuceným oběhem (podobně tomu bylo u mincí). V zájmu logické návaznosti výkladu dodejme, že v r. 1932 potkal stejný osud - prohlášení bankovek za státovky - čs. desetikoruny a dvacetikoruny, v r. 1938 pak nejprve padesátikoruny a nakonec i stokoruny.


 
                                1 zlatý, 1858                                                                                5 zlatých, 1859  



1 zlatý, 1866



1 zlatý, 1888



5 zlatých, 1881

Česká a rakouská měna - díl 4.

přidáno: 3. 6. 2011 10:55, autor: Jan Štrobl   [ Aktualizováno 20. 8. 2017 8:39 uživatelem Redakce Budoucnost ]

Jméno autora většiny textu: Ing. Jiří Hána, Ph.D.
Zdroj: www.sweb.cz/numismatic

Konvenční měna a počátky papírových peněz

V r. 1750 byl učiněn pokus zavést jednotnou měnu ve všech dědičných zemích Habsburků - z vídeňské marky (hřivny) se razilo 12 tolarů = 24 zlatých. Rychle však následovala další reforma, jež byla skutečně významná - zavedení konvenční měny. Tzv. k o n v e n č n í měnu sjednala Marie Terezie r. 1753 dohodou s Bavorskem, kde se měly razit mince shodně s ražbou rakouskou a obíhat volně v obou zemích. Vídeňská marka byla u konvenční měny nahrazena markou kolínskou, jejíž váha byla 6/5 marky vídeňské, tj. vážila 233,8 g. Marka se dělila na 20 zlatých po 60 krejcarech. Odtud převzala nová měna (kromě označení "konvenční") i označení "dvacetizlatková". Razily se tolary v hodnotě 2 zlatek, půltolary a čtvrttolary. Mince s označením "zlatka" (Fl=florin) byly zaráženy až ve 2. pol. 19. stol., tj. konvenční (numismaticky vyjádřeno "tolarová") měna zůstala zákonnou měnou v Rakousku až do r. 1857.

K uvedené konvenci se později připojily další německé státy, avšak samo Bavorsko ji r. 1754 vypovědělo. Bavorsko se totiž obávalo nepříznivých důsledků ze snížení obsahu stříbra ve svých mincích, k němuž by podle dohody muselo přistoupit. Proto byla sjednána mezi Rakouskem a Bavorskem nová dohoda, podle které Bavorsko razilo minci o 1/5 hodnotnější. Když bavorského příkladu následovaly ostatní jihoněmecké státy, vznikl rozdíl mezi rýnským zlatým a zlatým konvenční měny. Odtud tehdejší obvyklé počítání ve zlatkách nebo rýnských (1 rýnský zlatý se rovnal 1 zlatému a 12 krejcarům konvenční měny). Podle mincovního řádu z r. 1754 tolar vážil 28,06 g, obsahoval 23,39 g stříbra (ryzost 0,833), půltolar a čtvrttolar byly přesné díly tolaru o stejné ryzosti. Dále se razily krejcarové mince - 20, 17, 10, 7, groš, poltura, krejcar, grešle a půlkrejcar.

 
Marie Terezie, 1740 - 1780 — tolar 1760

 
Marie Terezie, 1740 - 1780 — 2 sovráno 1762, Brusel

 
Marie Terezie, 1740 - 1780 — dukát 1765, Kremnica

 
Marie Terezie, 1740 - 1780 — tolar křížový 1767

 
Marie Terezie, 1740 - 1780 — 30 krejcar 1769

 
Leopold II., 1790 - 1792 — 1 a 1/4 dukát 1791 - ke korunovaci na českého krále 
6. 9. 1791 v Praze. 

 
František II., 1792 - 1835 — dukát 1809, Salzburg


 
Ferdinand V., 1835 - 1848 — dukát 1836, ke korunovaci českým králem 
7. 9. 1836 v Praze, Au 18 mm (3,47 g).

 

Ferdinand V., 1835 - 1848 — tolar 1846 

Dějiny p a p í r o v ý c h peněz v Rakousku začínají rovněž v době Marie Terezie (v Evropě patří prvenství Anglii, kde se z dlužních úpisů vyvinuly koncem 17. stol.). Poprvé byly vydány do oběhu v podobě státní, 6%ní zúročitelné půjčky. Tyto tzv. "platební obligace" byly přijímány při placení všech komorních a kontribučenských dávek jako kovové mince. Protože vznikly jako půjčka, předpokládalo se, že rakouský stát má své papírové peníze splatit v dobré měně, poněvadž za ně rovněž dostal hodnotné peníze. Byly vydány na počátku 60. let. ve výši 10 mil. zl. a do září 1766 staženy z oběhu a zničeny.

 
5 zlatých, 1796
10 zlatých, 1796

Ale prakticky současně začala být vydávána nezúročitelná platidla. První sérii vydala Wiener-Stadt-Banco na základě vládního patentu ze dne 27.9. 1760 dnem 1.7. 1762 pro dědičné země v hodnotě 12 mil. zlatých. Bankocedule byly tištěny ve stylu tehdejších bankovních obligací. Na hořejší straně mají provedenu "suchou" pečeť dvorní deputace a města Vídně, jehož znak je vytištěn uprostřed bankocedule. Byly vydány v hodnotách 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých. Tiskla je dvorní tiskárna, zpočátku každou vlastnoručně podepisoval některý z vídeňských radních. Při placení dávek je státní pokladna přijímala jen do poloviny místo kovových peněz, ale všechny poplatky placené Vídeňské městské bance bylo nutné odvádět 1/3 v bankocetlích. Byly to tedy peníze s nuceným oběhem, přičemž soukromé subjekty neměly povinnost je vůbec přijímat. Podle patentu z 1.8. 1771 byla vydána 4. emise těchto bankocetlí, jež byly přijímány všemi veřejnými pokladnami místo kovových peněz. Vydávání nezúročitelných bankocetlí je vlastně prvou čistě papírovou inflací. Při výměně starých bankocetlí za nové r. 1769 poprvé nebyla sdělena výše nové emise a ani zde nebyl dodatek, že při platech mezi soukromými osobami je ponecháno vůli stran, zda je chtějí přijímat. Oběžník zemské rakouské vlády z dubna 1797 nařídil přijímat na rakouském území b a n k o c e t l e i při soukromých platech a krátce na to došlo ke stejnému opatření i na území Uher. Byly to tedy již státovky v moderním slova smyslu. Ve stejné době jako první bankocetle se stávají běžnou součástí oběživa měděné mince pro nejnižší hodnoty (uzákoněny r. 1760).

2 zlaté, 1800

 

50 zlatých, 1806 

Obrovské vládní výdaje spjaté s napoleonskými válkami vedly zákonitě ke státnímu b a n k r o t u . Ten skutečně přišel v r. 1811. V literatuře se nazývá Wallisova reforma. Prezident dvorské komory Josef hrabě Wallis provedl finančním patentem r. 1811 devalvaci znehodnocených bankocetlí, jichž obíhalo přes 1 mld nominální hodnoty. Patent zavedl novou papírovou měnu, lidově zvanou „šajny“ (Einlösungscheine - výplatní listy).




2 zlaté — anticipační šajn, 1813 


Bankrot byl proveden 1 : 5, a to i pro měděné mince. Pro placení soukromých dluhů však stanovil odstupňovaný přepočítací klíč podle doby vzniku závazku, např. z ledna 1799 byl přepočítací kurs 103, ze srpna 1805 135, z května 1808 216 a z února 1811 oněch 500, tj. 1 : 5. Ačkoli císařský dekret sliboval, že další papírové peníze vydávány nebudou, bylo v nových válečných zápletkách přistoupeno znovu k emisi papírových peněz, tzv. "anticipačních listů", které mohly být použity k zaplacení daní. (Jak naznačuje sám název, měla být hodnota těchto poukázek uhrazena důchody, které měly teprve v budoucnu připlynout do státní pokladny.) Do 1.6. 1816 tak byly v oběhu dohromady šajny a anticipační listy, jejichž postavení bylo totožné a nazývaly se společně listy vídeňské měny (Wiener Währungs-Scheine). Obíhalo jich za více než 678 mil. zl., přitom ažio mince dosáhlo i několika set procent. K dalšímu oficiálnímu státnímu bankrotu přitom nedošlo jen díky válečné náhradě od nakonec poražené Francie a anglické půjčce.

Stabilizace politických poměrů po vídeňském kongresu s sebou přinesla i rozhodnutí uspořádat rozhárané peněžní poměry prostřednictvím privilegované cedulové banky. Dva patenty z 1.6. 1816 (tzv. Stadionova reforma) obsahovaly jednak základní rysy takového plánu, jednak zatímní reglement či řád nové banky, jež pod firmou "Privilegovaná rakouská národní banka" byla otevřena 1.7. 1816 a patentem z 15.6. 1817 obdržela první definitivní statut s privilegiem na 25 let. Vybavení (tj. stahování) vídeňské měny z oběhu se provádělo původně buď přímou záměnou za 2/7 nominální hodnoty v bankovkách a ostatku v 1%ních státních obligacích, nebo koupí akcií Národní banky, a to tak, že akcie byla prodávána za 2.000 zl. ve víd. měně a 200 zl. v minci (později, za snížení nominální hodnoty a zdvojnásobení počtu akcií za 1.000 zl ve víd. měně a 100 zl. v kovu). Přijatá kovová hotovost měla sloužit bance jako fond pro eskont, zatímco za přijaté cedule vídeňské měny byly bankou vydány 2,5%ní dluhopisy, jejichž postupné zaplacení, stejně jako uvedených jednoprocentních, se mělo provádět pomocí splátkového fondu, který měla banka sama spravovat a stát pravidelně dotovat.


 
 
Konvenční měna, 1848 - 1857 — tolar 1854, svatební

 
Konvenční měna, 1848 - 1857 — 20 krejcar 1852

 
František Josef I., 1848 - 1916 — 4 dukát 1854, ouško ve tvaru korunky 

Místo obou těchto způsobů vytlačování vídeňské měny nastoupila nová devalvační úmluva státu s bankou z 3.3. 1820 (s částečnými změnami z 18.10. 1821 a 30.11. 1822), podle které Národní banka převzala záměnu zbytku v poměru 250 = 100 za své bankovky, směnitelné za mince, přičemž stát se zavázal k přiměřeným úhradám. Od r. 1820 do r. 1841 vybavila takto Národní banka 437,5 mil. zl. vídeňské měny, zač obdržela od státu 70 mil. zl. v minci konv. měny, avšak 105 mil. zl. pouze v zúročitelných a nezúročitelných státních dluhopisech. Pak už zbývalo jen vybavit 17,76 mil. zl. vídeňské měny, jejichž záměna se protáhla až do formálního zrušení oběhu vídeňské měny císařským nařízením ze dne 27.4. 1858, když již skoro 10 let trvala zase nová papírová měna. Důvod je zřejný - v panujícím neklidu revolučních let 1848-49 veřejnost papírovým penězům příliš nevěřila a překotně je měnila u banky za stříbrné mince, takže banka byla nucena tuto výměnu již v červnu 1848 zastavit. Rakousko tak znovu mělo papírové peníze s nuceným oběhem. Vyčerpaná státní pokladna si prostředky obstarávala půjčkami a výdejem zúročitelných poukázek, většinou pro malý zájem veřejnosti eskontovaných Národní bankou. Když ani to nestačilo, následovaly emise Říšských pokladních listů s nuceným oběhem.



