2. Ronovci a Cimburkové.

přidáno: 3. 6. 2011 13:05, autor: Jan Štrobl   [ aktualizováno 3. 6. 2011 13:15 ]

Zakladatelem rodu Ronovců, který na konci 13. a začátku 14. století mocně zasahoval do politických událostí v Čechách, byl Smil Světlík nebo Světlický. Tento rod měl ve znaku dvě zkřížené černé ostrve. Ostrev — něm. Ronne byla kmenem s pahýly větví, tedy primitivní žebřík s jednou žerdí. Z listiny z roku 1188 víme, že „...Nacherat, frater suus Smil“ (Načerat vlastní bratr Smilův); Smil měl tedy bratra Načerata. O jejich předcích nevíme nic jistého. Někteří rodopisci se domnívali, že prvním známým předkem byl Hovora, který zachránil knížete Jaromíra z rukou Vršovců kolem roku 1000. Není to však nikde doloženo.

V Kronice mnicha sázavského se sice hovoří k roku 1126 o poselství knížete Soběslava I. ke králi Lotarovi, které vedl předák Smil spolu s Načeratem a Miroslavem. Rovněž v letopise Kanovníka vyšehradského k roku 1142 se pak můžeme dočíst v souvislosti s bojem knížete Vladislava II. proti údělnému knížeti znojemskému Konrádovi II. o knížecí stolec toto:

„...Nazítří pak Moravané s přeběhlými Čechy náhle povstali proti Vladislavovi a jeho bratru Děpoltovi a Jindřichovi a zahnali je i s celým vojskem na útěk. Když se bránili jak mohli, největší vůdcové války Načerat, Smil, Ben a velmi mnoho jiných na obou stranách padlo...“

Jelikož mezi oběma událostmi je rozdíl jen 16 let, je dosti pravděpodobné, že se jedná o stejné osoby. Protože se ve starých šlechtických rodech jména velmi často opakovala, mohli bychom z toho usuzovat na příslušnost zmíněného Načerata a Smila k rodu Ronovců. V souvislosti se vzpourou Moravanů můžeme také považovat za pravděpodobné, že se pokusili získat pro vzpouru své české sousedy, přes jejichž území museli projít a s nimiž se také mohli nejsnáze domluvit. To by pak v souvislosti s již zmíněnými skutečnostmi znamenalo, že Ronovci drželi své území ve východních Čechách již v 1. polovině 12. století. Žádných přímých dokladů proto však není. Jak a kdy získali Ronovci rozsáhlé území mezi Čáslaví a Jihlavou není také známo. Rodová tradice považovala však toto zboží za starý rodový majetek. Blízkost starého knížecího hradu Čáslavi vzbuzuje domněnku, zda toto zboží nezískal některý z předků Ronovců jako výsluhu v souvislosti se službou na knížecím hradě.

Dalimil pak vypráví o jistém Chvalovi takto:


„...Proto budiž dodnes chvála
činům statečného Chvala,
jenž ve štítě ostrev nosí.
Tuze rád bych věděl cosi
o tom jak vznik poprvé
rod se znakem ostrve...“


Celé vyprávění je ale v této kapitole zmatené, protože Dalimil zde spojil dvě od sebe dosti vzdálené události, takže nevíme, jestli se popisovaná událost stala roku 1179 či 1197. Tento Chval by pak mohl být otcem Načerata a Smila Světlíka. Není to však nikde doloženo. Prvními identifikovatelnými Ronovci jsou tedy roku 1188 bratři Načerat a Smil Světlík. Načerat měl syna Pakoslava a ten zase dva syny: Hrona a Načerata. Hron se psal roku 1263 z Náchoda a Načerat z Brady.

Smil Světlík založil na skalním ostrohu, vybíhajícím z Železných hor u Ronova nad Doubravou, hrad Světlík. Jedinou zachovanou památkou na zakladatele Světlíku je dnes zbytek románského tribunového kostelíka Sv. Kříže, postaveného kolem roku 1180 mezi Čáslaví a Světlíkem u dnes již zaniklé vsi Protivan. V letech 1193 — 1197 sdílel Smil Světlík vyhnanství s Přemyslem I. (neboť, jak praví kronikář: „chléb s ním vydělával v kole chodě“) a za jeho vlády se stal správcem Žitavska, tehdy ještě českého. Smil Světlík měl dva syny, Jindřicha a Častolova, kteří si zvolili za své sídlo Žitavu. Roku 1249 se totiž píše: „Tsastolaus de Syttavia et Heinricus filius eius Zmilo de Syttavia.“ (Častolov ze Žitavy a Jindřich, syn Smila ze Žitavy.) Smil Světlík zemřel roku 1216.

