Domovská stránka >
Aktuálně - příspěvky
VEŘEJNÁ ROZPRAVA O ZELENI NA NÁMĚSTÍ
Desátého října tohoto roku uspořádal Okrašlovací spolek Budoucnost veřejnou rozpravu, jak se stalo podzimním dobrým zvykem. V roce 2011 bylo tématem Smetanovo náměstí, v roce 2012 Park Budoucnost. Letos se pozornost obrátila na Havlíčkovo náměstí. V pozadí volby tohoto tématu je spor zastánců kamenných náměstí a příznivců zeleně na náměstích. Přímým impulsem k této rozpravě byla iniciativa člena spolku Milana Kašpara, který přišel s nápadem umístit na kamennou plochu Havlíčkova náměstí segmenty užitkového trávníku. Konkrétní návrh pak vypracoval akademický architekt Jiří Kutlvašr ve čtyřech variantách. Záměrem veřejné rozpravy tedy bylo představit myšlenku na opětné uvedení zeleně na Havlíčkovo náměstí, odůvodněnou architektonicky a podpořenou konkrétním technologickým řešením. V rámci sporu o zelené či kamenné náměstí lze zaznamenat několik problematických oblastí. Například příznivci „kamenné estetiky“ argumentují tím, že rekonstruované náměstí má jakousi „historickou“ podobu. Preferují přitom jen jednu z historických podob náměstí, zatímco ty ostatní přehlížejí. Nadto se svou snahou ocitají v naprosto unikátní a těžko odůvodnitelné pozici, protože preferují podobu náměstí, která vyhovovala generacím minulým. Ty však náměstí přizpůsobily potřebám svým současným. Dnešní jejich následovníci se jim proto podobají pouze formou, nikoliv však obsahem, protože ony generace by asi ani nenapadlo přizpůsobovat podobu náměstí generacím minulým. Související tendencí je snaha obyvatel vnést či vrátit zeleň na náměstí. Od anekdotického případu v Banské Bystrici, kde zeleným nátěrem asfaltu byla na náměstí vrácena alespoň barva, přes instalaci („Pojď si hrát“) v Banské Štiavnici, či podobné dočasné položení trávníku v Českých Budějovicích, až po happeningovou „tryznu za trávník“ v Hronově. V Bystřici nad Pernštejnem nahradila trávník vodní plocha, a ve Vsetíně se občanům dokonce podařilo dosáhnout zásadní změny podoby náměstí ve prospěch zeleně.
Co se Prahy týče, mohutná zeleň nechybí ani na jinak kamenném Staroměstském náměstí, byť je trochu skryta v prostoru po vybombardované radnici. A náměstí Vítězné (dejvický „kulaťák“), Karlovo, Václavské či bratří Synků (v Nuslích – velmi podobné náměstí Havlíčkovu v HB) mají zeleň zcela nepřehlédnutelnou.
Přesto se ozývají hlasy, že náměstí „má být“ bez zeleně, rovné, přehledné, nečlenité a podobně. Není jasné, od čeho je tento koncept odvozen, když je ke všemu ještě odůvodňován potřebou celého prostoru náměstí pro účely shromažďování občanů. Havlíčkobrodské náměstí v původní podobě však zcela dostačovalo manifestantům, shromážděným v listopadu 1989 na jeho „nezelené“ polovině. Nebo snad současná radnice – snad sebekriticky, vzhledem k politice své, snad kriticky, vzhledem k politice vládní – předjímá, že až se příště vydají lidé na náměstí, bude jich několikanásobně více, než v listopadu 1989? Jádrem večera bylo expozé akademického architekta Jiřího Kutlvašra, který přednesl – pro mnohé zajisté překvapivě– svou chválu na současnou podobu náměstí. Nicméně se domnívá, že by přítomností užitkové zeleně ještě získala. Šlo by o trávník zapuštěný, který by netvořil překážku, a bylo by po něm možno i chodit. Autor svůj návrh odůvodnil a osvětlil i tvar a rozmístění abstraktních fragmentů po ploše náměstí, které respektuje přirozené trasy pohybu pěších.  