Česká a rakouská měna - díl 5.

přidáno: 3. 6. 2011 11:37, autor: Jan Štrobl   [ Aktualizováno 20. 8. 2017 8:38 uživatelem Redakce Budoucnost ]
Jméno autora většiny textu: Ing. Jiří Hána, Ph.D.
Zdroj: www.sweb.cz/numismatic

Zlatý rakouského čísla

Reformou r. 1857 na bázi celní libry o 500 g stříbra bylo raženo v nové soustavě 45 zlatých o 100 krejcarech ("zlaté rakouského čísla"), a to v dohodě s Německou celní unií. Pro domácí potřebu se razily 2, 1 a 1/2 zlatky (floriny), dále pak 20, 10, 5 krejcarů ze stříbra, z mědi pak 4, 1 a 1/2 krejcaru. Kromě nich obíhaly samozřejmě i papírové bankovky. V oběhu však nadále zůstávaly starší bankovky i mince a vznikaly náročné problémy s přepočty, protože hodnota konvenční měny byla zhruba o 5 % vyšší než u měny rakouského čísla. Např. 100 zlatých rak. čísla se rovnalo 95 zlatým konvenční měny. Kromě toho si veřejnost poprvé v historii musela zvykat na dekadickou soustavu (viz 1 zlatý rak. čísla = 100 krejcarů). Přitom velice rozšířený dvacetník konvenční měny se rovnal 0,34 zlatky rak. čísla, obíhaly i staré tolary, půltolary a čtvrttolary (1 tolar = 2,30 nové zlatky rakouského čísla). Celkově ve 2. pol. 19. stol. převažovalo v oběhu papírové oběživo, obíhal i papírový desetikrejcar. Císařským patentem z 19.9. 1857 byly zavedeny mince s následujícími parametry (váha v gramech, obsah stříbra v gramech, ryzost):

Mince
Váha v g
Obsah stříbra v g
Ryzost
2-zlatník
24,691
22,22
0,900
zlatník
12,345
11,11
0,900
čtvrtzlatník
5,341
2,77
0,520
desetikrejcar
2,000
1,00
0,500
pětikrejcar
1,330
0,50
0,375

Tříkrejcar z obecného kovu vážil 10 g, dále pak krejcar a půlkrejcar.

 
Rakouská a spolková měna, 1857 - 1892 — 2 zlatník 1867

 
Rakouská a spolková měna, 1857 - 1892 — 2 zlatník 1873
cena slavnostních střeleckých závodů ve Vídni

 
Rakouská a spolková měna, 1857 - 1892 — zlatník 1866

 
Rakouská a spolková měna, 1857 - 1892 — zlatník 1875 - Příbramský

 
Rakouská a spolková měna, 1857 - 1892 — 5 krejcar 1867

 
František Josef I., 1848 - 1916 — 4 dukát 1869

 
František Josef I., 1848 - 1916 — dukát 1869

 
František Josef I., 1848 - 1916 — koruna spolková 1858

 
František Josef I., 1848 - 1916 — 1/2 koruna spolková 1861

 
František Josef I., 1848 - 1916 — 4 dukát 1873, cena slavnostních střeleckých závodů 
ve Vídni, Au 28 mm (13,37 g).

 
František Josef I., 1848 - 1916 — 8 zlatník 1882



Jako spolkové mince se razily:
  • ze zlata koruna o váze 11,11 gramu, o ryzosti 0,900 (10 gramů zlata) a půlkoruna o váze 5,555 gramu, stejné ryzosti (5 gramů zlata)
  • ze stříbra spolkový dvoutolar o váze 37,12 g a ryzosti 0,900 (33,408 g stříbra) a tolar s přesně polovičními parametry o stejné ryzosti.

