Historie‎ > ‎Havlíčkův Brod‎ > ‎

Havlíčkův Brod - příspěvky

2. Ronovci a Cimburkové.

přidáno: 3. 6. 2011 13:05, autor: Jan Štrobl   [ aktualizováno 3. 6. 2011 13:15 ]

Zakladatelem rodu Ronovců, který na konci 13. a začátku 14. století mocně zasahoval do politických událostí v Čechách, byl Smil Světlík nebo Světlický. Tento rod měl ve znaku dvě zkřížené černé ostrve. Ostrev — něm. Ronne byla kmenem s pahýly větví, tedy primitivní žebřík s jednou žerdí. Z listiny z roku 1188 víme, že „...Nacherat, frater suus Smil“ (Načerat vlastní bratr Smilův); Smil měl tedy bratra Načerata. O jejich předcích nevíme nic jistého. Někteří rodopisci se domnívali, že prvním známým předkem byl Hovora, který zachránil knížete Jaromíra z rukou Vršovců kolem roku 1000. Není to však nikde doloženo.

V Kronice mnicha sázavského se sice hovoří k roku 1126 o poselství knížete Soběslava I. ke králi Lotarovi, které vedl předák Smil spolu s Načeratem a Miroslavem. Rovněž v letopise Kanovníka vyšehradského k roku 1142 se pak můžeme dočíst v souvislosti s bojem knížete Vladislava II. proti údělnému knížeti znojemskému Konrádovi II. o knížecí stolec toto:

„...Nazítří pak Moravané s přeběhlými Čechy náhle povstali proti Vladislavovi a jeho bratru Děpoltovi a Jindřichovi a zahnali je i s celým vojskem na útěk. Když se bránili jak mohli, největší vůdcové války Načerat, Smil, Ben a velmi mnoho jiných na obou stranách padlo...“

Jelikož mezi oběma událostmi je rozdíl jen 16 let, je dosti pravděpodobné, že se jedná o stejné osoby. Protože se ve starých šlechtických rodech jména velmi často opakovala, mohli bychom z toho usuzovat na příslušnost zmíněného Načerata a Smila k rodu Ronovců. V souvislosti se vzpourou Moravanů můžeme také považovat za pravděpodobné, že se pokusili získat pro vzpouru své české sousedy, přes jejichž území museli projít a s nimiž se také mohli nejsnáze domluvit. To by pak v souvislosti s již zmíněnými skutečnostmi znamenalo, že Ronovci drželi své území ve východních Čechách již v 1. polovině 12. století. Žádných přímých dokladů proto však není. Jak a kdy získali Ronovci rozsáhlé území mezi Čáslaví a Jihlavou není také známo. Rodová tradice považovala však toto zboží za starý rodový majetek. Blízkost starého knížecího hradu Čáslavi vzbuzuje domněnku, zda toto zboží nezískal některý z předků Ronovců jako výsluhu v souvislosti se službou na knížecím hradě.

Dalimil pak vypráví o jistém Chvalovi takto:


„...Proto budiž dodnes chvála
činům statečného Chvala,
jenž ve štítě ostrev nosí.
Tuze rád bych věděl cosi
o tom jak vznik poprvé
rod se znakem ostrve...“


Celé vyprávění je ale v této kapitole zmatené, protože Dalimil zde spojil dvě od sebe dosti vzdálené události, takže nevíme, jestli se popisovaná událost stala roku 1179 či 1197. Tento Chval by pak mohl být otcem Načerata a Smila Světlíka. Není to však nikde doloženo. Prvními identifikovatelnými Ronovci jsou tedy roku 1188 bratři Načerat a Smil Světlík. Načerat měl syna Pakoslava a ten zase dva syny: Hrona a Načerata. Hron se psal roku 1263 z Náchoda a Načerat z Brady.

Smil Světlík založil na skalním ostrohu, vybíhajícím z Železných hor u Ronova nad Doubravou, hrad Světlík. Jedinou zachovanou památkou na zakladatele Světlíku je dnes zbytek románského tribunového kostelíka Sv. Kříže, postaveného kolem roku 1180 mezi Čáslaví a Světlíkem u dnes již zaniklé vsi Protivan. V letech 1193 — 1197 sdílel Smil Světlík vyhnanství s Přemyslem I. (neboť, jak praví kronikář: „chléb s ním vydělával v kole chodě“) a za jeho vlády se stal správcem Žitavska, tehdy ještě českého. Smil Světlík měl dva syny, Jindřicha a Častolova, kteří si zvolili za své sídlo Žitavu. Roku 1249 se totiž píše: „Tsastolaus de Syttavia et Heinricus filius eius Zmilo de Syttavia.“ (Častolov ze Žitavy a Jindřich, syn Smila ze Žitavy.) Smil Světlík zemřel roku 1216.