Co se vlastního průběhu veřejné rozpravy týče, lze shrnout, že spíše než o kultivaci veřejného prostoru, který oponenti nazývají snahou o jeho zničení, šlo o problém kultivace samotné rozpravy. Někteří účastníci se neskrývali svým apriorně neústupným postojem a snahou prosadit své vidění světa. Jest velmi dětinské, domnívat se, že takto se buduje demokratická společnost, „válcovat“ menšinový názor většinovým (a paradoxně si nevidět na vlastní nos a o chvíli později argumentovat, že názor většiny nemusí být pravdivý). Někteří se dokonce přišli pohádat, ale odcházeli zklamáni. Temperaturu debaty se podařilo udržet na společenské úrovni. Některé názory oponentů okrašlovacího spolku byly dokonce přivítány, například náměty, čím by se spolek mohl ještě zabývat. Ovšem názor, naštěstí skutečně ojedinělý, že by se spolek „neměl zabývat“ havlíčkobrodským náměstím, bylo nutno zásadně a razantně odmítnout. Okrašlovací spolek sdružuje velmi svobodomyslné občany, a poslední, co jsou ochotni poslouchat, jsou řeči o tom, co by neměli dělat. To byl sice studený, naštěstí jen epizodní závan dob hodně minulých, který veřejnou rozpravu nijak dále neovlivnil. Z argumentů proti zeleni na náměstí se nakonec vyklubaly argumenty, poukazující na nízkou kulturu obyvatel, kteří budou trávník všemožně ničit. Dále na skutečnost, že by trávník vyžadoval denní údržbu, což by stálo peníze. Vznesena byla uměnovědná otázka, zda patří na „historické“ náměstí abstraktní tvary. Nezodpovězeny zůstaly argumenty zastánců zeleně, která zpříjemňuje prostředí na náměstí (snížení teploty, prašnosti a hlučnosti, zvýšení vlhkosti) a zlepšuje i jeho estetické vyznění (přiměřené zvýšení barevnosti prokazatelně pozitivně stimuluje lidskou psychiku, čehož je v dnešní době obzvláště třeba). Na rozdíl od přednášejícího bylo členy spolku vzneseno několik kritických připomínek k současné podobě náměstí. Realizovaný návrh architekta Aleše Buriana získal prý uznání jiných architektů. Z praktického hlediska je ale kompromitován několika závažnými nedostatky. Proslulé parkovací „kameny úrazu“ musely být na nátlak veřejnosti zbroušeny, podobně nebezpečné „rantly“ jsou však kolem tzv. „pítek“ (hrozné slovo!). Takové manýristické výstupky na podlaze by neprošly inspekcí bezpečnosti práce v žádném provozu! Podobně se s negativní reakcí setkal letní kiosek, umístěný na náměstí, které však mělo mít jakýsi historicky kamenný charakter. Tento nonsens dostal několik přízvisek, až nakonec byl umístěn k řece, kde vypadá, že je na svém místě.
Podivný architektonický efekt mělo odstranění zeleně za morovým sloupem. Ten totiž – nota bene při pohledu od radnice! – tvarem i barvou zcela splynul s věží kostela. Záměrem snad bylo morový sloup zvýraznit, zde však došlo k efektu zcela opačnému. I to svědčí o nikoliv zcela domyšlené architektonické koncepci přestavby náměstí. Samostatnou kapitolou jsou rezaté stély, které mají upomínat na Karla Havlíčka Borovského. Jejich výtvarnou pointou mělo být postupné zrezivění povrchu, na němž by čitelně vystoupily Havlíčkovy texty. První výtka se týká výběru textů. Který jiný český spisovatel po sobě zanechal něco tak kromobyčejně vhodného, jako jsou Havlíčkovy proslulé epigramy? Proč jsou na stélách takové masy nečitelných textů, když by stačilo velkými písmeny a velmi čitelně napsat třeba: „Hlavní pravidla proti kněžím jsou dvě: 1/ Nic jim nedávat. 2/ Nic jim nevěřit. Pak je s nimi lehko.“ Aha, no jasně. Takže Havlíčka je potřeba vzpomenout a oslavit, ale nic z něj necitovat, natož se z něj poučit. Architektonické řešení se tedy drží tohoto staronového konceptu. Radní Libor Honzárek, jehož přítomnost byla jinak vítaným přínosem, dokonce ve svém diskusním příspěvku tvrdil, že zpola čitelný text byl už vlastním záměrem architektovým. Nedokázal však být ve svých tvrzeních konzistentní, když předtím zase tvrdil, že texty na stélách jsou bez problémů čitelné, protože je on osobně přečetl, a to má dvě dioptrie. Bude dobře se ještě vypořádat s jednou námitkou, která bývá používána proti kritikům současné kamenné podoby náměstí. Občané, čekající na městskou dopravu, citelně postrádají stín. Jsou to lidé většinou vyššího věku. Dostává se jim však rady, že zachce-li se jim stínu, mohou jít do parku. Kolik měst má takovou výhodu, že park začíná sto metrů od náměstí? ptají se zastánci kamenného náměstí. Sociální inteligenci je těžko učit, leč za pokus to stojí. Taková argumentace, že si staří lidé mohou odskočit do stínu do blízkého parku, tam sledovat hodinky a pak si zasprintovat na náměstí, je totiž arogantní a nepřijatelná. Je možné to pochopit, že