Smilův syn Častolov, žitavský purkrabí a od roku 1226 nejvyšší lovčí „Chastolov filius Zmil venator summus“, založil panství, které zaujalo širokou oblast v severních Čechách od pozdějšího Bezdězu, Bělé a Dubé až do Frýdlantska a Lužice, míšeňského Hohenětejnska, Šluknovska a Humburska (Ronnberg). Častolov měl čtyři syny: Hynka, Albrechta, Chvala a Častolova, kteří se rozdělili o otcovo velké dědictví tak, že první seděl na Dubé, druhy na Frýdlantu (za Libercem), třetí na Lipém a čtvrtý na Frýdlantu u Lipého. Hynek, která se z počátku nazýval s bratrem z Frýdlantu nad Doksou, později z Dubé, patřil jako nejvyšší purkrabí k předním panským rádcům a dvořanům Václava II. Svou neúnavnou zištností vytvořil svému rodu rozsáhlé panství. Jeho nejstarší syn Póta (Půta) z Frýdlantu se stal praotcem Adršbachů z Dubé. Pro druhého syna zvaného Žák získal až u samé Prahy Holešovice. Jeho třetí syn Hynek (Heiman), který sobě i svým potomkům vysloužil přezdívku Berka (od bráti), ovládl zástavně královské statky v Kladsku, patřil k nejbohatším pánům a zabral nadlouho i lanškrounské statky Zbraslavského kláštera. Čtvrtému synovi, rovněž Hynkovi (Hynáčkovi), vystavěl otec hrad Housku.

Bratr pana Hynka z Dubé Chval, který ztratil za Přemysla II. Otakara panství v Žitavě a na Ronově, podržel s bratrem Častolovem Ojvín a Pirkštejn a založil již předtím město Lipou s vodním hradem na Ploučnici. Jeho synové Jindřich a Čeněk z Lipé požívali na dvoře Václava II. účinné přízně a pomoci svého mocného strýce Hynka z Dubé. Mladý Jindřich z Lipé (narodil se někdy ke konci vlády Přemysla II. Otakara) byl se svým příbuzným Raimundem z Lichtenburka v polovině devadesát let 13. století i dlužníky pražských bohatých měšťanů. Podle žitavské tradice sloužil pak v Polsku pod královským starostou Tasem z Virmberka a vysloužil si prý zástavu Žitavy (kdysi majetku svého otce), která se zatím stala významným městem, a hradu Ronova.

Druhý syn Smila Světlíka, Jindřich ze Žitavy (roku 1241 se píše „Heinricus de Sitavia“), postavil na návrší nad Břevnickým potokem v lese Sommerwaldě (dnes Ronovecký les) hrad Ronovec (Sumrburch, Sommerburk, Žumburk). Jindřich měl dva syny, Smila a Častolova. Častolov měl dva syny, Jindřicha a Častolova, protože se roku 1250 dočteme: „Chastolaus de Sittavia et duo filii eius Chastolaus et Heinricus“ (Častolov ze Žitavy a dva synové jeho Častolov a Jindřich). Častolov se roku 1261 a 1272 připmíná na Ronově a Jindřich se píše z Přibyslavi.

Druhý syn Jindřichův se ještě roku 1250 psal „Szmilo de Sittavia“‚ (Smil ze Žitavy). Tento Smil, zakladatel mocného rodu pánů z Lichtenburka, se však již roku 1251 píše: „Smil de Lichtenburg cum filio suo“ (Smil z Lichtenburka se svým synem) Tehdy asi dostavěl na starém hradišti Světlíku nový kamenný hrad. Tato stavba překryla beze zbytku nejen staré hradiště Světlík, ale změnila i jeho původní název na Lichtenburk, v němž by už jen znalci němčiny poznali překlad starého českého názvu Světlík. Ze jména Lichtenburk pak zkomolením vzniklo pozdější pojmenování hradu — Lichnice. V roce 1262 se píše „Nos Zmilo dei gratia dominus de Luchtenburc, uxor nostra Elisabeth, filius Zmilo“ (My Smil boží milostí pán na Lichtenburku, manželka naše Elisabeth, syn Smil).

