12.11.2011 - VEŘEJNÁ ROZPRAVA O BUDOUCNOSTI MĚSTA HAVLÍČKŮV BROD
Datum přidání: Mar 14, 2012 4:28:42 PM
(Havlíčkův Brod, Stará radnice, 12. 11. 2011)
„Zajímám se o budoucnost, protože v ní hodlám strávit zbytek života“
(Charles Spencer Chaplin; z přednášky Martina Stáry)
Základní podmínky vzniku veřejné zeleně byly dány jednak zrušením nevolnictví (1781 – lidé se mohli začít volně pohybovat krajinou), Velkou francouzskou revolucí (1789 – krok k občanství), zrušením roboty (1848 – příliv venkovského obyvatelstva do měst) a zrušením cechovního systému (1859 – krok ke kapitalismu).
Růst měst znamenal především bourání hradeb kvůli rozvoji průmyslu, infrastruktury, bydlení a inženýrských sítí. Stávající zeleně v městech rapidně ubývalo a koncept městské zeleně vůbec neexistoval.
Největšími kritiky tohoto způsobu rozvoje měst byli utopičtí socialisté Claude Henri Saint-Simon (vědec, zdůrazňoval pozitivní vliv zeleně a krajiny vůbec na člověka), Robert Owen (podnikatel, staral se o kvalitní život svých dělníků) a Charles Fourier (zdůrazňoval škodlivost koncentrace průmyslu na lidský organismus).
I jejich přispěním se města začala zakládat a rozvíjet organizovaněji. Jedním způsobem byl prodej části městských pozemků, za jehož výtěžek byla na jiné části městských pozemků založena veřejná zeleň. V jiných městech byly tyto změny realizovány na základě návrhů architektů v rámci mnohem rozsáhlejších koncepcí urbanistického rozvoje.
Veřejné parky od 18. století vznikaly zpřístupňováním soukromých zahrad, poté přímo soukromou výstavbou parků cíleně určených pro veřejnost, až poté v 19. století již výstavbou z veřejných prostředků. Poté se veřejná zeleň významně promítá i do výstavby dělnických kolonií (zahradních měst).
Druhým významným prvkem druhé poloviny 19. století je vzrůst zájmu občana o město právě z hlediska veřejné zeleně. Vznikají Okrašlovací spolky, s tušenou protirakouskou skrytou intencí. Zalesňovací a okrašlovací spolek pro Prahu za 40 let vysadil milión stromů a keřů, Okrašlovací spolek pro Brno za stejnou dobu dokonce dva milióny. V roce 1904 vzniká Svaz českých spolků okrašlovacích v království českém se sídlem v Praze, z nějž se s v roce 1918 stává Svaz československých spolků pro okrašlování a ochranu domoviny v Praze. V roce 1933 sdružoval 361 spolků.
Autorova interaktivní prezentace
Havlíčkovo náměstí – snaha o krásné, čisté, ideální řešení (jen stěny domů, dlažba, kašna, morový sloup). Vzniklý prostor je však pustý a prázdný, pouze oživený nevzrostlými stromy. Pódium a kiosek působí provizorně: sice prostor zaplňují, ale rušivě. Pozoruhodné je obklopení morového sloupu texty KHB. Na náměstí není místo, kde by bylo možno posedět a pokochat se nejznámějším pohledem (od radnice, přes morový sloup, směrem na kostel).
Teoretické řešení à la Falátek by spočívalo jednak v zachování původní zeleně, doplněné navíc dalším zeleným segmentem v rohu, sevřeném oběma radnicemi. Ten by byl věnován KHB.
Smetanovo náměstí je významný městský prostor, který by měl působit kontrastně k náměstí Havlíčkovu. Mělo by tvořit větší zelenou plochu. Smetanovo náměstí má komplikované vazby na své okolí, zejména k náměstí Havlíčkovu a dále směrem k Sázavě. Současná podoba Smetanova náměstí postrádá koncepci, není ohraničené (neuzavřené konce, absence kvalitního mobiliáře či drobné architektury). Doporučení – bezpodmínečně nejprve hledat ideu náměstí (nabízí se hudba). Od toho teprve odvodit zadání architektonické soutěže.
Co se vlastního řešení à la Falátek týče, náměstí by uzavřel na horním konci veřejně prospěšnou stavbou, ve spodní části by bylo pódium (varianta: letní kino), mezitím zeleň, seniorské hřiště a vodní plochy. Doplňující motiv: střed Evropy.
Sázava – město je od řeky jakoby odvráceno. Břehy Sázavy skýtají krásné prostředí, mají nadále velký potenciál. Problematický je vztah město – řeka, který je zatížen frekventovanou dopravou.
Dalším námětem je napojení parku Budoucnost na řeku Sázavu, kde v současnosti není žádné napojení. Nábřeží je dobře ve středu započato několika domy, ale pak se v této linii nepokračovalo.