5 zlatých, 1847



10 zlatých, 1847


10 krejcarů, 1849

Česká a rakouská měna - díl 3.

přidáno: 3. 6. 2011 9:48, autor: Jan Štrobl   [ Aktualizováno 26. 8. 2017 13:40 uživatelem Redakce Budoucnost ]

Jméno autora většiny textu: Ing. Jiří Hána, Ph.D.
Zdroj: www.sweb.cz/numismatic

Jestliže dosavadní popis ukazoval vpravdě kontinuální proces znehodnocování mince ve středověku, tak kombinace dopadů třicetileté války a zištnosti určitých osob vedla přímo k velkému státnímu b a n k r o t u monarchie r. 1623. Přes příliv amerického stříbra se v habsburských zemích projevoval nedostatek oběživa, jenž byl při započetí válečných operací umocněn nutností vyplácet ohromné množství mincí jako žold. Již čeští stavové pociťovali krajní nedostatek mincovního kovu a řešili jej konfiskacemi stříbrných pokladů svých nepřátel (s konfiskacemi se tedy nezačalo až po r. 1621).

Na stejný problém narazil r. 1621 správce Čech Karel z Lichtenštejna a přizval si jako společníka pražského „dvorského žida“ Jakuba Baševiho. Ten organizoval nákup mincovního pagamentu v celých Čechách. Na jaře r. 1621 dodával do pražské mincovny 2 tis. hřiven (asi 500 kg) stříbra měsíčně, a to za cenu vyšší než dolovaného stříbra z Kutné Hory. Původ tohoto stříbra si nebudeme idealizovat - šlo vesměs o válečné krádeže. Ale i to bylo málo, a proto v červenci r. 1621 navrhl Lichtenštejn Vídni snížit obsah zrna v minci ke zvýšení rozsahu produkce. Zištnost tohoto návrhu je zřejmá - na znehodnocování mince mohl vydělat jen ten, kdo chtěl nakupovat statky z konfiskací a musel prodělat ten, kdo byl nucen prodávat. Ve druhé fázi se ale musel mezi poškozené zařadit i sám císař, když jeho komora začala prodávat zabavené statky, což návrh pochopitelně neuváděl.

 
Ferdinand II., 1619 - 1637 (mince kiprová) — tolar (150 krejcar) 1622, Praha

V lednu r. 1622 byla s dvorskou komorou podepsána smlouva, v níž bylo konsorcium pražského kupce Hanse de Witte a spol. nadáno těmito právy: monopol na výkup pagamentu a ražbu mince v Čechách na Moravě a v Dolních Rakousích předkupní právo na odkup vytěženého stříbra. Z 1 hřivny se razily mince v hodnotě 79 zlatých (na jaře r. 1621 jen za 46 zlatých). Členy konsorcia bylo 15 lidí, z toho jenom dva na skutečnou práci - de Witte a Baševi. 13 lidí, včetně Valdštejna, akci "politicky" krylo. Např. kníže Lichtenštejn dostával za jednu investovanou hřivnu 569 zlatých, přičemž nejvyšší (nikoli průměrná) nákupní cena byla 85 zlatých. Konsorcium dalo za necelé 2 roky do oběhu 42 mil. zlatých. Jeho zisk je neodhadnutelný. Nedodržovalo totiž ani tu nehoráznou výši devalvace, již jsme uvedli. Nu a za zisk pak členové konsorcia kupovali statky. Ražba znehodnocených mincí byla zastavena až při vyhasínání konfiskací. Celá akce musela zákonitě skončit bankrotem - císařským patentem ze 14.12. 1623 bylo nařízeno snížení nominální hodnoty jednotlivých mincí o 87-92 % (tzv. velká kalada), což zruinovalo jednak dlužníky a jednak majitele velkých hotovostí, jimiž byli menší zlodějové bez politických konexí.

Podle pamětí známého Mikuláše Dačického se za starý stříbrný tolar dávalo před válkou 70 krejcarů, v r. 1623 již 560 až 700 krejcarů, za zlatý dukát před válkou 105 krejcarů a v průběhu r. 1623 1050 až 1120 krejcarů (připomeňme, že podle mincovního řádu z r. 1561 se 1 zlatník se rovnal 60 krejcarům). V českých zemích kromě toho ve značné míře obíhaly groše míšeňské, přičemž ve 2. polovině 16. stol. se 1 tolar rovnal 70 krejcarům, což byla přesně 1 míšeňská kopa. Lehká kopa míšeňská o 60 míšeňských groších (2 kopy míšeňské čili 2 tolary se rovnaly 1 kopě českých grošů) se podobně jako luterství rozšířila v 16. stol. ze Saska a zatlačila kopu českou, na kterou se však počítalo, ačkoli české groše se již nerazily. Český groš byl vlastně 1 tříkrejcar. Od počátku 17. stol. se ustálil poměr 1 zlatého rýnského ke kopě míšeňské jako 6 : 7 (60 krejcarů za 70 míšeňských). Tolar se počítal za 90 krejcarů, čili za 30 českých grošů. Kupní síla zlatníku byla podle Pekaře v polovině 16. stol. asi 210-220 Kč 20. let 20. stol., v polovině 17. stol. již jen 120 Kč (kopy míšeňské tedy 140 Kč), v době Karla VI. asi 110 Kč, r.1739 již jen 100 Kč. Pro úplnost již na tomto místě dodejme, že koncem 18. stol. to bylo asi 80 Kč, r. 1853 asi 20 Kč a před 1. svět. válkou měla 1 rakousko-uherská koruna kupní sílu 10 korun stabilizované čs. měny 20. let. Podobně i jiný vynikající český historik K. Krofta uvádí, že platil-li poddaný jako rentu na konci doby předbělohorské tolik grošů českých, jako ve století XIV., měla suma jím placená jen asi čtvrtinu nebo pětinu své původní hodnoty, poněvadž o tolik klesla kupní síla grošů. Neustálé znehodnocování peněz prospívalo poddaným a škodilo vrchnostem. Páni si však toho byli záhy vědomi. Již Štítný na to trpce naříkal: „Kdo by to mohl brzy shodnúti, co jest zlúpeno pánův i vladyk i všech, kdo berú úroky penězi, od toho místa, jakž byl dobrý groš zaražen za krále Václava Druhého, pak Janův horší a Karlův opět horší, tak že kdož měl kopu dříve, nyní půldruhé maje, ač (=sotva) má tolik stříbra.“

 
Ferdinand II., 1619 - 1637 (Mince dobrého zrna) — 1/2 tolar 1624, Jáchymov

 
Ferdinand II., 1619 - 1637 — 10 dukát 1636, Praha

 
Slezské evangelické stavy, 1633 - 1635 — 3 krejcar 1634, Vratislav

 
Ferdinand II., 1619 - 1637 — 2 dukát 1637, Kremnica

 
Ferdinand III., 1637 - 1657 — tolar 1645, Vratislav

 
Leopold I., 1657 - 1705 — tolar 1670, Vídeň

Měnové poměry a státní finance se po skončení třicetileté války nepodařilo zcela stabilizovat, takže se na počátku 90. let 17. stol. muselo přistoupit ještě k tzv. "malé kaladě", jež znamenala mincovní devalvaci o 25 %. Byl to pokus o řešení dopadů velkých výdajů na turecké a francouzské války, selská povstání a rozmařilost (okázale "barokní") císařského dvora. Při této devalvaci se komorní orgány pokoušely znehodnocení mincí zatajit, stejně tak učinily již r. 1659, kdy se tajně snížil obsah stříbra v tolaru o 1 kvintlík.

 
Leopold I., 1657 - 1705 — 1/2 tolar 1699, Kremnica

 
Josef I., 1705 - 1711 — tolar 1706, Vídeň

  
Karel VI., 1711 - 1740 — tolar 1716, Praha

 
Karel VI., 1711 - 1740 — tolar 1727, Praha-Scharff.Tento typ bez zn. mincmistra a s nápisem na hraně byl ražen ve velmiomezeném počtu v závěru roku 1727, Janovský uvádí pouze sbírkuNárodního muzea v Praze.




 
Karel VI., 1711 - 1740 — 2 tolar

 

 Marie Terezie, 1740 - 1780 — tolar 1742, Kremnica

Česká a rakouská měna - díl 2.

přidáno: 29. 5. 2011 5:03, autor: Jan Štrobl   [ Aktualizováno 26. 8. 2017 13:42 uživatelem Redakce Budoucnost ]

Jméno autora většiny textu: Ing. Jiří Hána, Ph.D.
Zdroj: www.sweb.cz/numismatic

Grošové období

Česká měna denárová — měna lehkých, zrnem proměnlivých a i několikrát do roka stahovaných denárů a brakteátů — vzala v Čechách za své rokem 1300. Přestože se denárový systém dočkal parciální změny již v druhém desetiletí 13. století zaražením tzv. brakteátů, dochází k celkové rekonstrukci české měny až reformou krále Václava II. „Poslal král do Florencie a povolal pečlivé odborníky, totiž Reinharda, Alfarda a Cynona Lombardského, kteří měli v takových záležitostech tak velkou zkušenost, že mohli s prospěchem řídit věc tak důležitou. A tak byla léta Páně 1300 v měsíci červenci zavedena mince grošů pražských a malých penízků, jichž jde na groš dvanáct, a každý peníz byl označen jménem Václava, který je zavedl.“

 
  
 
Václav II., 1283 - 1305 — pražský groš
 
Tak líčí Zbraslavská kronika sepsaná v letech 1314 - 1317 Petrem Žitavským vznik vskutku nejslavnější české mince. Na sklonku roku 1299 pobýval v Itálii kancléř krále Václava basilejský biskup Petr z Aspeltu. S jeho návratem do Čech vystupují ve službách králových i tři zmínění italští finančníci Rinieri, rytíř Appardo a Cino. O mincovní reformě se v Čechách uvažovalo již před rokem 1300. Zásadním podnětem k její realizaci se však stalo až objevení nedozírného bohatství stříbronosných rud uprostřed lesů a plání na východ od Prahy, mezi Kolínem a Čáslaví, kde později vyrostlo druhé nejbohatší město království - Kutná Hora. Osada zvaná již od svého počátku Kutnou Horou a tvořící od roku 1290 samostatný horní obvod s královskými horními úřady a soudem byla vhodným místem pro integraci stávající mincovní výroby státu. Skutečně sem byla s rokem 1300 soustředěna veškerá mincovní produkce českého království z nejméně sedmnácti k té době činných mincoven. Grošová mincovní reforma sledovala vedle centralizace výroby ještě další klíčové cíle:
  • Úplné zrušení plateb neraženým kovem a zánik dosavadní chatrné denárové měny, spojené s periodickým vyměňováním mince (tzv. renovatio monetae).
  • Vznik nové peněžní soustavy s vedoucím nominálem - pražským grošem - penízem věčným jak vahou, tak obsahem drahého kovu(to druhé byla iluze...). Vazba na dosavadní denárovou měnu byla zabezpečena dílčími nominály groše - parvi, jichž dvanáct se mělo groši zrnem (obsahem drahého kovu) téměř rovnat.
  • Zavedení státního monopolu stříbra, což znamenalo povinnou směnu neraženého kovu za minci ve vládní mincovně.