Smilův syn Častolov, žitavský purkrabí a od roku 1226 nejvyšší lovčí „Chastolov filius Zmil venator summus“, založil panství, které zaujalo širokou oblast v severních Čechách od pozdějšího Bezdězu, Bělé a Dubé až do Frýdlantska a Lužice, míšeňského Hohenětejnska, Šluknovska a Humburska (Ronnberg). Častolov měl čtyři syny: Hynka, Albrechta, Chvala a Častolova, kteří se rozdělili o otcovo velké dědictví tak, že první seděl na Dubé, druhy na Frýdlantu (za Libercem), třetí na Lipém a čtvrtý na Frýdlantu u Lipého. Hynek, která se z počátku nazýval s bratrem z Frýdlantu nad Doksou, později z Dubé, patřil jako nejvyšší purkrabí k předním panským rádcům a dvořanům Václava II. Svou neúnavnou zištností vytvořil svému rodu rozsáhlé panství. Jeho nejstarší syn Póta (Půta) z Frýdlantu se stal praotcem Adršbachů z Dubé. Pro druhého syna zvaného Žák získal až u samé Prahy Holešovice. Jeho třetí syn Hynek (Heiman), který sobě i svým potomkům vysloužil přezdívku Berka (od bráti), ovládl zástavně královské statky v Kladsku, patřil k nejbohatším pánům a zabral nadlouho i lanškrounské statky Zbraslavského kláštera. Čtvrtému synovi, rovněž Hynkovi (Hynáčkovi), vystavěl otec hrad Housku.

Bratr pana Hynka z Dubé Chval, který ztratil za Přemysla II. Otakara panství v Žitavě a na Ronově, podržel s bratrem Častolovem Ojvín a Pirkštejn a založil již předtím město Lipou s vodním hradem na Ploučnici. Jeho synové Jindřich a Čeněk z Lipé požívali na dvoře Václava II. účinné přízně a pomoci svého mocného strýce Hynka z Dubé. Mladý Jindřich z Lipé (narodil se někdy ke konci vlády Přemysla II. Otakara) byl se svým příbuzným Raimundem z Lichtenburka v polovině devadesát let 13. století i dlužníky pražských bohatých měšťanů. Podle žitavské tradice sloužil pak v Polsku pod královským starostou Tasem z Virmberka a vysloužil si prý zástavu Žitavy (kdysi majetku svého otce), která se zatím stala významným městem, a hradu Ronova.

Druhý syn Smila Světlíka, Jindřich ze Žitavy (roku 1241 se píše „Heinricus de Sitavia“), postavil na návrší nad Břevnickým potokem v lese Sommerwaldě (dnes Ronovecký les) hrad Ronovec (Sumrburch, Sommerburk, Žumburk). Jindřich měl dva syny, Smila a Častolova. Častolov měl dva syny, Jindřicha a Častolova, protože se roku 1250 dočteme: „Chastolaus de Sittavia et duo filii eius Chastolaus et Heinricus“ (Častolov ze Žitavy a dva synové jeho Častolov a Jindřich). Častolov se roku 1261 a 1272 připmíná na Ronově a Jindřich se píše z Přibyslavi.

Druhý syn Jindřichův se ještě roku 1250 psal „Szmilo de Sittavia“‚ (Smil ze Žitavy). Tento Smil, zakladatel mocného rodu pánů z Lichtenburka, se však již roku 1251 píše: „Smil de Lichtenburg cum filio suo“ (Smil z Lichtenburka se svým synem) Tehdy asi dostavěl na starém hradišti Světlíku nový kamenný hrad. Tato stavba překryla beze zbytku nejen staré hradiště Světlík, ale změnila i jeho původní název na Lichtenburk, v němž by už jen znalci němčiny poznali překlad starého českého názvu Světlík. Ze jména Lichtenburk pak zkomolením vzniklo pozdější pojmenování hradu — Lichnice. V roce 1262 se píše „Nos Zmilo dei gratia dominus de Luchtenburc, uxor nostra Elisabeth, filius Zmilo“ (My Smil boží milostí pán na Lichtenburku, manželka naše Elisabeth, syn Smil).

Pan Smil byl bohatý vzdělaný a mocný šlechtic. Snažil se všestranně podporovat rozvoj svého panství zakládáním měst a přílivem kolonistů. Nezbytné finanční prostředky mu k tomu poskytoval výtěžek stříbrných dolů v okolí Německého Brodu, které byly jeho vlastnictvím. Dozvídáme se o tom z listiny datované rokem 1257: „Zmilo de Luchtenburch possidet (sic) argentifondinas in Brode, Biela, Slapaniz et Primizlaviz; filius eius Henricus, frater ejus Czastelaus “ (Smil z Lichtenburka vlastník (sic) stříbrných dolů v Brodě, Bělé, Šlapánově a Přibyslavi; Jindřich syn jeho, bratr jeho Častolov). Smil viděl ve městech svoji devízu pro budoucnost. Byl to především zdroj bohatství, vyplývající z rozvoje městského obchodu a řemesel.