Velmi rušivým momentem jinak potenciálně velmi zajímavých břehů Sázavy je plechová ohrada firmy Hartmann-Rico.
Návrhy à la Falátek by se týkaly propojení a rozšíření komunikací podél Sázavy, doplnění pěších lávek, využití nábřežní části zjevně nevyužívaného areálu firmy Harmann-Rico, „zelené“ propojení Sázavy s parkem Budoucnost, dostavba fronty domů na nábřeží – a samozřejmě vyřešení přetíženosti města dopravou.
Autorova interaktivní galerie:
Pět témat k rozvoji města.
Rekonstrukci náměstí pokládá přes mnoho sporných detailů za zdařilou.
Regionální uzel je potenciální rozvojové ekonomicko-politické téma.
Město pro pěší. Má cca 2,5 km v průměru, pěší vzdálenosti jsou dostupné do 15 minut.
Hranice města, kde končí a začíná krajina. V současnosti jsou dobře patrné.
Město v krajině – dobrá pozice, velký potenciál parku Budoucnost.
Řeka.
Město na řece. Sázava je relativně dlouhá a je pravidelně osázená městy. Řeka ve městě. Měla by se zapojit do organismu města – nejen vodní hladinou, ale celým rizikovým záplavovým prostorem. Ten není zcela využit, přestože má velký potenciál. Jako se mluví o obytné krajině, bylo by vhodné v tomto kontextu přemýšlet o Sázavě jako o „obytné řece“.
Řešení à la Stára – „korálky na niti“. Nikoliv jednoduché banální řešení, ale mnoho pečlivých dílčích, na sebe navazujících. Jednoduché, drobné zásahy, s respektem k přírodě.
Čas na čaj.
„Vize bez akce je jako snění za bílého dne. Akce bez vize je noční můrou.“ (japonské přísloví)
Lidé, zabývající se čajovou kulturou, by rádi uskutečnili „čajový minifestival“. Dobrým prostorem by byl břeh Sázavy u jezu. Vznikla by velmi drobná architektura k prezentaci čajového obřadu. V kontextu by mohla být i japonská továrna a mongolská menšina. Na závěr by byl domek vydražen v aukci, peníze by šly na dobročinné účely.
Cílem akce je zabydlet prostory dosud nevyužité.
Existence funkce městského architekta je zcela na vůli zastupitelstva. Existuje však bonmot, že „městský architekt je hromosvodem politického pnutí v zastupitelstvu“. Řečník nemluví jen tak z větru: městského architekta v Třebíči dělal v letech 1990 až 1999, pak den ze dne skončil a vrátil se až po deseti letech, do zcela odlišné situace. Jeho příspěvek vychází právě z porovnání těchto dvou období.
Hypotetický příklad. Máme řadu prvorepublikových dvoupodlaždních domků se sedlovými střechami. Mezi nimi je proluka. Na té chce někdo postavit vkusný dům ve tvaru jehlanu na špičku obráceného, podpíraného trpaslíky. Nebude-li mít stavební úřad odvahu rozhodnout jinak, než čistě formálně, pak – při dodržení stavební čáry, výšky zástavby a určeného funkčního využití území – tam ten dům vznikne. Město nemá žádné jiné „páky“ tomu zabránit. A právě zde je ta parketa, kde by měl nastoupit městský architekt, přestože nemá žádné výkonné pravomoci, vyplývající ze zákona. Působí však jako poradní orgán pro stavební úřad, což znamená, že jeho stanovisko může stavební úřad využít ve svém rozhodování.
Architekt Herzán měl mnoho sporů s žadateli o výstavbu, nebyly však takového vyhraněného rázu, jako uvedený hypotetický příklad. V naprosté většině případů byl schopen vyargumentovat své stanovisko tak, že se stavebníkem došlo nakonec ke shodě. Bylo to však i z toho důvodu, že stanoviska městského architekta nebyla maximalistická, ale realistická.
Jednou z rolí městského architekta je tedy vyjadřování se k záležitostem, které zpracovává stavební úřad. Již v prvním období, kdy zastával tuto funkci, došlo k dohodě o „totálním odbyrokratizování“ jejich vztahu, a tak byl získán čas na kvalitnější posouzení připomínkované agendy.
Další činností třebíčského městského architekta bylo stanovování regulativů pro výstavbu.
Architekt Herzán považuje za svou téměř klíčovou aktivitu poradenský servis pro občany města ve fázi ještě před zahájením jakéhokoliv správního řízení. Občané mohli přijít konzultovat svůj ideový záměr, aniž by měli cokoliv na papíře (tedy dříve, než vynaložili jakékoliv prostředky na pořízení dokumentace). Tato (bezplatná!) služba byla občany velmi oceňována – dokonce až tak, že za architektem Herzánem lidé chodili na neformální konzultace i v době, kdy tuto funkci oficiálně nevykonával.