Jak vidíme, ani tato významná událost našich hospodářských dějin není českým dílem, stejně jako současně provedená reforma horního práva, jejímž autorem byl římský právník Gozzo z Orvieta. Podle obou reforem se zakazoval vývoz pagamentu i neraženého stříbra za hranice království, veškerá ražba byla soustředěna do jediné kutnohorské mincovny (Vlašský dvůr), přičemž kromě 1/8 výnosu z těžby stříbra připadajícímu automaticky královské pokladně (tzv. urbura) se král podílel i na výnosu z ražby mincí. Kolem r. 1300 se jen v Kutné Hoře těžilo asi 25-30 tisíc kg stříbra ročně, což bylo podle odhadů asi 40 % celoevropské těžby. V duchu těchto zásad vznikla pod dohledem vlašských finančníků Rinieriho, Apparda a Cina první středoevropská peněžní soustava skutečně ražených mincí, ne již jen početních jednotek. Prozíravě navazuje český grošový systém na starou početní soustavu talentů a solidů, z níž vycházela denárová soustava. Slovo groš je překladem slova "grossus" = tlustý. Tvůrci české měnové reformy si vzali za vzor francouzské - tourské groše (grossus turonensis) ražené od roku 1266 francouzským králem Ludvíkem IX. (1226 - 1270). Jejich reforma se však mohla s úspěchem opřít o ohromné bohatství kutnohorských stříbrných dolů a tak zajistit pražskému groši, masovou ražbou žádanou prosperitu. Důmyslná organizace kutnohorské mincovny, jíž bychom snad mohli bez nadsázky přirovnat k pozdějším manufakturám, přispěla zásadním podílem k úspěchu reformy. Jako mincovní jednotka se používala v době pražských grošů hřivna. Rozeznávala se se hřivna těžká čili moravská (marca gravis, moravici pagamenti, pounderis) po 64 groších, při obvyklých platbách pak hřivna po 60 groších — kopa (lat. sexagena), hřivna královská, lehká, krátká (marca regalis, levis, brevis) po 56 groších ahřivna pokutná, hornická (marca emendalis, montana) po 48 groších. U hřivny na počet se řídilo její rozdělení podle toho, kolik grošů se do ní počítalo. Kopa jako ustálené číslo se vůbec neměnila, půl kopy bylo 30 a čtvrt čili ferto 15 grošů. Při těžké hřivně měl ferto 16 a lot 4 groše, při královské ferto 14 a lot 3,5 groše a při hornické ferto 12 a lot 3 groše.

Groš Václava II. měřil v průměru 20 mm, vážil necelé 4 g s obsahem zrna přes 3,5 g a až do r. 1547 (samozřejmě postupně znehodnocovaný) byl kurentní mincí. Základní hmotnostní jednotkou zůstala hřivna, zvaná nyní pražskou, jejíž váha byla (novodobě) stanovena na 253,26 g, jakosti 15-lotové (0,938). Razilo se 64 grošů z jedné hřivny způsobem al marco, tzn. že z předepsané váhy mincovní slitiny měl být vyražen přesně stanovený počet mincí bez ohledu na individuální hmotnost jednotlivých kusů, o ryzosti původně 15 lotů, což znamená obsah 15/16 stříbra, 1/16 byla měď. V malém množství se razily i stříbrné parvi jako drobná mince. Jeden groš se rovnal 12 parvům, 1 parvus vážil asi 0,5 g s ryzostí 544/1000. Později byl přejmenován na haléř, ztrácel hodnotu rychleji než groš, takže na 1 groš připadalo postupně 14, 16, 18 i více parvů. Od r. 1378 se razil jako drobná mince tzv. dutý peníz, od r. 1384 pak dva druhy drobných (z čtverhranného střížku) - do groše se počítalo 7 penízů či 14 haléřů. Pražský groš o dvanácti denárech (parvech) byl de facto raženým ekvivalentem solidu a dvacet grošů vyšlo početně naroveň talentu (libře). Bylo tedy i po roce 1300 raženo z jedné libry 240 denárů; jen se poněkud změnily hmotnostní relace.


  
Václav II., 1283 - 1305 — pražský groš 

Pražský groš měl na líci dvojí perlový obvod, v jehož vnitřním kruhu bylo královo jméno „Wenzeslaus Secundus“ (Václav II.), ve vnějším titul „Dei gratia rex Boemie“ ( Z Boží milosti král český); nápisy lemovaly královskou korunu uvnitř kruhu. Na rubu stál lev s korunkou a hřívou, kterou tvořila řada měsíčků a v perlovém obvodě byl nápis „grossi Pragenses“ (groše pražské). V této podobě v jaké uvedla v život pražské groše měnová reforma krále Václava II. setrvaly až do dvacátých let 15. století, kdy dochází k přestávce v jejich vydávání v souvislosti s evropskou krizí (husitské války).

  
Václav II., 1283 - 1305 — parvus

Parvi Václava II. jsou dokonalou miniaturou pražského groše. Na jejich líci je umístěna královská koruna a zkrácený opis WENCEZLAVS II REX BOEMIE. V obrazovém poli rubní strany je umístěn český lev a opis kolem něj udává hodnotu mince: PRA~G PARVI. Hodnota prvních parvů se skutečně téměř rovnala dvanáctému dílu groše když měly při jakosti 0,544 hmotnost 0,5 g. Pražský groš byl první mincí vyšší nominální hodnoty, raženou ve střední Evropě. Jako takový se stal vzorem pro ražbu i v ostatních zemích Evropy, kam jej nesl mezinárodní obchod i politický vliv českého státu. Tak dochází příkladně v roce 1328 k zaražení groše v Uhrách, nebo roku 1338 k zaražení grošů míšeňských — mince, kterou razila saská knížata. 1 groš míšeňský měl původně 6 penízů českých, od roku 1469 již 7 penízů, označovaných později jako haléře (1/14 groše). 1 groš míšeňský měl hodnotu 1/2 groše pražského. 1 kopa míšeňská byla 60 grošů míšeňských a to se rovnalo od roku 1469 30 grošům pražským. Od roku 1589 byla 1 kopa míšeňská 10 tolarů.Slávu českého groše nepřeceňujme, omezila se na středoevropské okolí. Konec konců se přece jen jednalo o pouhé stříbro, zatímco králové uherští díky svým četným zlatým dolům razili kvalitní zlaté dukáty.

  
Sasko - Míšeň, Friedrich II., 1323 - 1349 — široký groš, Freiberg

Uherské dukáty byly kopií benátských dukátů (ražba zavedena v letech 1284-85). Tento dukát si konkuroval s florentským florénem z r. 1252. Naproti tomu ražby českých dukátů, o něž se v Praze pokoušeli Lucemburkové Jan (od r. 1325, váha 3,5 g o ryzosti 0,990) i Karel, od r. 1511 i Vladislav Jagellonský, měly epizodický charakter. V Čechách se vždy nedostávalo zlatého materiálu k ražbě. Poslední český dukát se razil r. 1807, ekonomicky však šlo vždy spíše o raritu, stejně jako u prvorepublikánských ražeb — v r. 1923 byly vydány svatováclavské jedno— a dvoudukáty, v r. 1929 k nim přibyly pěti— a desetidukáty. V r. 1978 byla vydána sada pamětních dukátů k 600. výročí úmrtí Karla IV. Jednorázově bylo vydáno 10.000 sad o "nominálních" hodnotách 1-10 dukátů a každý rok se pro sběratele vydává 10.000 jednodukátů. Sada 4 čs. dukátů ("nominály" 1, 2, 5 a 10) obsahuje celkem 61,9628 gramu ryzího zlata (tj. 1,9922 troyské unce) a v roce 1992 byla prodávána za 50.000 Kčs. Cena mincí tak převyšuje cenu kovu velmi výrazně, ažio je 164 %. Dukáty vždy byly obchodní, nikoli kurentní mincí.

Rinieri, Appardo a Cino nezůstali posledními italskými odborníky, kteří propůjčili své schopnosti i finance do služeb českého panovníka. Již v roce 1325 povolává král Jan Lucemburský (1310 - 1346) do Čech opět Lombardy, aby dali vzniknout první české zlaté minci - florénu. Český král Jan pochopil rychle jak výhodné je razit vlastní zlatou minci a jaký zisk z jejího zavedení může pro jeho neustále zadluženou kapsu plynout. Je to opět Zbraslavská kronika Petra Žitavského, v níž nalézáme zprávu o zaražení Janových florénů, která říká, že ještě roku 1325 byla pod dohledem lombardským v Praze zahájena práce spojená s ražením zlatých. Obraz českých florénů zachovává úplně podobu svojí italské předlohy - zlaté mince města Florencie maje na líci obraz heraldické lilie a na rubu postavu sv. Jana Křtitele. Jen podle zkráceného opisu JOHANNES REX BOEMIE lze rozeznat české florény.

  
Jan Lucemburský, 1310 - 1346 — florén


Byl to rovněž Jan Lucemburský, kdo jako první ubral pražským grošům na jakosti. Stalo se tak zřejmě krátce po té, co začal v roce 1311 razit první groše se svým jménem, avšak zvláště drastické bylo snížení jakosti jak groše, tak i drobných parvů v roce 1327. Král Jan jako jediný vydával také půlgroše váhy 1,70 g. a průměru 20 mm. Při jejich ražbě se Jan nechal inspirovat anglickými vzory a dal na lícní stranu půlgrošů umístit vlastní portrét. Protože však tyto půlgroše nedosáhly veliké obliby, byly záhy nahrazeny půlgroši tzv. českého typu, na nichž byl obraz týž jako na groších, tj. na líci koruna a na rubu lev. Změn doznala i obrazová náplň Janových parvů (1/12 groše), když se na rubu objevuje poprsí sv. Václava a na líci je umístěn český lev. 

Jan Lucemburský, půlgroš

  
Jan Lucemburský, 1310 - 1346 — parvus



  
Jan Lucemburský, 1310 - 1346 — pražský groš

Na pražských groších z první poloviny 14. století (velmi zřídka i na některých groších pozdějších) lze spatřit drobné tzv. "tajné značky", jež můžeme, snad s trochou nadsázky, označit za první značky mincmistrovské. Vysoké úřady v mincovně tou dobou zastávali převážně Italové. V průběhu první poloviny 14. století v Čechách působila tři italská konsorcia a tři typy tzv. rubních značek by nasvědčovaly tomu, že je na pražské groše umístili právě Italové.

Rubní značka mezi konci ocasu lva na groši Karla IV.


V průběhu druhé poloviny 14. století, za vlády otce vlasti Karla IV. (1346 - 1378) se objevují nové dílčí jednotky pražského groše. Jsou to tzv. duté (brakteátové) haléře - starší s obrazem sv. Václava, mladší se lvem a ze sklonku Karlovy vlády i duté haléře s jeho portrétem. Panovníkův portrét lze pak spatřit ještě na haléři Václava IV. (1378 - 1419), který byl zaveden mincovním řádem z roku 1384 jako 1/14 groše, avšak obíhal jen velmi krátce. 

  
Karel IV., 1346 - 1378 — haléř (před rokem 1350)

  
Karel IV., 1346 - 1378 haléř se čtyřrázem (z let 1363 - 1373), společná ražba s Václavem IV.

Záhy jej nahradily tzv. haléře se čtyřrázem. Název je odvozen ze zvláštního výrobního postupu, kdy byly nejprve ze stříbrného plechu nastříhány čtverečky, na ně pregéř (razič) vyrazil pouze po jedné straně obraz české koruny a následně byly haléře rozklepány do přibližně kruhové podoby. Mincovní řád z roku 1384 zavedl tehdy nově dvojí drobnou minci: 1/7 groše - peníz (nummus) a 1/14 groše - haléř (parvus). Oba nominály byly raženy na čtyřhranném střížku; avšak sedminy groše nesly českého lva se hřívou složenou ze dvou až tří řad měsíčků na rozdíl od haléřů, jejichž obrazovou náplň tvořila koruna. Ani jeden z drobných nominálů neměl opisy.