Smil z Lichtenburka byl také spolu s Přibyslavem z Křižanova zakladatelem ždárského kláštera, který vedle Bočka z
Obřan také podporoval. Smil byl totiž švagrem Přibyslava z Křižanova. V roce 1257 uděluje tomuto klášteru desátky ze stříbrných dolů. Dále přenesl na klášter držbu vsi Bobrůvky a roku 1264 ověřil donací svého purkrabího Bohuslava na ves Slavkovice. Další Smilova obdarování spadají do let 1265 a 1269, kdy klášter získal kapli v Chotěboři a vesnice Jiříkovice a Radňovice východně od Ždáru. Když pak roku 1269 Smil zemřel, stala se místem jeho posledního odpočinku na jeho přání Mariánská kaple v klášteře, kterou nechal sám zbudovat. Avšak smrtí Smila z Lichtenburka se vztahy mezi tímto rodem a klášterem nenarušily, ale rozvíjely se i v dalším století, i když ne vždy stejně upřímně a štědře. Roku 1303 zřídili bratři Oldřich a Raimund z Lichtenburka při klášteře špitál a propůjčili mu k úhradě nákladů ves Počítky s horou, kde se dolovalo, dále od vlastní kobyly vždy desáté hříbě, jakož i desátek ze cla v Chotěboři a desátek z dolů. Mladší syn Heiman Krušina daroval klášteru desátek v Kotlasích. Darování okolo roku 1317 stvrdila jeho manželka a jeho synové, kteří souhlas znovu obnovili roku 1343.

Potomci Smila z Lichtenburka používali na erbu jako klenotu červeného, podle Dalimila Neplacha černého kapra. Smil měl čtyři syny: Jindřicha, Smila, Raimunda a Oldřicha. V souvislosti s tím si připomeňme, že jména těchto synů, ale i ostatních Ronovců byla psána velmi rozdílně. Jméno Jindřich je identické s Heinricus, Hynko, Henkin, Heinko, Heinemannus, Heinman, Haman, Hynce i Hynczo. Častolov byl Chaztolaus, Scastiloi, Chastlous, Čeněk, Chenec, Chenko i Tsenko či Stenko. Oldřich byl Ulmannus i Ulricus. Bratři se podepisují na listinu z roku 1278 takto: „Heinricus, Zmilo, Ulricus et Reinmundus fratres de Luchtenburch; pater eorum Zmil Felicia memoriae“ (Jindřich, Smil, Oldřich a Raimund bratři z Lichtenburka; otec jejich Smil blahé paměti).

Jindřich z Lichtenburka přepadl roku 1287 Záviše z Falkenštejna, jedoucího si do Uher pro nevěstu Alžbětu. Zbraslavská kronika o tom říká: „...Když tedy již konal (Záviš) s velkým zástupem započatou cestu mimo Železné hory, jeden česky šlechtic jménem Haiman z Lichtenburka, na zprávu o tom nepřátelsky ho stíhal a napadl a zajav vozy obral ho o všechno bohatství, které si na cestu připravil. Záviš pak obrátiv se dal se na útěk a tak se s hrstkou svých uchýlil do Opatovic a tam unikl rukám pronásledovatelovým.“ Záviš si později manželku Alžbětu skutečně z Uher přivezl. Byla to sestra krále Ladislava IV., který byl znám svou surovou povahou a primitivním způsobem života (bydlil ve stanu a žil jako kočovník). Alžběta vstoupila v dětském věku (okolo r. 1620) do kláštera na Zaječím ostrově pod Budínem. Na návštěvě u své sestry Kateřiny se seznámila s bratrem srbského krále štěpána Dragulina Štěpánem Urošem Milutinem, který si ji přes odpor srbského duchovenstva vzal za manželku, ačkoliv byl ženat s dcerou thessalského knížete a měl s ní dceru. Později povolil nátlaku duchovních a poslal ji někdy roku 1284 zpět do Uher. „Protivou mnišky“(antimonialis) ji nazval ostřihomský arcibiskup Ladomér, který ji nechtěl propustit z kláštera bez papežské dispense, tím spíše, že šlo o sňatek s vdovcem po její bývalé sestřenici. Ale král Ladislav dal vojenským oddílem rozehnat dominikány, kteří Alžbětu hlídali v jejím klášteře a přes arcibiskupův odpor byla v době postní slavena její svatba se Závišem.

Jindřich z Lichtenburka měl syna Hynka, zvaného Krušina, která se stal zetěm Záviše z Falkenštejna. Ten roku 1307 spolu se svým strýcem Oldřichem zavraždil maršálka Tobiáše z Bechyně. Tobiáš (zvaný též Dobeš nebo Bobeš) z Bechyně, příslušník strany protizávišovské, byl velmi vlivnou osobností — nazývali ho velkým Dobešem. Ve sporu o českou korunu mezi vévodou Rudolfem a Jindřichem Korutanským stál v čele habsburské strany. Trpíce dnou, dával se donášet na loži do schůzí pánů, jichž se účastnila i královna vdova Alžběta. Když se ho pan Oldřich z Lichtenburka zeptal, jak dlouho jim chce vnucovat za krále cizince a vrahy našich králů, odpověděl mu jízlivě, má-li být král domácí, že by bylo nejmoudřejší poslat do Stadic, odkud pocházel Přemysl, a z tamních sedláků vybrat některého Elišce za manžela a povolat ho na trůn, jak učinila Libuše. Tato uštěpačná slova vzbudila pobouření a jeden z Lichtenburků ho na loži vedle biskupa Jana z Dražic mečem ubil. Hrála zde asi roli nejen politická, ale i soukromá zášť protože rodu pana Dobeše byla především připisována záhuba Záviše z Falkenštejna.

