VEŘEJNÁ ROZPRAVA O ZELENI NA NÁMĚSTÍ

přidáno: 20. 10. 2013 2:40, autor: Jan Štrobl
Desátého  října tohoto roku uspořádal Okrašlovací spolek Budoucnost veřejnou rozpravu, jak se stalo podzimním  dobrým zvykem.  V roce  2011  bylo  tématem  Smetanovo  náměstí,  v roce  2012  Park Budoucnost. Letos se pozornost obrátila na Havlíčkovo náměstí. 

V pozadí volby tohoto tématu je spor zastánců kamenných náměstí a příznivců zeleně na náměstích. Přímým impulsem k této rozpravě byla iniciativa člena spolku Milana Kašpara, který přišel s nápadem umístit na kamennou plochu Havlíčkova náměstí segmenty užitkového trávníku. Konkrétní návrh pak vypracoval akademický architekt Jiří Kutlvašr ve čtyřech variantách. 

Záměrem  veřejné  rozpravy  tedy  bylo  představit  myšlenku  na  opětné  uvedení  zeleně na  Havlíčkovo náměstí, odůvodněnou architektonicky a podpořenou konkrétním technologickým řešením. 

V rámci  sporu  o  zelené  či  kamenné  náměstí  lze  zaznamenat  několik  problematických  oblastí. Například  příznivci „kamenné  estetiky“  argumentují  tím,  že  rekonstruované  náměstí  má  jakousi „historickou“  podobu.  Preferují  přitom  jen  jednu  z historických  podob  náměstí,  zatímco  ty  ostatní přehlížejí.  Nadto  se  svou  snahou  ocitají  v naprosto  unikátní  a  těžko  odůvodnitelné  pozici,  protože preferují  podobu  náměstí,  která  vyhovovala  generacím minulým.  Ty  však  náměstí  přizpůsobily potřebám svým současným. Dnešní jejich následovníci se jim proto podobají pouze formou, nikoliv však obsahem, protože ony generace by asi ani nenapadlo přizpůsobovat podobu náměstí generacím minulým. 

Související  tendencí  je  snaha  obyvatel  vnést  či  vrátit  zeleň na  náměstí.  Od  anekdotického  případu v Banské Bystrici, kde zeleným nátěrem asfaltu byla na náměstí vrácena alespoň barva, přes instalaci („Pojď si hrát“) v Banské Štiavnici, či podobné dočasné položení trávníku v Českých Budějovicích, až po happeningovou „tryznu za trávník“ v Hronově. V Bystřici nad Pernštejnem nahradila trávník vodní plocha,  a  ve  Vsetíně se  občanům  dokonce  podařilo dosáhnout  zásadní  změny  podoby  náměstí  ve prospěch zeleně. 


Banská Bystrica

Banská Štiavnica

České Budějovice

Hronov
Bystřice nad Pernštejnem

Co  se  Prahy  týče,  mohutná  zeleň nechybí  ani  na  jinak  kamenném  Staroměstském  náměstí,  byť je trochu  skryta v prostoru  po  vybombardované  radnici. A  náměstí  Vítězné  (dejvický  „kulaťák“), Karlovo, Václavské či bratří Synků (v Nuslích – velmi podobné náměstí Havlíčkovu v HB) mají zeleň zcela nepřehlédnutelnou. 


Staroměstské

Karlovo

Vítězné
Václavské 

 Bratří Synků

Přesto se ozývají hlasy, že náměstí „má být“ bez zeleně, rovné, přehledné, nečlenité a podobně. Není jasné,  od  čeho je  tento  koncept  odvozen,  když  je  ke  všemu  ještě odůvodňován  potřebou  celého prostoru náměstí pro účely shromažďování občanů. Havlíčkobrodské náměstí v původní podobě však zcela dostačovalo manifestantům, shromážděným v listopadu 1989 na jeho „nezelené“ polovině. Nebo snad současná radnice – snad sebekriticky, vzhledem k politice své, snad kriticky, vzhledem k politice vládní  –  předjímá,  že  až  se  příště vydají  lidé  na  náměstí,  bude jich několikanásobně více,  než v listopadu 1989? 