Za léta vlády Karla IV. pokleslo zrno v průměru na 870/1000 a razilo se 70 ks z jedné hřivny. Ze sklonku vlády Karla IV. se nám dochoval jedinečný mincovní řád jenž stvrdili císař Karel a jeho syn král Václav IV. v roce 1378. Jeho sepsání vyplynulo ze snah Karlových o zlepšení stavu české mince. Řád hodlal upravit zviklanou ryzost pražských grošů na původní hodnotu, neboť ta, přestože Karel realizoval na počátku padesátých let úspěšnou mincovní reformu, která měla za následek zlepšení jakosti grošů, v průběhu 1. pol. 14. stol. neustále klesala. Při ražbě grošů mělo na 100 hřiven stříbra připadat maximálně 12 hřiven mědi, což však nebylo v praxi dodržováno. Z jedné hřivny stříbra se mělo razit 70 grošů. Podle mincovního řádu Václava IV. (1396) se z hřivny mělo razit nejvíce 80 grošů. I za něj však docházelo k dalšímu kažení mince (z hřivny se razilo až 110 grošů), přičemž znehodnocování drobných se urychlilo. Mincovní řád z roku 1378 ale zřejmě nikdy nevstoupil v platnost, neboť nebylo dosud nalezeno pražského groše Karla IV, nebo Václava IV., jenž by mincovnímu řádu zrnem a vahou odpovídal.

  
Karel IV., 1346 - 1378 — Dukát (před rokem 1355)

Rovněž za vlády Karla IV. jsou v Čechách emitovány zlaté. Tentokrát však již s portrétem královým na líci a s českým lvem na rubu. Na těchto dukátech je Karel IV. spodobněn do roku 1355 s královskou (tzv. nízkou) korunou a po roce 1355 s korunou císařskou (tzv. vysokou [korunou s obloukem]), podle toho lze Karlovy dukáty, ač postrádají letopočtu, alespoň přibližně datovat. I Václav IV. vydává svoje dukáty - zprvu portrétní. Po roce 1384 nahrazuje králův portrét v líci iniciála W v gotickém zdobeném kruhu. Na rubu zůstává i nadále český lev, tentokrát však v gotické točenici.Moravské markrabství zůstalo dlouho v důsledku monopolizace ražby v Kutné Hoře bez vlastních mincí. Až kolem roku 1369 razil na Moravě brakteátové haléře markrabě Jan Jindřich (1349 - 1375). Markrabě Jošt (1375 - 1411) zavedl pod uherským vlivem ražbu denárových peněz s IO (Jodocus) na jedné a s moravskou šachovou orlicí na straně druhé. 

  
Jošt - markrabě moravský, 1375 - 1411 — gans pro Lucembursko

  
Jošt - markrabě moravský, 1375 - 1411 — groš pro Lucembursko

Sílící vliv rakouských feniků vedl kolem roku 1390 k zaražení čtyřhranných peněz s moravskou orlicí, jichž se počítalo 6 do groše. Na začátek 15. století pak spadá obnovení mincovní činnosti ve Slezsku, kde má mimořádný význam především mincování opavského knížete Přemka I. (1381 - 1433). V období husitské revoluce ustává ražba pražských grošů. Přestože z kutnohorské mincovny vychází ještě několik let po smrti krále Václava IV., děje se tak de facto ilegálně z původních razidel se jménem a titulem zesnulého krále. Zrno (obsah drahého kovu) jak grošů, tak i drobných peněz se čtyřrázem, které se nyní stávají prakticky jedinou domácí mincí, se záhy povážlivě snižuje tou měrou, že kronikáři brzy mluví o groších a penězích "z půhé mědi ražených". V letech 1420 a 1421, kdy monopolní královskou mincovnu v Kutné Hoře ovládala strana katolická razili husité svoji drobnou minci i v Praze. Pro ražbu drobné mince i pražských grošů v počátcích revoluce použili husité zkonfiskovaného stříbrného majetku včetně církevních kalichů. Nedostatek kvalitního kovu a soustavná potřeba peněz si vynutila vydání prvních kreditních platidel (mince bez vnitřní hodnoty) - tzv. flůtků. Kronikář o tom zaznamenal: "... A potom, když se jim stříbra nedostávalo, dělali peníze z půhé mědi .... a těm říkali flůtky."

  
Václav IV., 1378 - 1419 — pražský groš s kontramarkou města Augsburg

  
Václav IV., 1378 - 1419 — pražský groš s kontramarkou města Hersfeld

  
Václav IV., 1378 - 1419 — peníz (z let 1383 - 1384)




Za zvláštnost můžeme v tomto směru označit kontramarky moravských měst Jihlavy (ježek - Jihlava = německy Iglau = v překladu Ježkov) a Brna (orlice - městský znak). V padesátých letech 15. stol., kdy se ujímá nejprve formou správy a posléze jako český král vlády Jiří z Poděbrad (1458 - 1471), dochází ke změně vnější podoby horských peněz (1/7 groše, horský = kutnohorský). Ty jsou již raženy na kruhovém střížku, jehož výrobu zefektivnil vynález průbojníku. Nové kruhové peníze se lvem bez čtyřrázu měly hmotnost 0,4 g. a jakost 0,396, čímž se přibližují oněm posledním krále Václava IV. Vedle peněz se lvem vrací se Jiří z Poděbrad v roce 1450 i k ražbě čtrnáctin groše - haléřů s korunkou, které jsou stejně jako peníze vybíjeny na kruhovém a ne již čtyřhranném střížku. Svoji minci razila v té době na základě císařského privilegia z roku 1467 i Poděbradovi opoziční Zelenohorská jednota ve své mincovně v Plzni. Její ražby však musely být co do obrazu, jakosti a váhy shodné se současnou mincí vládní, neboť jiné mince z té doby nelze Zelenohorské jednotě a její plzeňské mincovně přisoudit. Také některá moravská královská města razila v té době svoje městské peníze. Rokem 1457 začíná s ražbou kruhových peněz se šachovanou markrabskou orlicí Brno, v roce 1458 zahajuje mincovní produkci Jihlava, razíc peníze s orlicí a písmenem I a konečně po roce 1460 razí Znojmo peníze s orlicí, která nese v prsním štítku písmeno Z.

  
Kladsko, Rod pánů z Častolovic a z Lichtenburka (1431 - 1454) — haléř, minuskulní písmeno g, uvnitř křížek, po stranách kroužek / korunovaný lev, u zadní pravé nohy lva malá hvězdička

Jiří z Poděbrad navázal rovněž na tradici kladského mincování pánů z Častolovic a z Lichtenburka a to v roce 1456. Razil v Kladsku především jednostranné haléře se lvem a písmenem g (Glatz). Ve snaze o konsolidaci českého mincovnictví přichází v roce 1469 Jiří z Poděbrad s velkolepou mincovní reformou, jejímž prostřednictvím se vrací český stát po půlstoleté přestávce opět k vydávání pražských grošů. Obnovení jejich ražby umožnil především opětovný rozvoj těžby stříbra v Kutné Hoře. 

  
Jiří z Poděbrad, 1458 - 1471— pražský groš

Kvalitou groše se navázalo na poslední ražby Václava IV. (groš vážil 2,70 gramu o jakosti 0,620). Současně byl stanoven nucený kurs k méně kvalitnímu míšeňskému groši v poměru 1:2, čímž ovšem byl jeho oběh u nás legalizován. Ve starším patentu z r. 1459 byl nejen obnoven zákaz vývozu drahých kovů a všech českých peněz za hranice království a dovoz mincí, ale současně bylo cizím obchodníkům přikázáno platit přímo zlatem, stříbrem či velkými mincemi, mezi něž míšeňský groš rozhodně nepatřil. Podobný "premerkantilismus" jako u uvedeného Jiříka Poděbradského či Václava II. pak najdeme i v mincovním řádu z r. 1561 či r. 1577. Vázané devizové hospodářství tedy není zdaleka vynálezem moderní doby. Jiřík Poděbradský dokonce r. 1459 na popud svého vzdělaného rádce Ant. Mariniho z Grenoblu prohlásil, že oprava mince se nemůže podařit, nebude-li provedena alespoň v několika sousedních státech najednou (viz i jeho návrhy na systém evropské kolektivní bezpečnosti, jimiž rovněž předešel svou dobu). Poděbradovy pražské groše navazovaly jakostně (0,620) i hmotností (2,70 g.) na poslední ražby Václava IV. Mincovní řád z 5. června 1469 nařizoval rovněž ražbu peněz se lvem a haléřů s korunkou, tedy 1/7 a 1/14 groše. Od předešlých devalvovaných horských peněz a haléřů se tyto odlišovaly výrazným perličkovým okrajem (tzv. perlovcem).

  
Nových peněz a haléřů se razilo poskrovnu a staré, jejichž hodnota klesla na polovinu se udržely ještě dlouho v oběhu. Vedle nich zavedl zmíněný mincovní řád v hodnotě 85,7% pražského groše (6 peněz) groš míšeňský, jako plnohodnotné domácí platidlo. Od té doby se v Čechách počítalo běžně ve dvou kopách (početní jednotka) - české: zavedené již s přechodem od denárové měny ke grošové v červnu roku 1300, která čítala 60 grošů; - a míšeňské o 30 groších (pražských). Rozkvět kutnohorských stříbrných dolů v devadesátých letech 15. století umožňuje rozmach ražby pražských grošů se jménem Vladislava Jagellonského (1471 - 1516). Ty vycházejí z kutnohorské mincovny v ohromném množství po celých 45 let Vladislavovy vlády. Vedle nich od roku 1482 produkuje královská mincovna i nové drobné nominály - bílé a malé (černé) peníze. První z nich zachovávají hodnotu 1/7 groše a jsou zprvu oboustranné. V líci zůstává český lev, kolem něhož je zkrácený opis WLADISLAVS SECUNDUS Rex Boemie a rub nese korunovanou iniciálu králova jména W bez opisu. Patrně rokem 1485 jsou bílé peníze zbaveny rubní strany. Korunovaná iniciála panovníkova jména je jedinou náplní paralelně vydávaných černých (malých) peněz - čtrnáctin groše. Pojmenování černé je odvozeno od vnější podoby nebílených malých peněz, které nemohly být pro svůj nízký obsah stříbra podrobeny čištění. Kromě standardních pražských grošů produkuje v těchto letech ve zvýšeném množství královská mincovna i tzv. tlusté groše. Ty vydávali v Čechách už Lucemburkové počínaje Janem I., ale nikdy ne v takovém množství. Tlusté groše měly většinou nepravidelnou několikanásobnou váhu běžného groše, raženy byly však z týchž razidel. Sloužily patrně jako pamětní ražby, i když byla vyslovena i hypotéza o jejich platební funkci. Tlusté groše známe i od Jiřího z Poděbrad a dokonce i od Ladislava Pohrobka (1453 - 1457), ty ale vydal, stejně jako nesmírně vzácné jeho groše obyčejné, na památku svého předchůdce zřejmě sám Poděbrad u příležitosti měnové reformy v roce 1469. Vladislav II. razil mimo tlustých grošů i tlusté bílé peníze. Poměr drobné mince ke groši byl stanoven roku 1484 takto: 1 groš pražský = 7 penízů = 14 haléřů = 28 obolů. Sněm roku 1485 ve snaze odstranit terminologickou nepřesnost ustanovil, aby se mince v hodnotě 1/7 groše označovala pouze jako peníz a mince v hodnotě 1/14 groše jako haléř.

Vladislav Jagellonský, pražský groš


Titul českého krále sdílel do své smrti společně s Vladislavem Jagellonským uherský král Matyáš Korvín (1471 - 1490). Z toho titulu razil Matyáš ve slezské Vratislavi a v Krnově groše s legendou MATHIAS PRIMUS REX BOHEMIE. Krom těchto grošů je mu přisuzován i peníz (1/7 groše) s uhersko českým znakem ražený patrně v Korvínově českobudějovické mincovně na počátku 70. let 15. století. 