Druh syn Smila z Lichtenburka Smil se píše roku 1253 „Smilo de Ronov“, avšak již roku 1265 „Zmilo de Leuchtinburch, dominus in Sumrburch“ (Smil z Lichtenburk pán na Ronovci).

Třetí syn Raimund byl jedním z neostýchavých kořistníků, který jako přední milec Václava III. těžil z jeho nezkušenosti. Zastával důležity úřad vrchního strážce korunních lesů nejen v Čechách, ale i na Moravě. Už za Václava II. proslul jako velký příznivec německé dvorské poezie. Jindřich z Freiberga, nejvýznamnější německý básník tehdy činný v Čechách, mu připsal dokončení básně o Tristanovi od GottfriedaŠštrasburského a výslovně chválí jeho dvornost a rytířskou výbojnost. Život tohoto obratného dvořana byl velmi nákladný a proto se mu často nedostávalo peněz. V devadesát letech 13. století byl, jak jsme již uvedli, mezi dlužníky pražských bohatých měšťanů. Byl obratným politikem a snažil se vždy vytěžit pro sebe co nejvíce. Po smrti Václava III. dostal slib od Jindřicha Korutanského i Jana Lucemburského, že se stane podkomořím a že mu zůstanou i některé nároky na platy z královské urbury a statky, které si vysloužil za Václava III. Roku 1308 se však vzdal u Kutné Hory podkomořského úřadu a při vyúčtování, které vykonal Petr Angelův královský kancléř, se ukázalo, že má u krále 9 042 hřiven 1 lot, kterážto pohledávka mu měla být splácena z královské urbury do dvou třetin po 200 hřivnách týdně, zbytek pak po 150 hřivnách.

Jeho místo zaujal jiný Ronovec, jeho mladší příbuzný pan Jindřich z Lipé, který si při tom ponechal úřad nejvyššího maršálka, a tak se stal „sebevědomou udatností, chytrou podnikavostí a finanční obratností i bezostyšnou obratností a prohnaností“ hlavou Českého panstva a stísněného krále (Jindřicha Korutanského) pomíjeje, prvním činitelem království. Raimund z Lichtenburka si pak zachoval v dohodě s panem Jindřichem vlivné místo u dvora. Při spiknutí pražského a kutnohorského patriciátu proti šlechtě roku 1309 byl zajat měšťany v Praze. Roku 1318 byl donucen králem Janem Lucemburským vrátit královský statek — hrad Vranov.

Čtvrtý syn Oldřich byl za panování Jana Lucemburského spolu s Jindřichem z Lipé a dalšími šlechtici v opozici proti králi. Spolu se svým synovcem se účastnil vraždy Tobiáše z Bechyně. Roku 1313 byl nejvyšším purkrabím. Jeho syn Jindřich držel Lichtenburk až do roku 1329, kdy ho prodal králi Janovi. Rod pánů z Lichtenburka vymřel v 1. polovině 17. století.

V okolí Německého Brodu měli však svou državu i Cimburkové. Páni z Cimburka byl šlechtický rod, usazený původně v Čechách a na Moravě, od 14. století jen na Moravě. Jejich původní sídlo byl hrad Cimburk, který stával nedaleko Poličan u Kutné Hory. Ve 13. století byla jejich majetkem Lipnice. Roku 1238 a 1249 se uvádí v listinách jako svědek „Stiborius de Lipnich“. Tím se rozuměla ovšem Stará Lipnice, nynější Dolní Město. Ctibor z Lipnice měl syna, také Ctibora, který se proslavil roku 1280 v boji proti domácím „zhoubcům“. Téhož roku si na něj stěžoval opat litomyšlského kláštera, že mu ze svého hradu hubí zboží okolo České Třebové. Protože si stěžoval olomouckému biskupovi zdá se, že se jednalo o pych prováděný spíše z Moravy, než z Posázaví. Ctibor mladší měl dva syny: Bernarda a Ctibora. Bernard se roku 1308 nazval sám „filius quondam Stiborii de Lipnicz“ (syn někdy Ctibora z Lipnice).

Kolem roku 1310 se začal stavět u Staré Lipnice hrad. Na stavbě se podílela též huť, která pracovala na kostele ve Staré Lipnici. Zda Lipnice tehdy ještě patřila Cimburkům nebo ji již prodali Lichtenburkům, nelze zjistit. Stavba hradu slohově souvisí s okruhem staveb v Jihlavě (městské brána, tzv. Frauentor, minorité, farní kostel). Tato okolnost by mluvila spíše pro Lichtenburky jako zakladatele hradu, protože zdroj jejich bohatství, hornické město Německý Brod, mělo tehdy těsné vztahy k Jihlavě. Škoda jen, že se nezachovaly lépe jeho hradby, na jejichž výstavbu si měšťané zakoupili od vrchnosti právo roku 1310, tedy právě v době, kdy se začal na Lipnici stavět hrad. Současně s hradem bylo vybudováno na jihozápadním úpatí také městečko (nynější Lipnice nad Sázavou) s kostelem sv. Víta na stráni pod hradem, nad dálkovou cestou, rozšířenou v protáhlé ulicové ná městí. Hrad Lipnice se již roku 1316 připomíná jako majetek Raimunda z Lichtenburka. Postupem času se městečku u hradu začalo říkat Lipnice a Staré Lipnici Dolní Město.