Pan Smil byl bohatý vzdělaný a mocný šlechtic. Snažil se všestranně podporovat rozvoj svého panství zakládáním měst a přílivem kolonistů. Nezbytné finanční prostředky mu k tomu poskytoval výtěžek stříbrných dolů v okolí Německého Brodu, které byly jeho vlastnictvím. Dozvídáme se o tom z listiny datované rokem 1257: „Zmilo de Luchtenburch possidet (sic) argentifondinas in Brode, Biela, Slapaniz et Primizlaviz; filius eius Henricus, frater ejus Czastelaus “ (Smil z Lichtenburka vlastník (sic) stříbrných dolů v Brodě, Bělé, Šlapánově a Přibyslavi; Jindřich syn jeho, bratr jeho Častolov). Smil viděl ve městech svoji devízu pro budoucnost. Byl to především zdroj bohatství, vyplývající z rozvoje městského obchodu a řemesel.

Smil z Lichtenburka byl také spolu s Přibyslavem z Křižanova zakladatelem ždárského kláštera, který vedle Bočka z
Obřan také podporoval. Smil byl totiž švagrem Přibyslava z Křižanova. V roce 1257 uděluje tomuto klášteru desátky ze stříbrných dolů. Dále přenesl na klášter držbu vsi Bobrůvky a roku 1264 ověřil donací svého purkrabího Bohuslava na ves Slavkovice. Další Smilova obdarování spadají do let 1265 a 1269, kdy klášter získal kapli v Chotěboři a vesnice Jiříkovice a Radňovice východně od Ždáru. Když pak roku 1269 Smil zemřel, stala se místem jeho posledního odpočinku na jeho přání Mariánská kaple v klášteře, kterou nechal sám zbudovat. Avšak smrtí Smila z Lichtenburka se vztahy mezi tímto rodem a klášterem nenarušily, ale rozvíjely se i v dalším století, i když ne vždy stejně upřímně a štědře. Roku 1303 zřídili bratři Oldřich a Raimund z Lichtenburka při klášteře špitál a propůjčili mu k úhradě nákladů ves Počítky s horou, kde se dolovalo, dále od vlastní kobyly vždy desáté hříbě, jakož i desátek ze cla v Chotěboři a desátek z dolů. Mladší syn Heiman Krušina daroval klášteru desátek v Kotlasích. Darování okolo roku 1317 stvrdila jeho manželka a jeho synové, kteří souhlas znovu obnovili roku 1343.

Potomci Smila z Lichtenburka používali na erbu jako klenotu červeného, podle Dalimila Neplacha černého kapra. Smil měl čtyři syny: Jindřicha, Smila, Raimunda a Oldřicha. V souvislosti s tím si připomeňme, že jména těchto synů, ale i ostatních Ronovců byla psána velmi rozdílně. Jméno Jindřich je identické s Heinricus, Hynko, Henkin, Heinko, Heinemannus, Heinman, Haman, Hynce i Hynczo. Častolov byl Chaztolaus, Scastiloi, Chastlous, Čeněk, Chenec, Chenko i Tsenko či Stenko. Oldřich byl Ulmannus i Ulricus. Bratři se podepisují na listinu z roku 1278 takto: „Heinricus, Zmilo, Ulricus et Reinmundus fratres de Luchtenburch; pater eorum Zmil Felicia memoriae“ (Jindřich, Smil, Oldřich a Raimund bratři z Lichtenburka; otec jejich Smil blahé paměti).