Matyáš Korvín, český protikrál 1469 - 1490

Ve Vratislavi posléze mincoval i Vladislav II. Ze Slezska jsou zároveň známé pozdější Ludvíkovy svídnické půlgroše s obrazem koruny na líci a slezské orlice na rubu. Z období vlády Vladislava II. se dochovala první česká mince s letopočtem. Je to Vladislavův dukát, jejichž ražbu Vladislav obnovil, z roku 1511. Na dukátech jeho nástupce Ludvíka I. (1516 - 1526) rovněž nalézáme první mincmistrovské značky, jimiž zodpovědný úředník mincovny vykazoval, že přebírá veškerou odpovědnost za dodržení všech královských nařízení (instrukcí) podle kterých má mince značkou opatřená odpovídající jakost kovu, váhu a obraz. Obrazová náplň mincmistrovských značek často vycházela z erbu toho kterého mincmistra.

Ferdinand I., Pražský groš 1544

  

Ludvík Jagellonský razí pražských grošů poskrovnu, ač tou dobou vycházejí již ze dvou mincoven (Kutná Hora a Jáchymov). Ferdinand I. Habsburský (1526 - 1564) přidává na pražské groše počínaje rokem 1527 letopočet a dvacet let nato jejich ražbu zcela zastavuje v důsledku neúspěšného povstání českých stavů. 

  
Ferdinand I., 1521 - 1564 — pražský groš 1527, Jáchymov

Týž rok ještě vydává Ferdinand lehké groše, na nichž je český lev umístěn v kosočtverci, což Mikoláš Dačický z Heslova označil jako lva za mřížemi.


  
Ferdinand I., 1526 - 1564 — pražský groš lehký 1547, Kutná Hora

Rokem 1547 je tedy v důsledku neúspěšného stavovského povstání završeno téměř dvě a půl století trvající období ražby peníze věčného - mince spojené s hospodářskou i politickou konjunkturou českého státu - pražského groše. Jeho díly v podobě bílých a černých peněz se ale již v předešlém období začlenily do nově se formujícího tolarového systému a jako dílčí jednotky tolaru plnily i nadále svoji platební funkci. Ani pražský groš nezanikl docela a objevuje se znovu, tentokrát pod označením bílý groš po roce 1573. Groš byl od r. 1547 jen součástí habsburské t o l a r o v é měny, kdy se: 1 tolar = 30 grošů = 210 bílých penízů = 420 malých penízů. Groš obsahoval jen 0,85 g stříbra, bílý peníz 0,12 g, malý peníz 0,06 g stříbra).

Předchůdci tolaru

Zatímco západní Evropa se začíná dohadovat o rozdělení Nového světa, ve střední Evropě a v Čechách se uchycuje renesance. Ta renesance, která vznikla ve slunné Itálii v době, kdy u nás vzkvétala gotika. Druhá polovina 15. a počátek 16. století je charakteristický rychlým rozvojem středo a severoitalských měst, jemuž pomáhal živý a rostoucí obchod té doby. Lichva (půjčování peněz s úrokem) přestává být doménou Židů, neboť v severní Itálii vznikají první bankovní domy v Lombardii a jen o málo později následuje lombardský příklad rodina Medicejských z Florencie.Je to také Itálie, kde se poprvé objevuje snaha o doplnění stávajícího peněžního systému stříbrnými nominály, které by byly schopny diferencovat nedostatek zlatých ražeb v peněžním oběhu. První takový pokus můžeme připsat benátskému dóžeti Nicolô Trónovi (1471 - 1473). Trónova lira ražená v letech 1472 - 1473 o váze 6,52 g. je první lirovou mincí, neboť do té doby figurovala lira jen jako početní jednotka. Další pokus lze zaznamenat o dva roky později, tedy v roce 1474 v Miláně. Novou jednotku pod názvem testone o váze 9,65 g., tedy 1,5 liry, razil Galleazzo Maria Sforza (1466 - 1484). Název testone vychází z italského testa - hlava, která bývala téměř vždy námětem obrazu těchto mincí. Vývoj českého mincovnictví a vznik jáchymovského tolaru však v daleko vyšší míře ovlivnily soudobé ražby brabantské, tyrolské a hlavně saské. Za první předchůdce tolaru v pravém slova smyslu můžeme považovat až brabantské hrubé stříbrné mince vévodského manželského páru Marie a Maxmiliána z druhé poloviny sedmdesátých let 15. století. Tyto byly raženy ze dvou váhových základů. První z nich skutečně odpovídal hodnotě současného brabantského zlatého. Nesl název guldiner - stříbrný zlatý a jeho hmotnost se pohybovala mezi 30,5 - 32,5 gramy. Ještě v témže roce (1477) se započalo s ražbou stříbrného kurantního zlatého o váze 25 g. a jeho poloviny. Pod vlivem brabantského vzoru razí město Neuss v letech 1475 - 1479 kurantní půlzlatý a stejnou minci zavádí i klévský vévoda Jan.

Tyroly, Zikmund, stříbrný půlzlatý

Právě v letech 1483 - 1486, kdy dosahuje tyrolské těžební centrum Schwarz svého produkčního zenitu, dochází v hallské mincovně k zaražení dalších hrubých stříbrných nominálů. Po prvních pokusech již v roce 1479 se razí až v roce 1483 pfundner - velký groš v hodnotě 12 krejcarů a sechser o šesti krejcarech. Po nich přichází na přelomu let 1483 - 1484 ražba stříbrného půlzlatého. Dva roky nato se již ale upouští i od ražby stříbrného zlatého, raženého o rok později. Produkce těchto ražeb nebyla nikterak ohromující a k jejich zániku přispěla i ta okolnost, že po vývozu ze země se staly většinou náplní tavicího tyglíku a byly přemincovány na nižší nominály. Prvním saským pokusem o náhradu dosavadního grošového systému se stala ražba tzv. schreckenberského groše. Schreckenberský groš byl ražen v saském městě Schreckenberg v roce 1498. Tento groš nesl na líci reliéf anděla, pročež se též nazýval andělský. Jeho váha se původně pohybovala kolem 4,49 g. Značné obliby požíval krátce po svém vzniku i mimo Sasko. Později dochází k ražbě zlatníkového groše - guldengroschen, též klappmützentaler. Je zaveden lipským mincovním řádem ze 4. července roku 1500 a stává se vedoucí jednotkou saského peněžního systému. Stejně jako jeho předchůdce se začal záhy šířit i za hranice Saska, kde rostla jeho obliba. V roce 1505 nebo 1518 byla proto snížena jeho jakost. Realizaci saských mincovních reforem umožnil rozvoj těžby stříbronosných rud na západních svazích Krušných hor. K nejvýznamnějším těžebním centrům na přelomu 15. a 16. století patřily Schneeberg, Annaberg a Marienberg právě na saské straně Krušných hor, které později svým významem předčil Jáchymov na straně české. 

  

Sasko, Friedrich III., Johann a Georg, 1507 - 1525 — Schneeberger Zinsgroschen

Mluvíme-li o předchůdcích tolarových ražeb, je třeba se ještě zmínit o uherských ražbách z let 1499 - 1500 a 1504 - 1506. Jedná se o ražby, na nichž opis sice hlásá, že jde o mince Vladislava II., ale váhové rozdíly známých exemplářů nelze považovat za běžné. Pro jejich platební účel nemluví ani odražky ve zlatě zhotovené ze stejných razidel. Snad jsou to jen ražby medailového charakteru, možná jde o modely, či zkušební odražky tolarů. V poslední době se někteří badatelé pokoušejí řadit mezi první předchůdce tolaru i české tzv. tlusté pražské groše. Běžně se má zato, že tlusté pražské groše mají charakter spíše medailí či upomínkových ražeb, jimiž obdaroval král, či vysoký královský úředník, jakým byl například nejvyšší mincmistr, vzácnou návštěvu českého královského dvora, nebo je rozdával král při svých návštěvách v cizině. To lze s naprostou jistotou tvrdit o groších Lucemburků, ale z doby vlády Vladislava II. se objevují zmínky o tlustých groších, které bychom mohli použít pro obhajobu jejich platební funkce. Tlusté pražské groše byly za vlády Vladislava II. v kutnohorské mincovně raženy téměř pravidelně. Počínaje rokem 1473, kdy došlo v Kutné Hoře k prenování zlatých grošů, můžeme sledovat poměrně nepřetržitou ražbu tlustých grošů až do devadesátých let 15. století, kdy byla obnovena ražba českého dukátu. V těchto letech se ražba tlustých grošů stává opět příležitostnou, až úplně zaniká počátkem 16. století, kdy se rodí jáchymovský tolar. Z toho však nelze s určitostí soudit na uplatnění tlustého groše ve směnném styku, neboť jak dukát, tak i tlustý pražský groš byly v Čechách ražbami reprezentačními a z mincoven vycházely ve velmi malém množství. Zároveň shledáváme u tlustých pražských grošů značné váhové rozdíly, což vede oprávněně většinu badatelů k řazení takových grošů do kategorie medailových a upomínkových ražeb.

Většina zde popsaných mincí byla posléze vzorem hrabatům Šlikům, kteří využili velkého bohatství stříbronosné rudy objeveného na jejich ostrovském panství a zarazili podle již zmíněného lipského mincovního řádu z roku 1500 těžký stříbrný tolar, který se stal v následujících téměř čtyřech stoletích vedoucí jednotkou většiny evropských peněžních soustav a nejen evropských, neboť i název amerického dolaru má tentýž původ.

Tolarové období

Štěstím pro naši ekonomiku bylo to, že právě v době úpadku rozsahu těžby stříbra v Kutné Hoře byla na šlikovském panství v okolí dnešního Jáchymova objevena na počátku 16. století nová bohatá stříbrná ložiska. Krušnohorský Jáchymov (původně něm. Konradsgrün) se stal na začátku dvacátých let 16. století synonymem pojmů stříbro, bohatství a především tolar kterému se u nás nejdříve říkalo Tolský groš, (něm. Joachimsthaler, Schlikenthaler čili Löwenthaler). Pro ražbu této nové těžké stříbrné mince v Jáchymově se rozhodli hrabata Šlikové proto, aby dokonale využili rudného bohatství krušnohorských nalezišť objevených na panství, jež měli tou dobou v zástavě od České koruny. Šlikové začali nejprve soukromě (ve spolupráci s norimberskými podnikateli od r. 1520) razit tolar na základě usnesení pražského sněmu. Původní tolar vážil 29 g, měřil v průměru až 40 mm a měl ryzost 895/1000. Jednalo se tedy o velkou minci, vhodnou pro použití v mezinárodním obchodě. Do r. 1547 se tolar razil vedle pražského groše, ale - jak se později ukázalo - jako základ mincovního systému nevyhovoval. Šlikovské tolary (i násobky a díly) vycházely z mincovny ve statisícových emisích a byly určeny zejména pro lipské výroční trhy. Do roku 1528 lze odhadnout produkci jejich mincovny na 3 miliony tolarů! Jak moc se muselo Šlikům mincování vyplácet dosvědčuje výše úplatků, jež neváhali nabídnout vlivným osobám schopným na zemském sněmu roku 1520 prosadit udělení mincovního oprávnění k ražbě mincí v Jáchymově. Ústředním motivem Šlikovských tolarových mincí byl český lev na líci a postava sv. Jáchyma na rubu. Ač se tedy na první pohled zdá, že Šlikovské mince reprezentovaly v zahraničí úspěšně český stát, bylo přece jejich mincování v rozporu s královským regálem. Král Ludvík I. však jejich počínání mlčky toleroval.