Roku 1317 měl Bernard z Cimburka hodnost mečníka a získal podkomořský úřad na Moravě. V té době se již píše po hradě Trnávce neboli Cimburku u Moravské Třebové. Roku 1329 se účastnil výpravy krále Jana proti Litvě.

Roku 1358 získali Cimburkové hrad Tovačov a od 15. století se nazývali Tovačovskými z Cimburka. Začátkem 16. století rod vymřel po meči.

1. Německý Brod - vznik osady a města

přidáno: 29. 5. 2011 4:45, autor: Jan Štrobl   [ aktualizováno 3. 6. 2011 9:34 ]

Vznik Německého Brodu.

Čechy raného středověku byly zemí hlubokých lesů, řek a močálů, zvěře a ptactva. Panovala tu příroda a člověk se o svá práva hlásil jen těžce, byt úporně. Mluvíme-li o české zemi, jde povětšině jen o planiny v hustém lese, na nichž roztroušeně žijí skupiny lidí v sídlech, které mají daleko i k vesnicím minulého století. Mluvíme-li o Češích a českém národě, jde o sotva více než půl milionu lidí v roce 1000, což odpovídá obyvatelstvu dnešních čtyř okresů. Jihovýchodní oblast východních Čech, hraničící s Moravou, byla naprosto pustá, porostlá hustým hraničním hvozdem. Jedině lokalita Německého Brodu je považována /např. D. Třeštíkem za převážně bezlesé území, osídlené před rokem 1050. Hranici mezi Čechy a Moravou v moderním slova smyslu — jako přesně vymezenou část terénu — v tomto období přirozeně předpokládat nemůžeme. Prostě před hvozdem byly Čechy a za hvozdem Morava.

Tuto oblast protínala málo významná kupecká, tzv. Haberská stezka, která se začala užívat asi v letech po rozpadu Velkomoravské říše, tedy na začátku 10. století, kdy počalo nabývat na významu nové velké obchodní středisko ve střední Evropě — přemyslovská Praha. Stezku v té době zřejmě používali jen obchodníci, přicházející z přístavů na březích Jaderského moře (Zadaru, Splitu a Dubrovníku) přes Východní Marku (později Rakousy) a Znojmo do Prahy a snad i dále na sever. Stezka snad byla využívána i Přemyslovci v době jejich sporů se Slavníkovci, až do jejich vyvrazdění roku 995, protože obcházela charvátské knížectví. Charvátské knížectví totiž zaujímalo kolem poloviny 10. století celé severovýchodní Čechy, přibližně od ústí Jizery do Labe až k předhůří 0rlických hor. Svými jižními hranicemi dosahovalo k Labi, případně Labe v řadě míst překračovalo. Vedla jím tehdy hlavní obchodní tepna na Moravu, chráněná při hranici hradem v Litomyšli. Malý význam Haberské stezky dokumentuje i neexistence takového obranného hradiště při vstupu do Čech. Až k roku 1101 se o ní zmiňuje Kosmas v souvislosti se sporem Oldřicha a Bořivoje o české knížectví: „...Chtěli se vrátiti, ale nemohli, protože touž cestou táhl za nimi Svatopluk s bratrem Otou, veda s sebou dva zástupy knížeti Bořivojovi na pomoc. Co měli činiti? Odevšad tísněni a v úzkých jsouce, úzkou cestou a velmi těsnou stezkou, kudy se chodí přes hvozd k Habrům, pustili se v noci na hanebný útěk. Tam ztratil biskup frisinský kapli (bohoslužebné náčiní), tam pro neschůdnost cesty odhodilo vojsko všechen náklad s potřebami. Ráno pak přišli Čechové a rozebrali si kořist od nepřítele opuštěnou.“ Stezka opouštěla hraniční hvozd u Habrů, kde je již roku 1144 doložena celnice. Až roku 1178 se připomíná stezka příčná a roku 1233 cesta želivská čili humpolecká, která jde na Moravu od želivského kláštera přes Rozsochatec.

Na Haberské stezce při brodu přes řeku Sázavu vznikla tržní osada Německy Brod. Zárodek osady vzniká zřejmě již v počátcích vzniku samotné stezky, protože přebrodění řeky kupeckou karavanou bylo tehdy dosti složitou operací. V některých obdobích se muselo čekat i několik týdnů na snížení stavu vody. Proto při brodech řek záhy vznikaly kupecké a řemeslnické osady, kde kupci zásobovali projíždějící obchodníky různým zbožím a potravinami a řemeslníci se starali o opravy jejich výzbroje a výstroje. Vývoj osady a její formování byla dlouhodobá záležitost, protože malé frekvence na stezce jí neumožňovala prudší rozvoj.