Jindřich z Lichtenburka přepadl roku 1287 Záviše z Falkenštejna, jedoucího si do Uher pro nevěstu Alžbětu. Zbraslavská kronika o tom říká: „...Když tedy již konal (Záviš) s velkým zástupem započatou cestu mimo Železné hory, jeden česky šlechtic jménem Haiman z Lichtenburka, na zprávu o tom nepřátelsky ho stíhal a napadl a zajav vozy obral ho o všechno bohatství, které si na cestu připravil. Záviš pak obrátiv se dal se na útěk a tak se s hrstkou svých uchýlil do Opatovic a tam unikl rukám pronásledovatelovým.“ Záviš si později manželku Alžbětu skutečně z Uher přivezl. Byla to sestra krále Ladislava IV., který byl znám svou surovou povahou a primitivním způsobem života (bydlil ve stanu a žil jako kočovník). Alžběta vstoupila v dětském věku (okolo r. 1620) do kláštera na Zaječím ostrově pod Budínem. Na návštěvě u své sestry Kateřiny se seznámila s bratrem srbského krále štěpána Dragulina Štěpánem Urošem Milutinem, který si ji přes odpor srbského duchovenstva vzal za manželku, ačkoliv byl ženat s dcerou thessalského knížete a měl s ní dceru. Později povolil nátlaku duchovních a poslal ji někdy roku 1284 zpět do Uher. „Protivou mnišky“(antimonialis) ji nazval ostřihomský arcibiskup Ladomér, který ji nechtěl propustit z kláštera bez papežské dispense, tím spíše, že šlo o sňatek s vdovcem po její bývalé sestřenici. Ale král Ladislav dal vojenským oddílem rozehnat dominikány, kteří Alžbětu hlídali v jejím klášteře a přes arcibiskupův odpor byla v době postní slavena její svatba se Závišem.

Jindřich z Lichtenburka měl syna Hynka, zvaného Krušina, která se stal zetěm Záviše z Falkenštejna. Ten roku 1307 spolu se svým strýcem Oldřichem zavraždil maršálka Tobiáše z Bechyně. Tobiáš (zvaný též Dobeš nebo Bobeš) z Bechyně, příslušník strany protizávišovské, byl velmi vlivnou osobností — nazývali ho velkým Dobešem. Ve sporu o českou korunu mezi vévodou Rudolfem a Jindřichem Korutanským stál v čele habsburské strany. Trpíce dnou, dával se donášet na loži do schůzí pánů, jichž se účastnila i královna vdova Alžběta. Když se ho pan Oldřich z Lichtenburka zeptal, jak dlouho jim chce vnucovat za krále cizince a vrahy našich králů, odpověděl mu jízlivě, má-li být král domácí, že by bylo nejmoudřejší poslat do Stadic, odkud pocházel Přemysl, a z tamních sedláků vybrat některého Elišce za manžela a povolat ho na trůn, jak učinila Libuše. Tato uštěpačná slova vzbudila pobouření a jeden z Lichtenburků ho na loži vedle biskupa Jana z Dražic mečem ubil. Hrála zde asi roli nejen politická, ale i soukromá zášť protože rodu pana Dobeše byla především připisována záhuba Záviše z Falkenštejna.

Druh syn Smila z Lichtenburka Smil se píše roku 1253 „Smilo de Ronov“, avšak již roku 1265 „Zmilo de Leuchtinburch, dominus in Sumrburch“ (Smil z Lichtenburk pán na Ronovci).

Třetí syn Raimund byl jedním z neostýchavých kořistníků, který jako přední milec Václava III. těžil z jeho nezkušenosti. Zastával důležity úřad vrchního strážce korunních lesů nejen v Čechách, ale i na Moravě. Už za Václava II. proslul jako velký příznivec německé dvorské poezie. Jindřich z Freiberga, nejvýznamnější německý básník tehdy činný v Čechách, mu připsal dokončení básně o Tristanovi od GottfriedaŠštrasburského a výslovně chválí jeho dvornost a rytířskou výbojnost. Život tohoto obratného dvořana byl velmi nákladný a proto se mu často nedostávalo peněz. V devadesát letech 13. století byl, jak jsme již uvedli, mezi dlužníky pražských bohatých měšťanů. Byl obratným politikem a snažil se vždy vytěžit pro sebe co nejvíce. Po smrti Václava III. dostal slib od Jindřicha Korutanského i Jana Lucemburského, že se stane podkomořím a že mu zůstanou i některé nároky na platy z královské urbury a statky, které si vysloužil za Václava III. Roku 1308 se však vzdal u Kutné Hory podkomořského úřadu a při vyúčtování, které vykonal Petr Angelův královský kancléř, se ukázalo, že má u krále 9 042 hřiven 1 lot, kterážto pohledávka mu měla být splácena z královské urbury do dvou třetin po 200 hřivnách týdně, zbytek pak po 150 hřivnách.