  

Od okamžiku, kdy se českého trůnu po tragickém pádu Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče v roce 1526 ujal jeho švagr Ferdinand I. Habsburský, začal i v zemích Koruny české uplatňovat svoji nekompromisní finanční politiku. Jejím cílem bylo soustředění všech zemských mincoven v rukou krále a následná unifikace vydávaných mincí. Ferdinandova pozornost se proto obrátila nejprve k jáchymovské mincovně, která v roce 1528 spadla pod správu tehdy nově zřízené královské komory. Šlikové si však ještě nějaký čas podrželi vliv na její chod, jenž definitivně ztratili v roce 1545. Dalším problémem bylo sjednocení měny ve všech zemích spadajících pod Ferdinandovu vládu. Nejdříve se mu to podařilo v alpských zemích, kde realizace rakouského mincovního řádu z roku 1524 zavedla guldiner - zlatník o průměrné hmotnosti 28,82 g a jakosti 0,895. V Čechách bránila aplikaci podobného mincovního ediktu především hluboko zakořeněná tradice vydávání pražského groše, kterou neopomněli stavové připomenout králi snad na žádném ze zemských sněmů ještě na sklonku třicátých let. Jáchymovská mincovna produkovala tolarové mince v ohromujícím množství. Byla však dlouho jedinou v celém království. Až v roce 1539 začala pracovat o rok dříve zřízená mincovna v Praze, jejíž tolarová produkce byla nízká. Mincmistr Konrád Sauermann razil v Praze i velmi vzácné pražské groše a dukáty. Kutnohorská mincovna se dlouho úspěšně bránila zaražení tolaru, až v roce 1543 byla nucena ustoupit královskému nátlaku. Nicméně stále je to především královská mincovna v Kutné Hoře, která emituje valnou většinu zemské drobné mince - tradiční pražské groše (od roku 1533 [výjimečně již 1527] opatřené na rubu letopočtem), bílé a černé peníze. Upravené pražské groše - tzv. nové podle opisu GROSSUS NOVUS REGNI BOEMIE produkuje od roku 1527 v souladu se sněmovním usnesením i jáchymovská mincovna. Snazší orientaci ve složité nominálové struktuře oběživa v Čechách kolem roku 1550 umožní tabulka (metrologické údaje odpovídají instrukci z prosince 1547, která poprvé rámcově sjednotila tolarový systém ve všech zemských mincovnách):

Nominál Hmotnost [g] Jakost Relace k tolaru Poznámka
dukát 3,55 0,989 -
2 tolar 59,49 0,930 0,5 ražen pouze v Jáchymově
tolar 28,93 0,895 1
1/2 tolar 14,22 0,895 2
1/4 tolar 7,04 0,895 4
pražský groš 2,845 0,418 24 po roce 1547 nebyl ražen
lehký pražský groš 2,005 0,422 30 ražen pouze v roce 1547
nový groš 2,82 0,437 24 naposledy ražen 1529
bílý peníz 0,384 0,312 210
malý peníz 0,345 0,172 420

S decentralizací české mincovní výroby souvisí zavedení mincmistrovských značek na mincích. Povinnost každého úředníka mince spočívala v umístění instrukcí mu určené značky - většinou části rodového erbu - zřetelně na každé minci, která byla za jeho úřadování v mincovně vyražena. Tím přebíral odpovědnost za správnou váhu, ryzost i vnější podobu mince.Centralizační snahy Ferdinanda I. vyvrcholily zavedením tzv. augšpurského mincovního ediktu v roce 1559, jehož prostřednictvím uvedl do říšského mincovnictví zlatník podle rakouské reformy z roku 1524. V Čechách si realizace Ferdinandových záměrů vyžádala ještě dva roky jednání, až konečně vstoupila ustanovení augsburského mincovního řádu i zde v platnost v roce 1561. V tomto mincovním řádu se základem měny stal z l a t n í k (podle rýnského zlatého; byla to ovšem stříbrná mince co do použitého materiálu). Obsahoval 22,27 g stříbra a dělil se na 60 krejcarů, 180 penízů a 360 malých penízů.Vládní mincovny začaly vybíjet tzv. lehký tolar: zlatník o 60 krejcarech a jeho díly: 30, 10, 2 a 1 krejcary. Obraz Ferdinandových tolarových mincí se stává do jisté míry konvencí pro výtvarnou náplň oněch ražeb následujících téměř čtyř století. Líc tolarů zpravidla nese poprsí krále a opisy vyjadřují jeho jméno a tituly. Ferdinandovy mince předvádějí panovníka ve zbroji s královskou korunou na hlavě, žezlem v pravé a říšským jablkem v levé ruce. Právě v říšském jablku lze později spatřit jediný vnější rozdíl mezi tolarem a zlatníkem, když u zlatníku a jeho dílů je v něm uvedena nominální hodnota mince (60, 30, 10). Lícní opis: FERDI ° D ° G ° RO ° IMP ° S ° AV ° GER ° HVN ° BO ° REX je zkratkou: FERDInandus I. Dei Gratia ROmanorum IMPerator Semper AUgustus GERmaniae HUNgariae BOhemiae REX, což v překladu vyjadřuje: Ferdinand I. z Boží vůle římský císař, vždy vznešený (Semper Augustus se někdy překládá i jako "po všechny časy rozmnožitel říše") německý, uherský a český král. Rub se stává nositelem státního znaku - zpočátku štítu s česko - uherskými poli a středním rakouským štítkem, později (1538 / 40) se tento štít stává prsním štítkem Habsburského orla. Rubní opis je pokračováním lícní legendy: INF ° HIS ° ARCHID ° AVST ° DVX ° BVR ° a letopočet - v celém znění: INFant HISpaniae ARCHIDux AUSTriae DUX BURgundiae, což přeloženo: infant Španělska, arcikníže rakouský a kníže burgundský podává ucelený přehled o vladařových državách.

  
Ferdinand I., 1521 - 1564 — 10 Krejcar 1562


    
Ferdinand I., 1521 - 1564 — tolar 1561, Kutná Hora


  
Ferdinand I., 1521 - 1564 — tolar


  
Ferdinand I., 1521 - 1564 — 1/2 tolar, Jáchymov

Na mincích Ferdinandových nástupců se z pochopitelných důvodů měnil vzhled i zpracování poprsí a postupem času přibývalo i ubývalo titulů v opisu. Ve čtyřicátých letech 16. století došlo k zaražení tolaru i v jiných zemích Koruny české. Nejprve v Kladsku, kde Jan z Pernštejna (1537 - 1548) vydává v letech 1540 až 1544 tolarové mince s rodovým znakem zubří hlavy s houžví v nozdrách. Rovněž Ferdinand I. vydává v té době ve slezské Vratislavi dnes vzácné tolary a půltolary. Později od roku 1581 razili ve slezských Rychlebech páni z Růže - Vilém (1552 - 1592) a Petr Vok (1592 - 1611) dukáty, jejich násobky i vzácné tolary. 


  
Maximilian II., 1564 - 1576 — Zlatník (60 Krejcar) 1565, Kutná Hora

V roce 1561 zavedený zlatníkový systém neměl v Čechách dlouhého trvání. Odpor obyvatelstva k počítání na "německé krejcary" byl tak silný, že už nástupce Ferdinanda I. král Maxmilián II. (1564 - 1576) byl v roce 1573 stavy přesvědčen pro návrat k tolarovému systému. Hlavní mincovní jednotkou se stal znovu tolar o váze 28,93 g a jakosti 0,895. Ten nyní vybíjely všechny královské mincovny - pražská, kutnohorská, jáchymovská i na přelomu let 1568/69 nově založená mincovna českobudějovická. 

  
Maximilian II., 1564 - 1576 — tolar 1576, Kutná Hora


Do nově se ustavujícího peněžního systému se úspěšně začlenila po delší přestávce opět grošová mince v podobě bílého groše (váhy 2,005 g a ryzosti 0,422) a později i její polovina - malý groš (1,055; 0,391). Zemský sněm v r. 1577 zavedl malý groš (v hodnotě sedmi malých peněz) ve snaze předejít nedostatku drobné mince. Zajímavé je především jeho výtvarné zpracování. Líc malého groše nesl stejně jako líc groše bílého českého lva, avšak obrazovou náplň rubu tvořila korunovaná iniciála králova jména (Rudolphus, Matthias) a pod ní třířádkový nápis udával v českém jazyce (!) nominální hodnotu mince a letopočet, např: 


  


České slovní označení nominálu nemělo předtím ani dlouho potom na mincích obdoby. O primát připravila malý groš až česká jednokorunová mince z roku 1993.

  
Rudolf II., 1576 - 1612 — dukát 1586

  
Rudolf II., 1576 - 1612 — tolar 1579, Kutná Hora


  
Rudolf II., 1576 - 1612 — tolar 1582, České Budějovice


  
Rudolf II., 1576 - 1612 — tolar 1608

Doba vlády Rudolfa II. (1576 - 1612), tolik významná pro českou historii, přinesla mnoho nového i na poli mincovního vývoje zemí Koruny české. Osmdesátá léta 16. století se stala odrazovým můstkem pro časté emise zlatých dukátových mincí. Razily se nejen tradiční dukáty o váze 3,5 g a jakosti 0,986, ale i jejich deseti, pěti, čtyř, tří a dvojnásobky. Některé z nich byly realizovány jako odražky tolarových, půl a čtvrttolarových razidel do zlata, pro jiné ryli zlatníci speciální kolky s celou postavou panovníka ve zbroji na líci a se znakem monarchie na rubu. Nebývalý rozvoj zlaté ražby v pražské mincovně umožnily především dodávky mincovního kovu od soukromých osob (často Židů). Mezi nimi výrazně vynikl norimberský kupec Bartoloměj Albrecht. V jeho režii vyšlo z pražské mincovny více než 1 000 000 dukátů.Působení mnoha věhlasných umělců u císařského dvora v rudolfínské Praze nezůstalo bez odezvy ani v mincovnictví. S ním je nerozlučně spojeno jméno Antonia Abondia (+1591). Abondio vedle nesčetných medailí navrhl i nové, netradiční pojetí císařského znaku, oproštěné od heraldické strnulosti tolik příznačné pro jiné mince té doby. Císařské tolarové mince mají od roku 1578 na rubu obraz letícího říšského dvouhlavého orla. Na prsou orla je říšské jablko s rakouským štítkem, u pravého spáru se mu volně vznáší meč a u levého žezlo. Přechod zpět k heraldickému ztvárnění císařského znaku na sebe však nedal čekat déle než do přelomu století. Už za doby Ferdinanda I. byly zavedeny početní groše - speciální měděné žetony - účelově využité při účetních pracích. Nejčastěji se můžeme setkat s početními groši Rudolfa II.. Princip počítání s početními groši se pokusme vysvětlit na příkladu:


Početní peníze se pokládaly na linky početního prkna (početní tabulky) tak, že groš položený na linku určoval násobky linkové hodnoty a groš mezi linkami reprezentoval polovinu hodnoty vyšší z linek. Takže celková hodnota zaznamenaná v našem příkladě je 712 kop, 81 grošů a 2 denáry (bílé peníze). 

  
Ferdinand II., 1619 - 1637 — početní peníz 1624

Své početní groše si v té době vydávaly i mnohé soukromé osoby, zejména úředníci královských mincoven a horních úřadů. Jim však tyto žetony sloužily spíše pro reprezentaci než jako účetní pomůcka. Rokem 1608 se počíná psát novověká historie soukromého mincování olomouckých biskupů a arcibiskupů. Když se obrátil toho roku biskup a kardinál František z Dietrichsteina (1599 - 1636) na císaře Rudolfa II. se žádostí o potvrzení téměř již zapomenutého středověkého mincovního privilegia, bylo mu vyhověno. V roce 1613 pak vyšly z kroměřížské mincovny, kam bylo přeneseno biskupské mincování z již neexistujícího hradu Podivína, první mince. Biskupská mincovna v Kroměříži se v průběhu následujících 150 let výrazně podílela na emisích zemského oběživa. Její mincovní činnost patří k nejvýznamnějším co do rozsahu mezi ražbou církevních institucí střední Evropy a zároveň je nejvýznamnějším nevládním mincovnictvím v celé historii Moravy a českého státu vůbec. 