Jádrem večera bylo expozé akademického architekta Jiřího Kutlvašra, který přednesl – pro mnohé zajisté překvapivě– 
svou  chválu  na  současnou  podobu  náměstí.  Nicméně se domnívá,  že  by  přítomností  užitkové  zeleně ještě získala. 
Šlo  by  o  trávník  zapuštěný,  který  by  netvořil  překážku, a bylo by po něm možno i chodit. Autor svůj návrh odůvodnil a  osvětlil  i  tvar  a  rozmístění  abstraktních  fragmentů po ploše  náměstí,  které  respektuje  přirozené trasy pohybu pěších. 

Co se vlastního průběhu veřejné rozpravy týče, lze shrnout, že spíše než o kultivaci veřejného prostoru, který oponenti 
nazývají  snahou  o  jeho  zničení,  šlo  o  problém  kultivace samotné  rozpravy. Někteří  účastníci  se  neskrývali svým 
apriorně neústupným postojem a snahou prosadit své vidění světa. Jest velmi dětinské, domnívat se, že takto se buduje 
demokratická společnost, „válcovat“ menšinový názor většinovým (a paradoxně si nevidět na vlastní nos a o chvíli později argumentovat, že názor většiny nemusí být pravdivý). Někteří se dokonce přišli pohádat,  ale  odcházeli zklamáni.  Temperaturu  debaty se  podařilo  udržet  na  společenské  úrovni. Některé názory oponentů okrašlovacího spolku byly dokonce přivítány, například náměty,  čím by se spolek mohl ještě zabývat. Ovšem názor, naštěstí skutečně ojedinělý, že by se spolek „neměl zabývat“ havlíčkobrodským náměstím, bylo nutno zásadně a razantně odmítnout. Okrašlovací spolek sdružuje velmi svobodomyslné občany, a poslední, co jsou ochotni poslouchat, jsou  řeči o tom, co by neměli dělat. To byl sice studený, naštěstí jen epizodní závan dob hodně minulých, který veřejnou rozpravu nijak dále neovlivnil. 

Z argumentů proti zeleni na náměstí se nakonec vyklubaly argumenty, poukazující na  nízkou kulturu obyvatel,  kteří  budou  trávník  všemožně ničit.  Dále  na  skutečnost,  že  by  trávník  vyžadoval  denní údržbu,  což  by  stálo  peníze. Vznesena  byla  uměnovědná  otázka,  zda  patří  na  „historické“  náměstí abstraktní tvary. 

Nezodpovězeny  zůstaly  argumenty  zastánců zeleně,  která  zpříjemňuje  prostředí  na  náměstí  (snížení teploty, prašnosti a hlučnosti, zvýšení vlhkosti) a zlepšuje i jeho estetické vyznění (přiměřené zvýšení barevnosti prokazatelně pozitivně stimuluje lidskou psychiku, čehož je v dnešní době obzvláště třeba). 

Na  rozdíl  od  přednášejícího  bylo  členy  spolku  vzneseno  několik  kritických připomínek  k současné  podobě náměstí. Realizovaný  návrh  architekta  Aleše Buriana  získal  prý  uznání  jiných  architektů.  Z praktického  hlediska  je  ale 
kompromitován  několika  závažnými  nedostatky.  Proslulé  parkovací  „kameny úrazu“ musely být na nátlak veřejnosti zbroušeny, podobně nebezpečné „rantly“ jsou  však  kolem  tzv.  „pítek“  (hrozné  slovo!).  Takové  manýristické výstupky  na podlaze  by  neprošly  inspekcí  bezpečnosti  práce  v žádném  provozu!  Podobně se s negativní  reakcí setkal  letní  kiosek,  umístěný  na  náměstí,  které  však  mělo  mít jakýsi  historicky  kamenný  charakter.  Tento nonsens  dostal  několik  přízvisek,  až nakonec byl umístěn k řece, kde vypadá, že je na svém místě. 


Podivný architektonický  efekt  mělo  odstranění  zeleně za  morovým  sloupem.  Ten totiž  –  nota  bene  při  pohledu od radnice!  –  tvarem  i  barvou  zcela  splynul  s věží kostela. Záměrem snad bylo morový sloup zvýraznit, zde však došlo k efektu zcela opačnému. I to svědčí o nikoliv zcela domyšlené architektonické koncepci přestavby náměstí. 