O vzniku Německého Brodu se dozvídáme z kroniky Václava Hájka z Libočan:


„Leta Sedmisteho Dewadesátého Trzetiho. Morawané wzawše nenáwist k Cžechum bezewší příčiny, sešli se u Kyjowa a odtud do Cžech mocně se obrátili, a okolo Nebevid a Kbelu velikú činili škodu, hrad řečeny Hrádek zbořili, Chotieborsku horu osadili, a tu se dříwím obraubili, Cžasto odtud scházejíce mnohé zájmy (zajetí, kořist) dielali: Uslyšawše otom niekteří Niemcy táhli Morawanuóm na pomocz, a snimi se spolčiwše, takowuož yako Morawané Cžechuom činili škodu: Jednoho času Niemcy na gednom příwrší nad Rzekau postawili Baštu, a to proto, gestli žeby Cžechové ge honili, aby odtud wyskočíce Cžechy mordowali: Tomu místu potom Cžechowé Niemecký Brod Jmeno dali. Kníže Kauřimské ač byl častokrát, aby se proti nim postawil napomínán nechtiel, a neb nesmiel toho učiniti.“

Zajímavá je datace tohoto záznamu — rok 793. V letech 791 — 796 bylo uskutečněno několik franských vojenských tažení do rakouského a maďarského Podunají proti Avarům. Vedle Franků se jich účastnili i Bavoři, Sasové, Durynkové, Slované aj. Část jedné výpravy se na zpáteční cestě probíjela přes české území, což podporuje pravdivost Hájkovy zprávy. Vzhledem k tomu, že by bylo nesmyslné, aby se Sasové na své cestě domů probíjeli přes dobře opevněnou zemskou bránu v Litomyšli, nabízí se již jen jediné schůdné řešení a to cesta po Haberské stezce, kudy se dalo v té době projít téměř bez odporu až k Čáslavi. Tuto teorii podporují i zmíněné názvy Nebovidy, Kbel a Hrádek (patrně Červený Hrádek), což jsou všechno místa jižně a jihozápadně od Kolína.

Brodský měšťan Josef Vyčichlo si v sedmdesátých letech 18. století ve své kronice k výše uvedenému textu poněkud přibásnil:

„Léta Páně 793 Moravané a Němci vzavše nenávist k Čechům bez vší příčiny u Kyjova v Moravě se sešli a odtud do Čech mocně se vtlačili, velkou škodu činili, hrad řečeny Hrádek, Chotěbořskou horu osadili, dřívím se obroubili a často odtud vypadajíce mnohé zájmy činili. O tom uslyšavše někteří Němci a Moravané na pomoc jim táhli, s nimi se spojili a Čechům velké škody činili. I postavili si Němci času jednoho vysokou věž neb baštu na jednom přívrší nad řekou Sázavou proto, kdyby je Čechové honili, aby oni Němci na ně z té bašty vyskočili a je mordovali. Kterémuž místu, kde ta bašta blíž řeky stála, Čechové Německý Brod jméno dali proto, že přes tu řeku Němci často se broditi museli. Když pak Čechové Moravany a Němce z své země zase vyhnali a to místo k bránění býti příhodné uznali, začali domy tak pilně stavěti, že v krátkém čase město na tom místě založili, i také jej ohradili zanechajíce mu jméno předešlé, totiž Německý Brod. Ta bašta aneb počátek města jest tu od brány k mostu do okrouhlosti, jak k mostu až dosaváde na tom čase zdi k spatření se nachází.“

Nedochované písemné zprávy a především dochované zbytky kdysi mohutného městského opevnění s Dolní městskou branou, chráněnou barbakánem, inspirovaly uvedeného kronikáře k umístění onoho opevnění na pravý břeh Sázavy. To je však zjevný omyl, protože na rovném břehu řeky, bažinatém a zaplavovaném jarními přívaly, nebylo vhodné místo pro jakékoliv izolované opevnění, nehledě na to, že by jeho obránci čekající útok z české strany měli za zády řeku. Je nutné si také uvědomit, že brodské opevnění vzniklo o více než 500 let později. Mnohem vhodnější místo se nalézá na levém břehu řeky tam, kde se dodnes říká na Bělohradě. Je to skála příkře spadající na severní straně k řece, na východní a západní straně se prudce svažující do krajiny (dnes, po terénních úpravách, již nejsou výškové rozdíly tak patrné) a jen na jižní straně se rovinou otvírající do krajiny. Je to tedy místo neobyčejně vhodné pro opevnění a jestliže skutečně tehdy v lokalitě Německého Brodu německé opevnění bylo, mohlo být jedině zde, na skále ovládající brod přes řeku. Zdejší podzemní chodby, částečně průchozí ještě v padesátých letech minulého století, toto tvrzení jistě podporují. V západním podhradí, tedy v oblasti kostela sv. Kateřiny a začátku Nádražní ulice, se údajně usadila sekta Ariánů. Byla to křesťanská sekta, vzniklá ve 4. století z učení Ariova, které popíralo božství Kristovo. Není jistě bez zajímavosti, že ariánství se u germánských kmenů udrželo až do roku 700. Jejich jméno se dnes již zachovalo jen ve jménu restaurace V ariánech, po níž se pojmenoval i známý brodský spolek, působící zde na počátku minulého století.