  
Rudolf II., 1576 - 1612 — tolar 1590, Jáchymov


  
Matyáš II., 1612 - 1619 — tolar

Z období vlády Rudolfa II. a jeho bratra Matyáše II. (1611 - 1619) jsou známy z českých mincoven tzv. tolary 3 císařů. Zvláštní tolarové mince byly určeny památce císařů Maxmiliana I., Karla V. a Ferdinanda I. Nesou portréty všech tří významných Habsburků i jejich jména v opisu. Za Matyáše II. se vrací nakrátko na české dukáty naposledy v historii i obraz sv. Václava. I Matyášův nástup na český trůn byl doprovázen zvláštní událostí. Přinesl s sebou první české korunovační mince. Byly to speciálně pro příležitost korunovace ražené žetony ze stříbra, které se u příležitosti korunovačního průvodu rozhazovaly mezi přihlížející lid. Vedle nich se razily i větší korunovační mince ze stříbra i ze zlata (někdy jako násobky i díly oběžných mincí), kterými byli podarováni oficiální hosté, nebo jich bylo užito jako obětin. Tato tradice pak trvala až do poslední pražské korunovace v roce 1836. 


  
Matyáš II., 1612 - 1619 — žeton ke korunovaci na českého krále 23. 5. 1611 
v Praze. Nahoře koruna, pod ní ve věnci 6-řádkový nápis / čáp polykající hada.


  

Matyáš II., 1612 - 1619 — tolar 1613, Kutná Hora

Za stavovského povstání se na krátkou dobu obnovila krejcarová měna, ale oblíbený tolar zůstal zachován. Soustava mincí vypadala následovně: 48-krejcar, 24-krejcar (7,97 g váhy o ryzosti 0,625), 12-krejcar, 3-krejcar, krejcar.


  
České stavy, 1619 - 1620 — 24 krejcar 1620, Kutná Hora


  
Moravské stavy, 1619 - 1621 — 12 krejcar 1620, Olomouc


  
Fridrich Falcký, 1619 - 1620 — 24 krejcar 1620, Praha-Škréta


  

Fridrich Falcký, 1619 - 1620 — 48 krejcar 1620, Kutná Hora


Česká a rakouská měna - díl 1.

přidáno: 28. 5. 2011 23:35, autor: Jan Štrobl   [ Aktualizováno 26. 8. 2017 13:44 uživatelem Redakce Budoucnost ]

Jméno autora většiny textu: Ing. Jiří Hána, Ph.D.
Zdroj: www.sweb.cz/numismatic

Předmonetární období

Nejjednodušší formu směny lze na území Čech a Moravy konstatovat již v mladším paleolitu, tedy ke konci starší doby kamenné (80000 - 10000 př. Kr.). Předmětem obchodu se stávaly rozličné suroviny kamenné industrie: obsidián, jantar, krevel, křišťál a další, jež byly objeveny při archeologických sondách na místech, kde nebyla jejich těžba (lze li v té době o těžbě mluvit) ani výskyt nijak doložen. Výrobky z takových surovin často nalézáme jako součást zádušní výbavy v hrobech osob v kmenové hierarchii nejvýše postavených. To poukazuje na jejich neobyčejnou cenu. Vedle výrobků z kamene se stávaly předmětem směny i produkty kostěné industrie.V pozdějším období se vedle praktických "polotovarů" - nerostů začíná při obchodech užívat také předmětů ozdobných: lastur a nejrůznějších schránek měkkýšů uspořádaných často do podoby náhrdelníků. Takovou formu úpravy lze však pozorovat i u předmětů kamenných.


V době bronzové (1. pol. 2. tisíciletí - 1. pol. 1. tisíciletí př. Kr.) se v souvislosti se značným rozšířením mědi a s objevem bronzu přenesla platební funkce především na kov. Jeho vynikající vlastnosti, mezi něž můžeme řadit zejména trvanlivost, snadnou dělitelnost a přenosnost dodaly kovu výjimečné postavení. Funkci platidla zastával kov v rozličných podobách: jako surovina určená zřejmě pro další zpracování a formovaná do určitého standardního tvaru (měděná žebra jihočeské únětické a mohylové kultury, či svitky a spirály v kultuře lužické a mohylové na území Čech), ve tvaru malých bronzových kroužků, miniaturních sekerek, nebo v podobě hotových výrobků ozdobného, nebo užitného charakteru (nárameníky, nákrčníky, spirály, náramky, nože, srpy, sekery).


Se zavedením výroby železa v tzv. době železné (700 př. Kr. - přelom letopočtu) vyskytuje se paralelně i železo ve funkci platebního prostředku vedle mědi a bronzu. Železné polotovary jsou často formovány do podoby nejrůznějších dvojhrotých hřiven, tyčovitých prutů a bochníkových lup - ingotů. Na území Čech a Moravy však archeologické výzkumy odkrývají doklady jen o velmi řídkém užití takových předmětů. I když z daleko ale pozdějšího období Velké Moravy jsou známy tzv. velkomoravské sekerovité hřivny.

Keltské duhovky

V období Laténu kolonizují území pozdějších Čech a Moravy Keltové. Vyspělá keltská civilizace poznala peníze a především praktickou stránku jejich užití patrně při četných válečných výpravách do středomoří. V té době rozvíjející se kultura antického Řecka již zná a běžně užívá ražených peněz. A byli to právě Keltové, kteří na našem území začali razit první mince, které časově spadají do 2. a zejména 1. stol. před Kr. Bezpečných zpráv o usídlení keltského kmene Bójů na území pozdějších Čech se nám dostává ze druhého století př. Kr. z písemných záznamů učiněných na památku odražení náporu germánských Kimbrů roku 113 př. Kr. Právě sem je kladen počátek vzniku názvu české země - Boiohemum, Bohemia, Böhmen. Středisky keltské moci se stala tzv. oppida - opevněná hradiště podobná morfologicky pozdějším středověkým městským centrům. Keltové se záhy po usazení ve střední Evropě začínají orientovat na rozvoj řemeslné výroby a obchodu. Právě vysoký stupeň rozvoje výroby a obchodu si vyžádal vznik prvních měnových systémů. Českým a moravským Keltům se stala při tvorbě prvních mincí (tzv. duhovek) vzorem základní měnová jednotka makedonské měnové soustavy - zlatý statér o váze 7,8 g a to včetně obrazových námětů. Byly to mince nejčastěji zlaté, v malém množství i stříbrné. Byly vyráběny primitivními odlévacími technikami ze zlata vynikající ryzosti.



Střížky, ze kterých se razily mince, se odlévaly do hliněných destiček. Mince základní hodnoty o průměru 18-22 mm vážily přes 7 (nejstarší přes 8) g, třetinky vážily přes 2 g, osminky necelý gram a čtyřiadvacetinky asi 1/3 g. Mezi nejstarší ražby Keltů na našem území patří zlatý statér o váze 8,5 g s vyobrazením hlavy bohyně Athény na líci a s postavou okřídlené bohyně Niké na rubu. Námětově tyto ražby čerpaly ze statérů makedonského panovníka Alexandra III. Velikého. Místem jejich produkce bylo patrně některé dnes neznámé oppidum ve východních Čechách, soudě podle koncentrace nálezů. Později razí Bójové mince podle vlastních námětů statéry zvané mušlové podle podoby s lasturami, ale i mince s rozličnými výjevy jako kůň, stočený had (drak), bojovník atd. Důmyslné dělení statéru na třetiny, osminy a čtyřiadvacetiny umožňovalo snadné vyjádření různých hodnot jednodušeji než při dělení na poloviny a čtvrtiny. Všechny doposud zmíněné ražby jsou z vysoce jakostního zlata. To vzalo původ pravděpodobně v českých zlatonosných řekách. Oblast jihočeské Otavy je právem označována za "Kalifornii starověku" podle propočtů nesčetných přesypů - hromad vytěženého písku zbylých po rýžování zlata.


Keltové - Bójové, 2. - 1. stol. př. Kr. — 1/3 statéru, nález Stradonice

 
Keltové - Bójové, 2. - 1. stol. př. Kr. — 1/8 statéru, typ Athena

  
Keltové - Bójové, 2. - 1. stol. př. Kr. — statér, napodobenina statérů Athena Alkis-Alkidemos, nepravidelný hrbol (stylizovaná hlava) / při okraji dva nepravidelné hrboly, na protilehlé ploše špatně čitelné náznaky paprsků a dva oválné body v ploše, nález Provodov u Zlína

Zlaté miskovité statéry bývají označovány jako tzv. duhovky (Regenbogenschüsselchen). Takové označení si vysloužily v Čechách a v Bavorsku proto, že je lidé nacházeli na polích často po dešti, kdy z nich voda smyla hlínu. Proto uvěřili legendě, která říká, že duhovky vydává sama země na místě, kde se jí dotkne při dešti duha. Z českých řek s největší pravděpodobností pocházelo i zlato mincí z nejproslulejšího českého zlatého pokladu, známého podmokelského nálezu zlatých keltských duhovek (statérů). Velký bronzový kotel v sobě ukrýval na 40 kilogramů těchto vzácných mincí a řadí se tak k největším zlatým pokladům světa. Byl objeven v roce 1771 na křivoklátském panství tehdejšího českého královského místodržícího, Karla Egona knížete Fürstenberka. Ten, poté co se o zlatě, kterým jej země obdařila, dozvěděl, dal téměř všechny keltské mince, které od lidí pod pohrůžkou krutými tresty vymámil, roztavit a přemincovat z části na císařské a zčásti na své dukáty s letopočtem 1772. Mimo zlatých statérů razili Keltové i mince stříbrné, avšak v menším množství a až někdy v prvním století př. Kr. Náměty stříbrných keltských ražeb jsou podobné obrazům bójských statérů. Nejmladší keltské stříbrné ražby již prezentují dokonce i nápisy. Domníváme se, že slova: BIATEC, či NONNOS nebo COVIOMARUS a další označují patrně kmenové náčelníky. Hlavním keltským mincovním centrem na našem území bylo patrně stradonické hradiště. Mimoto ale razili Keltové svoje mince i na jiných místech. Z Hradiska u Stradonic přinesl archeologický výzkum dvou tamních mincoven vzácný doklad o technice ražby bójských duhovek. Ty byly raženy na litém střížku, jenž vznikl roztavením (pomocí dmuchavky) předem odváženého množství kovu nasypaného do důlku v hliněné destičce. Právě z Hradiska u Stradonic pochází dochované exempláře jemných mincovních vážek a hliněných destiček s důlky, v nichž byly objeveny nepatrné stopy zlata. Keltské mincování je ojedinělým a izolovaným úkazem v našem mincovnictví. Zdá se, že duhovky bývaly ve své době značně oblíbenou "tvrdou" měnou, protože se našly i v zemích velmi vzdálených od keltské říše. Po této relativně krátké episodě keltského mincování se území budoucí Velké Moravy ocitá ve sféře vlivu římské mincovní politiky. Obchod sem přináší rozličné římské stříbrné denáry, zlaté auree či bronzové sestercie nebo antoniniány a následně i pozdější ražby byzantské. Vlastní mince však slovanské obyvatelstvo nerazí až do druhé poloviny 10. století po Kr.