Další funkcí městského architekta bylo vypracovávat stanoviska k majetkovým transakcím města. Byl členem majetkové komise s hlasem poradním, a vyjadřoval se k projednávaným záměrům z hlediska dlouhodobého rozvoje města.
Město Třebíč si vytvořilo grantový systém na ochranu památek, což byla věc, která se velmi osvědčila. Majitelé památkově chráněných objektů mají s jejich údržbou zvýšené náklady a tak město vytvořilo systém, jak jim v tomto ohledu pomoci. (Podrobnosti jsou k nalezení na webových stránkách města Třebíč.)
To ovšem byla jedna, ta příjemnější stránka komplexního přístupu města. Druhou je starost o to, aby všechny činnosti v chráněných zónách vyhověly stavebnímu a památkovému zákonu. Proto město vytvořilo jakýsi manuál, kde byly povinnosti dané zákonem převedeny do obecně srozumitelné mluvy. Současně manuál vyjmenovával příklady stavebních úprav, o nichž je zcela bezpředmětné v památkové zóně uvažovat, natož pak o nich chtít jednat.
Po roce 1999, kdy architekt Herzán přestal vykonávat funkci městského architekta, začal se věnovat památkám UNESCO. Tuto náplň mu nikdo neredukoval, ale před třemi roky mu k tomu opět přibyla agenda městského architekta. Z tohoto důvodu nastavil spolupráci se stavebním úřadem tak, že s ním konzultují pouze sporné věci. Pokud jde o odbor územního plánování, doplňuje jejich především procedurální činnost pohledem čistě urbanistickým.
V diskusi pak architekt Herzán poreferoval o konferenci s názvem „Legislativní překážky vzniku kvalitního obytného prostředí“, která se odehrála počátkem listopadu 2001 v Brně. Pořadatelem bylo Centrum kvality bydlení (www.cekb.cz) ve spolupráci s fakultou architektury. Zmínil například příspěvek architekta Petra Hlaváčka s provokativním názvem „Předpisu navzdory, aneb pozitivní domácí příklady“, v němž zaznělo, že při dodržení všech existujících předpisů je téměř vyloučeno, aby vzniklo kvalitní obytné prostředí.
Při poslední návštěvě Havlíčkova Brodu si Ziss nafotil Smetanovo náměstí a fotografie rozeslal asi 20 přátelům. Byl mezi nimi architekt, památkář, psycholog, důchodce, lékař. Zeptal se jich: „Co vidíte na fotografii?“ Ani jeden z nich nepoužil ve své odpovědi slovo náměstí.
Nedefinovanost onoho prostoru je vlastně podle Zisse jeho charakteristikou. Není jasný vztah mezi paneláky a starou zástavbou, mezi jeho horní a dolní částí, mezi ním a starým náměstím.
K návrhu revitalizace tohoto prostoru (řečník se výslovně vyhýbal termínu „náměstí“) od architekta Buriana se pro nepřítomnost autora příliš nešířil, ale pokládá ho za dobrý. Tedy v daných intencích, které upřesnil bonmotem, užívaným ve vysokoškolském prostředí. Podle něj jsou architekti rozdělováni na „hasiče“ a na „básníky“. Architekt Burian tedy zřetelně cosi zachraňuje a hasí, na báseň nemá pomyšlení (a zřejmě asi ani nebylo takové zadání). Řeší dílčí problémy a dělá to způsobem rozumným. Ziss však postrádá řešení celkové koncepce prostoru a jeho zařazení do města.
Návrh revitalizace Smetanova náměstí od Martina Stáry podrobil Ziss kritice. Přítomný autor se ohradil, že jde o projekt „čistě akademický“, nicméně Ziss kritizoval tento „projekt luftwaffe“, neboť je založen na předpokladu, že se daný prostor „zbombarduje“ a pak se vystaví znovu – tentokrát ještě ke všemu v historizující podobě.
Na druhou stranu Ziss ocenil, že Stárův projekt má to, co mnoho současných českých projektů nemá: ví, co chce, říká to přesně, je razantní a nekompromisní. Jako akademický projekt tedy zaslouží uznání.
Zissova teze (přednesená potichu, neboť přiznal, že o Havlíčkově Brodě zase tolik neví), je následující: Město si zaslouží druhý velký otevřený prostor. Takový, na němž by se – ilustrativně řečeno – odehrávaly akce (s malým „a“), zatímco na onom hlavním prostoru by se odehrávaly Akce (s velkým „A“).
Tím naznačil ústřední problém, který vypozoroval, co se středu města týče. Není možno definovat charakter otevřeného prostoru č. 2, když není definován charakter otevřeného prostoru č. 1.
A závěrem doporučil, aby občané aktivním obýváním těchto veřejných prostorů pomohli určit jejich charakter, nenechat tuto záležitost k byrokratickému vyřízení.
(A kvůli tomu také byla celá Rozprava o budoucnosti města Havlíčkův Brod pořádána.)