i ti mladí budou jednou staří? A že se skutečná kultura jakékoliv civilizace vždy pozná na tom, jak je zacházeno se starými? Snad i proto měla ona veřejná rozprava smysl. Teoretický nápad, jak zelení zlepšit prostředí na náměstí, byl tvrdě konfrontován s realitou, že v případě nekulturního obyvatelstva je snáze udržitelné kamenné náměstí. Organizovaní obyvatelé z náměstí zase byli konfrontováni s tím, že ačkoliv tam jako jednotlivci opravdu pobývají déle, nemá jejich hlas ohledně podoby náměstí coby veřejného prostoru větší váhu, protože suma času, kterou na onom veřejném (nikoliv soukromém) prostoru stráví po krátkých chvilkách ony stovky a tisíce obyvatel,je mnohonásobně větší. Důležité bylo, že to sice chvílemi jiskřilo, ale nakonec se diskutovalo. A ke všemu se ještě zdá, že mezi názorovými odpůrci se začíná docela nečekaně rýsovat shoda na jedné pěkné společné aktivitě. A to je při současné krizi demokracie dost důležitá hodnota! Díky všem, kteří přišli, a kteří pochopili, o co jde. Názorové jednoty i nesmiřitelných hádek jsme si užili již dost. Co takhle zachovat názorovou pluralitu, protože to je hodnota zásadní, a kultivovat styl, jak o těch názorech diskutovat, protože to se zdá být neméně důležité? Jak? Co třeba oprášit starobylé pravidlo „nedělej druhým, co nechceš, aby dělali oni tobě“? Jan Schneider předseda Okrašlovacího spolku Budoucnost |
ZELEŇ A NÁMĚSTÍ
 Okrašlovací spolek „Budoucnost“ pořádá veřejnou rozpravu na téma „ZELEŇ A NÁMĚSTÍ“. Bude se týkat Havlíčkova náměstí, které je po přestavbě sice teoretiky oceňováno jako krásné, ale z praktického hlediska má mnoho nevýhod, které s sebou nese absence zeleně, zejména větších travnatých ploch. Taková kamenná náměstí jsou oproti těm prozeleněným prašnější, sušší, hlučnější a v neposlední řadě v létě mnohem více rozpálená. O tom se mohli havlíčkobrodští občané již poněkolikáté dostatečně přesvědčit. Podobnou zkušenost učinili i občané jiných měst (Hronov, České Budějovice) a reagovali na to způsobem, o němž bude na naší veřejné rozpravě také řeč. Hlavním bodem našeho programu však bude idea, jak vrátit na stávající Havlíčkovo náměstí trávník, při maximálním respektování jeho současné podoby, s ohledem na autorská práva a další podmínky. Milan Kašpar, člen Okrašlovacího spolku Budoucnost, je autorem zajímavého nápadu, jehož podstatou je do úrovně dláždění zapuštěný „zátěžový“ trávník, vhodný k chůzi i k sezení. Konkrétní návrh pak vypracoval náš hlavní host, akademický architekt Jiří Kutlvašr, který představí a zdůvodní různé jeho varianty a zodpoví související dotazy. Ctěnou veřejnost tedy srdečně zveme na tuto veřejnou rozpravu, která se bude konat ve čtvrtek 10. října 2013 v 17 hod. v malém divadelním sále AZ Centra (budova bývalé ZŠ Rubešovo náměstí). Jan Schneider, předseda Okrašlovacího spolku "Budoucnost" |
| Přílohy:
zelenanamesti-pozvanka.pdf
4.11.2012 - ABY NA HAVLÍČKA BYLO KRÁSNĚ VIDĚT
Okrašlovací spolek Budoucnost v rámci svého navazování na činnost původního Okrašlovacího spolku (1886-1919) uspořádal 3. listopadu 2012 veřejnou rozpravu o budoucnosti parku Budoucnost. V jejím úvodu nejprve vyhlásil výsledky soutěže o Cenu Františka Drašnera, do níž bylo přihlášeno pět prací z oboru regionální historie. Letos cenu získal Petr Tvrdý ml. za studii „Počátky československé normalizace na příkladu redaktorů Cesty Vysočiny Miroslava Menšíka a Slavomíra Bárty“ (bude zveřejněna ve sborníku Havlíčkobrodsko). Čestným uznáním pak byly oceněny ostatní práce (ty budou dostupné na webové stránce http://www.budoucnost-hb.cz/). Čestné uznání bylo mimo soutěž uděleno též Michalu Kampovi, historikovi Okresního muzea, za jeho historický posudek „Původní záměry autorů sochy Karla Havlíčka v Havlíčkově Brodě a jejich porovnání se současným stavem“. Tato práce (viz http://www.budoucnost-hb.cz/) totiž významně předznamenala charakter následné veřejné rozpravy o parku. Starost o zeleň nespočívá pouze ve vysazování dřevin, ale i v tom, aby tvořily park, jehož komponenty budou