Naproti tomu za naprosto nepravdivou však můžeme brát pověst zaznamenanou brodským rodákem Janem Beckovským na počátku 18. století:

„Okolo Německého Brodu léta 950 veliká hojnost stříbra se dobývala, jakž toho dosavád šachty zvláště při vesnici Svatý Kříž patrné znamení ukazují, též také starodávné knihy stříbrných hor to zaznamenáno měly, že každého dne sobotního do téhož města k zaplacení své mzdy do dvaceti tisíc havířů a horních dělníků docházelo.“

Z uvedené doby se nám totiž nedochovaly žádné písemné zprávy o těžbě stříbra na Českomoravské vrchovině. Systematickou prospektorskou aktivitu a pokusy o těžbu můžeme v pramenech sledovat až od konce 12. století. V 10. století rovněž nebylo zemědělství na takové úrovni, aby mohlo uživit byť jen zlomek uvedeného počtu havířů v této oblasti.
Rovněž domněnky, že prvním jménem této osady byl Brod jsou nepochybně mylné, protože na Haberské stezce bylo brodů několik a každý měl od počátku své přízvisko. Pouze Brodem se tehdejší naše osada uvádí jen v některých listinách, kde je však její totožnost jinak vymezena, např. v souvislostí s Bělou, Šlapánovem či Přibyslaví. Také pro pojmenování Smilův Brod se dodnes nezachoval jediný doklad. Zde se jedná o neustále opakovaný omyl učitele Ambrože, autora brodského adresáře z roku 1892. Patrně byl způsoben špatným překladem latinské listiny.

Osada Německý Brod pomalu rostla po obou stranách Haberské stezky směrem do severního kopce tak, jak v ní přibývalo obyvatel. Haberská stezka vstupovala do osady nynější ulicí Dobrovského, procházela kolem bývalého kina Oko na Smetanovo náměstí — zde osada končila asi v úrovni Svatovojtěšské ulice, u konce osady se stáčela poněkud vlevo, přecházela bažinaté místo vyložené kládami jako v močálech, kterému se dodnes říká Na louži a přecházela řeku v jejím nejširším místě, kde byla také nejmenší hloubka, tj. asi v úrovni nynějšího hotelu Slunce. Dále pokračovala po trase nynější silniční přeložky na Jihlavu. Před výstavbou této silnice zde byl znát za tratí ještě hluboký úvoz, kudy cesta procházela.

V listině z roku 1234, Přemysl, moravský markrabě, postupuje část stříbrných dolů u Německého Brodu Ratiborovi z Deblína, a jmenuje pro Německý Brod královského urburéře, který měl právo zasedat na horním soudě v Jihlavě. Zajímavé na tom je, že tu moravský markrabě postupuje stříbrné doly v Čechách moravskému pánu. Nevíme sice zda právem či neprávem, ale jedno vodítko zde je. Přemysl, moravský markrabě, byl nezdárným bratrem českého krále Václava I., který proti němu musel několikrát vojensky zakročit. Roku 1233 vytáhl Václav I. proti svému bratru na Moravu, dobyl Brno a „poplenil velikou částku země“. Brněnským kastelánem byl tehdy Ratibor z Deblína, který měl své statky i v okolí Brna. Uvedené stříbrné doly mu asi byly postoupeny jako náhrada za škody na popleněných statcích s tichým souhlasem Václava I., protože již roku 1234 byly neshody mezi oběma bratry načas zažehnány a oba se svorně zúčastnili svatby ve Staatz v Rakousích.

Stříbrné doly u Německého Brodu se dostaly do rukou Ronovců asi po roce 1237, kdy se vztahy mezi oběma bratry opět zhoršily a Václav I. omezil Přemyslovu moc jen na Olomoucko a Opavsko. Ovšem není známo jak a na jakém základě.
V této době proudí na německobrodské území pestré národnostní směsice kolonistů, především kovkopů a důlních podnikatelů (kverků). Byli to jednak okolní obyvatelé, zvláště z Jihlavy, jednak cizinci, hlavně horníci ze saského Freibergu, hanoverského Goslaru a z Míšně, kdežto obchodníci a řemeslníci byli většinou z nizozemského Flanderska. Německý Brod se stává střediskem hornického distriktu. Vznikají zde nové hornické osady - Šlapanov, Bělá a Přibyslav. Tehdy je asi Německý Brod nadán některými právy o jejichž rozsahu však nemáme žádných zpráv, kromě zmínky v brodském privilegiu z roku 1278. Roku 1249 je vydáno jihlavské privilegium, které obsahuje i články o horním právu, jimiž se řídí i hory kolem Německého Brodu.

Město Německý Brod bylo založeno Smilem z Lichtenburka patrně krátce po jeho příchodu na Českomoravskou vysočinu, tedy po roce 1251 a nadáno městskými právy. Zakládací listina města se bohužel nedochovala, ale o brzké nadaci města městskými právy máme několik nepřímých důkazů. Z roku 1269 se dochoval otisk nejstarší brodské městské pečeti, která obsahuje nejstarší české vyobrazení havířských kladívek. Po stranách zkřížených ostrví je vpravo vyobrazen mlátek a vlevo želízko, jež byly hlavními hornickými nástroji. Nahoře nad ostrvemi je v pečetním obrazu trojúhelníkovitá motyka, dole uprostřed
klín. Samotná pečeť dokládá existenci městského práva již v té době. V brodském privilegiu z roku 1278 se pak uvádí: „…že my milých měšťan našich Brodu Německého k prosbám žádostivým patříce a stálým, svobody a práva podepsaná, kteráž od starodávna /sic/ puojčena sú od milého pana otce našeho Smila, dobré paměti a jiných našich předkuov/sic/ vuolí radovali jsú sě…“ To jsou jasné doklady existence městských práv Německého Brodu před rokem 1278.