Jeho místo zaujal jiný Ronovec, jeho mladší příbuzný pan Jindřich z Lipé, který si při tom ponechal úřad nejvyššího maršálka, a tak se stal „sebevědomou udatností, chytrou podnikavostí a finanční obratností i bezostyšnou obratností a prohnaností“ hlavou Českého panstva a stísněného krále (Jindřicha Korutanského) pomíjeje, prvním činitelem království. Raimund z Lichtenburka si pak zachoval v dohodě s panem Jindřichem vlivné místo u dvora. Při spiknutí pražského a kutnohorského patriciátu proti šlechtě roku 1309 byl zajat měšťany v Praze. Roku 1318 byl donucen králem Janem Lucemburským vrátit královský statek — hrad Vranov.

Čtvrtý syn Oldřich byl za panování Jana Lucemburského spolu s Jindřichem z Lipé a dalšími šlechtici v opozici proti králi. Spolu se svým synovcem se účastnil vraždy Tobiáše z Bechyně. Roku 1313 byl nejvyšším purkrabím. Jeho syn Jindřich držel Lichtenburk až do roku 1329, kdy ho prodal králi Janovi. Rod pánů z Lichtenburka vymřel v 1. polovině 17. století.

V okolí Německého Brodu měli však svou državu i Cimburkové. Páni z Cimburka byl šlechtický rod, usazený původně v Čechách a na Moravě, od 14. století jen na Moravě. Jejich původní sídlo byl hrad Cimburk, který stával nedaleko Poličan u Kutné Hory. Ve 13. století byla jejich majetkem Lipnice. Roku 1238 a 1249 se uvádí v listinách jako svědek „Stiborius de Lipnich“. Tím se rozuměla ovšem Stará Lipnice, nynější Dolní Město. Ctibor z Lipnice měl syna, také Ctibora, který se proslavil roku 1280 v boji proti domácím „zhoubcům“. Téhož roku si na něj stěžoval opat litomyšlského kláštera, že mu ze svého hradu hubí zboží okolo České Třebové. Protože si stěžoval olomouckému biskupovi zdá se, že se jednalo o pych prováděný spíše z Moravy, než z Posázaví. Ctibor mladší měl dva syny: Bernarda a Ctibora. Bernard se roku 1308 nazval sám „filius quondam Stiborii de Lipnicz“ (syn někdy Ctibora z Lipnice).

Kolem roku 1310 se začal stavět u Staré Lipnice hrad. Na stavbě se podílela též huť, která pracovala na kostele ve Staré Lipnici. Zda Lipnice tehdy ještě patřila Cimburkům nebo ji již prodali Lichtenburkům, nelze zjistit. Stavba hradu slohově souvisí s okruhem staveb v Jihlavě (městské brána, tzv. Frauentor, minorité, farní kostel). Tato okolnost by mluvila spíše pro Lichtenburky jako zakladatele hradu, protože zdroj jejich bohatství, hornické město Německý Brod, mělo tehdy těsné vztahy k Jihlavě. Škoda jen, že se nezachovaly lépe jeho hradby, na jejichž výstavbu si měšťané zakoupili od vrchnosti právo roku 1310, tedy právě v době, kdy se začal na Lipnici stavět hrad. Současně s hradem bylo vybudováno na jihozápadním úpatí také městečko (nynější Lipnice nad Sázavou) s kostelem sv. Víta na stráni pod hradem, nad dálkovou cestou, rozšířenou v protáhlé ulicové ná městí. Hrad Lipnice se již roku 1316 připomíná jako majetek Raimunda z Lichtenburka. Postupem času se městečku u hradu začalo říkat Lipnice a Staré Lipnici Dolní Město.

Roku 1317 měl Bernard z Cimburka hodnost mečníka a získal podkomořský úřad na Moravě. V té době se již píše po hradě Trnávce neboli Cimburku u Moravské Třebové. Roku 1329 se účastnil výpravy krále Jana proti Litvě.

Roku 1358 získali Cimburkové hrad Tovačov a od 15. století se nazývali Tovačovskými z Cimburka. Začátkem 16. století rod vymřel po meči.

Comments