respektovat určitý vizuální a estetický koncept. To se týká i sochy KHB, kterou neošetřované dřeviny již dávno vizuálně zakryly. Okrašlovací spolek v intencích své péče o okrašlování nejen fyzické, ale i duchovní, podporuje realizaci příslušných úprav v duchu původního vizuálního konceptu autorů sochy a okolí. Cílem je navrátit KHB symbolicky jeho místo v parku a reálně i v životě společnosti. Vizuální koncept autorů sochy KHB a okolí je přitom zcela respektován studií zahradního a krajinářského architekta Zdeňka Sendlera, kterou vypracoval na žádost města Havlíčkův Brod na téma budoucího rozvoje parku Budoucnost. Z hlediska Okrašlovacího spolku je velmi důležité, že – třeba na rozdíl od revitalizace Smetanova náměstí – tato studie má ústřední myšlenku: přechod od městského parku k lesoparku. Přednáška architekta Sendlera na téma možné budoucí podoby parku Budoucnost byla velmi přínosná, živá a jasná. Jeho studie je jistě v mnoha ohledech pro mnohé nezvyklá, možná budí i rozpaky až nesouhlas. Právě proto bylo důležité, že architekt Sendler přijel znovu osobně svou studii okomentovat a odpovědět na otázky. Veřejná rozprava o budoucnosti parku Budoucnost byla dobrou příležitostí pěstovat umění diskuse, naslouchání a argumentace. Vznikl zde prostor i pro živou a kultivovanou komunikaci aktivních občanů a představitelů města. Demokracie totiž nespočívá v diktátu většin, ale ani v diktátu menšin, nýbrž v civilizovaném způsobu výměny názorů a řešení přirozených sporů. Protože jde o Budoucnost.
|
3.11.2012 - "BUDOUCNOST PARKU BUDOUCNOST"
26.9.2012 - Okrašlovací spolek Budoucnost podporuje projekt Sociálních služeb města HB "ZAHRADA ANEB ZASAĎTE STROM PRO SVÉ BLÍZKÉ"
 |
23.6.2012 Když je ruka páně otevřena...
Snad jedině těmito slovy, je možno omlouvat nehospodárnost a korupci při zadávání obecních a státních zakázek. Ani naše město Havlíčkovo není ušetřeno. Na málo využité autobusové nádraží (terminál) se již takřka zapomnělo. Jenomže další temné zákoutí politické kuchyně se z nenadání objevilo. Opravené (revitalizované) náměstí se vařilo také v hodně špinavých kastrolech i když celková investice činila asi 80 000 000 korun.
Cenovou bramboračku zařízení a doplňků (mobiliáře) již občan ochutnává. Lavičky z exotického dřeva (lišty už praskají), stojany na kola, odpadkové koše, podivné a rezaté plechové krabice na výšku, prý stély. (Stéla je kamenný, nebo dřevěný památník postavený na obětišti, či náhrobku) A – tak – dále, za doplňky město zaplatilo tolik, jako si odnášel v krabici středočeský hejtman Rath.7 000 000 korun českých. Mě již dříve zaujal kiosek. To ještě občani města nevěděli, jak byl drahý!
 U barokního morového sloupu z roku 1725 se objevil zvláštní útvar. Něco jako boxerský ring s ocelovým trezorem uprostřed. Byl předmětem mého obdivu a údivu. Loňského léta se jen na okamžik zaskvěl v plné kráse, osazen stoly a ověnčen slunečníky. Hledal se nájemce. Kritiku na paskvil, radní Honzárek odrazil slovy: „Odborníky velmi dobře hodnocený stánek na občerstvení reprezentuje architekturu v kvalitním prostředí, která má být na historickém náměstí zastoupena. Později: „Dejme tomu čas, aby se prokázala jeho životaschopnost, nebo ne. Diskuzi o jeho odstranění je možno zahájit později.“ Poté architektonický skvost zmizel.
  Po roce se, jaksi, cena provalila. Stoly a slunečníky po 8 kusech za 414 825,60 Kč. Kiosek (trezor) stál 433 629,60 a terasa (boxerský ring) za 216 935,70 korun českých. Celkem:1 065 390,90 korun českých.(Zdroj MF Dnes) Před více než týdnem se stánek na občerstvení objevil v Plovárenské ulici u veřejného hřiště. Terasa je opršelá, lana ztrouchnivělá a ocelový kiosek se šrámy. Hold, když je ruka páně (Evropské peníze) otevřena…
Karel Stýblo Příspěvek byl převzat z blogu deník.cz se souhlasem autora. |
26.5.2012 - Demolice bytovky na Smetanově náměstí
V sekci Smetanovo náměstí - Foto si můžete prohlédnout nově zařazenou fotogalerii o bourání bytovky na Smetanově náměstí. Fotografie nebyly dosud nikde publikovány. |
1-10 of 17