Jako obchodní mince se razily:

  • čtyřdukát o váze 13,95 gramu o ryzosti 0,9869 (tj. zlaté zrno vážilo 13,768) a
  • dukát o váze 3,49 gramu, stejné ryzosti (obsahoval tedy 3,442 g zlata), konečně pak
  • stříbrný levantský tolar o váze 28,05 gramu, ryzosti 0,833 (tj. 23,387 g stříbra, první tyto tzv. "tolary Marie Terezie" se razily již v r. 1780).

V r. 1866 byla ražba zlatých spolkových korun ukončena, od r. 1870 do reformy v r. 1892 existovaly zlaté čtyřzlatníky a osmizlatníky. Neměly úředně stanovený poměr k zákonné stříbrné měnové jednotce, nebyly to tedy kurentní, ale obchodní mince. Dočasné zlepšení měnové situace Rakouska umožnilo od září 1858 přistoupit ke směnitelnosti bankovek za drahokov, přičemž byl poprvé v historii rakouského cedulového bankovnictví stanoven přesný způsob k r y t í obíhajících b a n k o v e k : alespoň 1/3 měla být kryta drahými kovy, zbývající 2/3 měly být uhrazeny krátkodobými a snadno zpeněžitelnými cennými papíry, získanými eskontem nebo lombardem. Válečné zápletky s Itálií však již v dubnu 1859 vedly k zastavení výměny bankovek za drahokov. Jako v celé dosavadní naší historii byla tedy měna rakouského čísla založena na stříbrném základě, přičemž velké kolísání a pokles stříbra vůči v zahraničí běžnějšímu zlatému základu činilo z rakouských "zlatých" měnu relativně slabou, např. ve vztahu k libře šterlinků (r. 1871 byl poměr stříbra ku zlatu 15:1, r. 1888 již 22:1). Samotný měnový oběh však byl až do 1. světové války vcelku stabilizovaný a měna nepřekážela rychlému a úspěšnému ekonomickému rozvoji.

Jak již bylo řečeno, šlo u papírových peněz o bankovky. V r. 1863 byl vcelku vyřešen klíčový problém kontingentace tohoto úvěrového oběživa takto: Bankovní ředitelství musí pečovati o zachování takového poměru kovového pokladu k úhrnu emise, aby jím bylo zajištěno přesné plnění bankovní povinnosti ku směňování bankovek. Vždy však musí býti ona částka, o kterou převyšují obíhající bankovky 200 mil. zlatých, úplně nahrazena stříbrnými mincemi nebo slitky. Suma, o kterou obíhající bankovky převyšují kovový poklad, musí býti uhražena cennými papíry eskontovanými nebo lombardovanými ve shodě s předpisy stanov a konečně bankovními zástavními listy, způsobilými k dalšímu zcizení, přičemž však tyto zástavní listy nesmějí převyšovati 20 mil. a mohou sloužiti za úhradu do 2/3 své nominální hodnoty. Do 1/4 kovového pokladu může se užíti pro kovovou úhradu i zlata v mincích i slitcích místo stříbra. Za obíhající bankovky buďtež pokládány ony, které byly vydány Národní bankou a nevrátily se do jejích pokladen. Citovali jsme zde z rakouských "bankovních akt" z r. 1863, jejichž nápravná měnová opatření byla rozpočítána do r. 1867, kdy měla být opět obnovena směnitelnost bankovek. V dalším vývoji však došlo k porušení kontingentace tím, že zákon z května 1866 prohlásil bankovky v nominální výši 1 a 5 K za státovky s nuceným oběhem (podobně tomu bylo u mincí). V zájmu logické návaznosti výkladu dodejme, že v r. 1932 potkal stejný osud - prohlášení bankovek za státovky - čs. desetikoruny a dvacetikoruny, v r. 1938 pak nejprve padesátikoruny a nakonec i stokoruny.


 
                                1 zlatý, 1858                                                                                5 zlatých, 1859  



1 zlatý, 1866



1 zlatý, 1888



5 zlatých, 1881
Comments