Město bylo vyměřeno východně od původní osady a spolu s ní zaujímalo obdélník o rozměrech 434 x 301 m. Střed města tvoří lichoběžníkové náměstí, které má plochu 1 ha a ulice v nárožích. Náměstí je lichoběžníkové, protože ze západní strany bylo město tísněno domy původní osady a z východní patrně bažinou v údolí Cihlářského potoka, na kterém byla později vybudována kaskáda rybníků. Proto také asi Němečtí rytíři stavěli s takovou nechutí svůj díl hradeb. V jejich dílu bylo totiž nutno provést zpevnění podloží, což si jistě vyžádalo větší náklady. Stavební parcely mají protáhlou středověkou dispozici a domy několikapatrové sklepy, které zasahují hluboko do náměstí a ulic. Tyto sklepy byly původně propojeny a při přepadení města tvořily únikovou cestu. Úhlopříčně prochází přes náměstí komunikace z Prahy na Jihlavu. Po vyměření města byla vyměřena pole, která měla být dána do užívání měšťanům jež zde usadili na základě emfyteutického práva. Shromážděním kolonistů byl pověřen lokátor Wernher, zvaný Rybář, který obdržel do dědického vlastnictví městskou rychtu. Výstavba města probíhala asi rychle, protože zde byl dostatek kolonistů sbíhajících se do bohatého kraje. Město bylo provizorně ohrazeno dřevěnou hradbou.
Roku 1265 dostal Wernher od Smila z Lichtenburka do dědičné držby ves Macourov s tím, že se zavázal vypravovat v době války z této vsi jednoho ozbrojeného muže. Wernher se tak stal panským lenníkem. Z této povinnosti se vykoupil až roku 1289. V okolí města vlastnil ještě roku 1278 dvůr zvaný Wernherův a dvůr ve Veselici. Po jeho smrti koncem 13. století připadl majetek jeho druhé manželce Alžbětě. Roku 1303 již náležela ves Macourov pohledskému klášteru. Rychtář Wernher měl širokou soudní pravomoc nad brodským obyvatelstvem i nad horami okolo Německého Brodu. Potvrzují to listiny, které vydal. Všechny se týkají dolování v okolí města. Na listině jím vydané roku 1281 je poprvé doložena jeho rychtářská pečeť jež je prvním dokladem rychtářovy pečeti v českých zemích.

5. listopadu 1257 rozdělil Smil z Lichtenburka desátky ze stříbrných dolů v Brodě, Bělé, Šlapanově a Přibyslavi klášterům sedlickému, hradišťskému a ždárskému. Někteří autoři, např. Čelakovský, se domnívali, že tato donace byla zásahem do královských práv, což nepovažujeme dnes již za správné. Každá hora byla tehdy rozdělena na deset dílů (lánů). Sedm lánů patřilo majiteli, 1 lán králi, 1 lán Smilovi a 1 lán městu. Z listiny vydané Smilem toho roku víme, že:
„Zmilo de Luchtenburch possidet argentifodinas in Brode, Biela, Slapaniz et Primizlaviz...“, tedy Smil z Lichtenburka, vlastník stříbrných dolů v Brodě, Bělé, Šlapanově a Přibyslavi. Z toho můžeme předpokládat, že Smil byl vlastníkem většiny, ne-li všech dolů u uvedených míst. V případě, že nebyl vlastníkem dolu, patřila mu desetina výtěžku když byl jeho vlastníkem, pak 8 desetin, které byly jeho právoplatným majetkem. Mohl tedy ze svého udělit desátky zmíněným klášterům bez jakéhokoliv porušení královských práv.

Roku 1258 sídlil v Německém Brodě královský úředník, který pro půjčoval jednotlivé štoly a měl „plenariam facultatem super argentifodinas in Brode“ čili plné moci nad stříbrnými doly v Brodě, což není v rozporu s výše uvedeným, neboť tento úředník byl odvolací instancí (pokud se jedné o hory) proti rozsudkům rychtáře Wernhera, který byl Smilovým úředníkem, a dohlížel na uplatňování královského regálu.

V šedesátých letech 13. století měl Německý Brod důležitý monopol cizozemského zboží pro oblast Českomoravské vysočiny, jelikož zde byl umístěn povinný sklad suken, olova, slanečků a jiného kupeckého zboží. V Brodě byla rovněž mincovna a působil zde mincmistr, mistr hor i urburéři, kteří vlastnili v okolí města pozemky. V této době přísluší Brod politickou správou k čáslavskému krajskému úřadu, církevně k arciděkanátu kouřimskému. Ale již nedaleko na východ, po čáře Železných hor, tvořících rozvodí Chrudimky a Doubravy, běžela hranice Chrudimska a zároveň biskupství litomyšlského. Brodský děkanát končil na západ u Sázavy pod Světlou, odtud šla hranice k jihu po návrší mezi Úsobským potokem a Žabincem až k jejich pramenům a dál po potoku Smrčné k Moravě.

1-2 of 2