Denáry

První evropské středověké denáry razí po získání moci nad novou Franskou říší v roce 752 Pipin Krátký (Pépin le Bref). Ale především jeho nástupci Karlu Velikému (768 - 814), za jehož vlády se rozpínala Franská říše od Pyrenejí až k Labi a Baltu, náleží zásluha o upevnění denárové měny. Ten zavedl jednotný mincovní systém, kdy se z jedné tzv. karolinské libry o 408 g. razilo 240 denárů. Pod vlivem mincovní politiky Karlovců se šíří stříbrné denáry i do ostatních zemí Evropy. Podle bavorského vzoru přichází i český kníže v sedmdesátých letech 10. století k ražbě vlastních českých denárů. Počátky českého mincování souvisí s hospodářskou, politickou i kulturní konjunkturou českých zemí probíhající právě v tomto období. Výrazným podnětem k zaražení vlastní mince se stal i rozvíjející se mezinárodní obchod. Čechy ležely de facto na křižovatce důležitých obchodních cest baltské (skandinávské) a řezenské, kudy probíhal transport zboží z bohatého středomoří. České denáry se začaly razit za Boleslava I. roku 929. Předtím v Čechách obíhaly ve funkci platidla jemné šátečky z řídkého plátna, jinak prakticky nepoužitelné, od nichž pochází slovo „platit“ (1 šáteček se rovnal 1 slepici či 0,1 denáru). Dozvídáme se to ze zprávy arabského cestovatele Ibráhíma ibn Ja'kúba, který navštívil Čechy někdy v polovině 10. století. Říká o nich: „Mají jich plné truhly. To jest jejich bohatství a možno za to koupiti nejdražší věci: pšenici, otroky, koně, zlato, stříbro a všechny věci.“ Jeden denár podle Ja'kúbova svědectví měl cenu deseti šátečků a bylo za něj možno koupit 10 slepic, tolik obilí že postačilo jednomu člověku na celý měsíc, nebo ječmene pro koně na 40 dní.

Vzhledem k malému rozsahu oběhu peněz se při velkých jednorázových platbách ale používalo (k nelibosti panovníků) sekané stříbro. Od denárů až do konce 19. stol. přitom naše domácí peníze byly ze s t ř í b r a . Denáry původně měřily v průměru 2 cm a vážily 1,5 g. Váhový základ spočíval na libře Karla Velikého (pondus Caroli; ze 408 g se razilo 240 denárů, existuje však v literatuře názor, že mincovní libra vážila 425 či dokonce 436 gramů, pro ekonoma však tento - pro numismatiku podstatný - rozdíl není významný). Protože dějiny středověku jsou současně dějinami kažení mincí, postupně se základem stalo naopak těch 240 kusů a razilo se nikoli z libry, ale lehčí marky, jež vážila zhruba 2/3 libry římské (327,45 g). U nás se pro marku vžilo označení hřivna. Česká hřivna vážila 253,14 g (ale i 210 g, moravská zřejmě 280 g, ve středoevropském regionu nejvýznamnější kolínská marka kolem 230 g). I v českém státě samozřejmě docházelo ke kažení mince, a to oběma možnými způsoby - zlehčováním její váhy a snižováním obsahu zrna (drahého kovu) na úkor mědi. Na rozdíl od sousedního Polska však vždy právo razit minci u nás bylo centralizováno a patřilo k základním mocenským atributům vládnoucích Přemyslovců (v 10. stol. si krátkodobě razili své mince i Slavníkovci a okrajově se vyskytly i další ražby podobného typu). Výměna mincí, samozřejmě za horší, patřila vždy k rozhodujícím druhům příjmu panovníka a v některých letech se provádělo i několik nucených výměn, "renovatio monetae". Samotné mince se razily buď v režii panovníka nebo toto právo bylo pronajímáno soukromým jednotlivcům či společnostem, a to i židovským. Musíme dále odlišovat výsostné právo panovníka k ražbě mince od odvozeného práva mincovního, kdy panovník uděloval povolení k ražbě různým městům a vrchnostem, jež tak mohly realizovat zisk z ražby, nikoli však rozhodovat o materiálu ražby, váhových parametrech, jakosti apod. Vzhledem k omezenému způsobu používání peněz na jednorázové platby (daně, věna, nákup pozemků či luxusních předmětů) nebylo zapotřebí razit drobnou minci, jež však byla suplována uvedenými pláténky. Lze dokonce uvažovat o základním významu ražby mincí z exportních důvodů a z důvodů politických - byl to výraz suverenity českých knížat. Ekonomická potřeba vhodného oběživa zřejmě stála v té době poněkud v pozadí.

Nejstarší české denáry, ražené, jak už bylo řečeno, podle vzoru bavorského, mají na líci kříž, v jehož úhlech bývá často umístěno několik kuliček. Opis BOLEZLAVS DUX vypovídá, že jde o mince knížete Boleslava. Na rubu tohoto nejstaršího, tzv. řezensko - , resp. bavorsko - švábského typu českých denárů je stylizovaně vyryta kaplice (jakási stříška s křížkem) a kolem ní bývá opis PRAGA CIVITAS (Praha město).

  

Boleslav I., 929 - 967


  

Boleslav II., 967 - 999

Další mince českých Boleslavů byly silně ovlivněny mincovnictvím anglickým. Tzv. elhelredský, resp. anglosaský typ českých denárů předvádí na líci pravici boží, doplněnou po stranách písmeny alfa a omega, jež měly symbolizovat počátek a konec.

  

Boleslav II., 967 - 999

  
Boleslav III., denár typu ruka - lomenice 967 - 999                  
Boleslav III., denár typu ruka - kříž 967 - 999

  
Boleslav II., 967 - 999


Věrnost napodobení ražeb anglického krále Ethelreda II. (978 - 1016) byla umocněna uvedením jeho jména na jednom z denárů knížete Jaromíra (1003, 1004 - 1012, 1033 - 1034) raženém po roce 1004. Důvod tak detailního napodobení lze hledat v uplatnění českých mincí v mezinárodním obchodě, kde anglosaské mince zdomácněly již daleko dříve. Na Jaromírových denárech se později objevují prvky vypovídající o silném vlivu byzantské kultury. Nejblíže východním vzorům stojí denár s vyobrazením žehnajícího Krista a řecko - latinským opisem CHRISTUS DOMINUS NOSTER.

  
Jaromír, 1003, 1004 - 1012, 1033 - 1034

Jaromír, 1003, 1004 - 1012, 1033 - 1034

Na některých denárech Boleslava II. (972 - 999) přichází i jméno jeho manželky: ADIVEA. Jeho druhá žena Emma (+1006) razila někdy v letech 985 - 995 vlastní mince se zvláštním opisem EMMA REGINA (královna !!) ve své mincovně na hradě Mělníku. Na denárech Boleslava II. se můžeme rovněž setkat se jmény mincmistrů (mincmistr = [zjednodušeně] vedoucí v mincovně) a mincoven: NACUB, MIZLETA, OMERIZ v mincovně pražské: PRAGA CIVITAS a ZANTA, NOC v mincovně vyšehradské VYSZEGRAD.

Další typy prvních denárů jsou: mečový, byzantský, karolinský a šípový podle námětu, který tvořil jejich obrazovou náplň. Vyjma Prahu a Vyšehrad, o nichž jsme se již zmínili, razily se přemyslovské denáry i na dalších místech v zemi. Zmínky se dochovaly o mincovně v Plzni a v Kouřimi a další české mincovny pracovaly patrně i na Vraclavi a v Chrudimi.Vedle Přemyslovců razili v Čechách svoji minci také Slavníkovci, jejichž moc zasahovala především na východní a jižní Čechy. Jejich mocenským centrem byl Malín a Libice, kde také razili svoje denáry. Jejich obraz nekopíroval cizí mince, ale snažil se o vnesení vlastních ikonografických prvků, jakými byl obraz ptáka, nebo portrét knížete.

  
Soběslav Slavníkovec, 985 - 995

Kníže Soběslav razil svoje denáry s opisem ZOBESLAVS DUX a MALIN CIVITAS, ale i denáry pro svého bratra - biskupa pražského Vojtěcha s opisem HIC DENARIUS EST EPISCOPI a ETLIVBICENSIS DUCIS ZAIZLAO, a další typy s opisy ZOBEZSLAVS ET ADALBERT EPISCOPUS. Episoda Slavníkovského mincování však končí záhy - současně s libickou tragédií v roce 995. Přemyslovské denáry přestávají námětově kopírovat cizí vzory až v 1. pol. 11. století, kdy se na denárech knížat Oldřicha (1012 - 1033, 1034) a Břetislava I. (1034 - 1055) objevují poprvé ryze domácí, nepřejaté motivy. Zejména pak jméno a později i vyobrazení sv. Václava jako zemského patrona zdůrazňuje vliv domácí kultury i formující se kult sv. Václava.
  

 
                   Oldřich, 1012 - 1034



                        
 
 
                   Oldřich, 1012 - 1034

                       
                Oldřich, 1012 - 1034

První moravské mince razí pod vlivem českého mincovnictví Břetislav I. asi ve dvacátých letech 11. století. Tento čin je zároveň odrazem sílícího hospodářského i politického vlivu Moravy, která je v té době křižovatkou evropských obchodních cest. Častým obrazem nejstarších moravských mincí byla kotva - symbol sv. Klimenta, jehož prostřednictvím navazuje Břetislav I. na tradici Velké Moravy.

                Břetislav I., 1037 - 1055

                                

                          Břetislav I., 1037 - 1055


Vedle kotvy ukazují nejstarší moravské denáry knížecí diadém a později nesou i jméno sv. Václava - důkaz pronikání svatováclavského kultu na Moravu.

Zoufalá kvalita mincí, jíž se však Čechy nijak podstatně neodlišovaly od svých sousedů, vyvolala nutnost mincovní reformy. Tu provedl Břetislav I. kolem r. 1050. Právě on zavedl již zmíněnou hřivnu (ještě ovšem o váze 210 g) místo libry, tj. razilo se 240 ks denárů o průměru asi 16 mm, o váze 1 g, s obsahem 0,830 zrna. Dosavadní denár byla stříbrná mince o průměru asi 20 mm a váze více 1 g. Byly raženy v počtu 240 z karolinské libry o cca 408 g. Břetislav I. změnil jak základní hmotnostní jednotku určenou pro ražbu denárů, tak i počet kusů, hmotnost a průměr mincí. Výchozí vahovou jednotkou se stala severská marka - hřivna o hmotnosti asi 210 g., z níž se razilo cca 200 denárů průměrné hmotnosti 0,9 g a o průměru 16 mm.

  

Břetislav I., 1037 - 1055


  
Břetislav I., 1037 - 1055


  

Břetislav I., 1037 - 1055


  
Břetislav I., 1037 - 1055

  
Břetislav I., 1037 - 1055


Od Břetislavovy reformy mluvíme o denárech tzv. malého střížku (střížek = kotouček kovu připravený k ražbě). Mincovní reforma z roku 1050 se dotkla i Moravy, kde se poté razí denáry menšího střížku. Zároveň vzrůstá produkce moravských denárů, což souvisí s rozdělením Moravy na 3 územně správní celky: olomoucké, brněnské a znojemské údělné knížectví.

  
Ota I. Sličný, údělný kníže na Olomoucku 1061 - 1087


  
Břetislav II. a Vratislav II., společná vláda na Brněnsku 1092


  

Lutold, údělný kníže na Znojemsku 1092 - 1112


  

Vladislav I. Jindřich, markrabě moravský 1197 - 1222



Nástupci Břetislava I. respektují jeho reformu a přizpůsobují podle ní svoje mince. Na denárech prvního českého krále Vratislava II. (1061 - 1092) z let 1086 - 1092 můžeme navíc poprvé spatřit vyobrazení královské koruny, která zde zdobí panovníkovu hlavu. 

  
Vratislav II., královský denár, 1061 - 1092                    
Bořivoj II., denár 1101-1107;1117-1120
   


  
Břetislav II., 1092 - 1100


  
Svatopluk, 1107 - 1109