Samostatnou kapitolou jsou rezaté stély, které mají upomínat na Karla Havlíčka Borovského. Jejich výtvarnou pointou mělo být postupné zrezivění povrchu, na němž by čitelně vystoupily Havlíčkovy texty. První výtka se týká výběru textů. 
Který jiný český spisovatel po sobě zanechal něco tak kromobyčejně vhodného, jako  jsou  Havlíčkovy  proslulé epigramy?  Proč jsou  na  stélách  takové  masy nečitelných textů, když by stačilo velkými písmeny a velmi čitelně napsat třeba: „Hlavní pravidla proti kněžím jsou dvě: 1/ Nic jim nedávat. 2/ Nic jim nevěřit. Pak je s nimi lehko.“ 

Aha, no jasně. Takže Havlíčka je potřeba vzpomenout a oslavit, ale nic z něj necitovat, natož se z něj poučit. Architektonické řešení se tedy drží tohoto staronového konceptu. Radní Libor Honzárek, jehož přítomnost  byla  jinak vítaným  přínosem,  dokonce  ve  svém  diskusním  příspěvku  tvrdil,  že  zpola čitelný  text  byl  už  vlastním  záměrem architektovým.  Nedokázal  však  být  ve  svých  tvrzeních konzistentní,  když  předtím  zase  tvrdil,  že  texty  na stélách jsou  bez  problémů  čitelné,  protože je  on osobně přečetl, a to má dvě dioptrie. 

Bude  dobře  se  ještě vypořádat  s jednou  námitkou,  která  bývá  používána  proti  kritikům  současné kamenné podoby náměstí. Občané, čekající na městskou dopravu, citelně postrádají stín. Jsou to lidé většinou vyššího věku. Dostává se jim však rady, že zachce-li se jim stínu, mohou jít do parku. Kolik měst má takovou výhodu, že park začíná sto metrů od náměstí? ptají se zastánci kamenného náměstí. Sociální inteligenci je těžko učit, leč za pokus to stojí. Taková argumentace, že si staří lidé mohou odskočit do stínu do blízkého parku, tam sledovat hodinky a pak si zasprintovat na náměstí, je totiž arogantní  a  nepřijatelná.  Je možné  to  pochopit,  že  i  ti  mladí  budou jednou  staří?  A  že  se skutečná kultura jakékoliv civilizace vždy pozná na tom, jak je zacházeno se starými? 

Snad  i  proto  měla  ona  veřejná rozprava  smysl. Teoretický  nápad,  jak  zelení zlepšit  prostředí  na náměstí, byl tvrdě konfrontován s realitou, že v případě nekulturního obyvatelstva je snáze udržitelné kamenné  náměstí. Organizovaní  obyvatelé  z náměstí  zase  byli konfrontováni  s tím,  že  ačkoliv  tam jako  jednotlivci  opravdu pobývají déle,  nemá  jejich hlas  ohledně podoby  náměstí  coby  veřejného prostoru větší váhu, protože suma času, kterou na onom veřejném (nikoliv soukromém) prostoru stráví po krátkých chvilkách ony stovky a tisíce obyvatel,je mnohonásobně větší. 

Důležité bylo, že to sice chvílemi jiskřilo, ale nakonec se diskutovalo. A ke všemu se ještě zdá, že mezi názorovými odpůrci se začíná docela nečekaně rýsovat shoda na jedné pěkné společné aktivitě. A to je při současné krizi demokracie dost důležitá hodnota! 

Díky všem, kteří přišli, a kteří pochopili, o co jde. Názorové jednoty i nesmiřitelných hádek jsme si užili již dost. Co takhle zachovat názorovou pluralitu, protože to je hodnota zásadní, a kultivovat styl, jak o těch názorech diskutovat, protože to se zdá být neméně důležité? 

Jak? Co třeba oprášit starobylé pravidlo „nedělej druhým, co nechceš, aby dělali oni tobě“? 

Jan Schneider
předseda Okrašlovacího spolku Budoucnost

Comments