Česká a rakouská měna - díl 1.

Datum přidání: May 29, 2011 6:35:56 AM

Jméno autora většiny textu: Ing. Jiří Hána, Ph.D.

Zdroj: www.sweb.cz/numismatic

Předmonetární období

Nejjednodušší formu směny lze na území Čech a Moravy konstatovat již v mladším paleolitu, tedy ke konci starší doby kamenné (80000 - 10000 př. Kr.). Předmětem obchodu se stávaly rozličné suroviny kamenné industrie: obsidián, jantar, krevel, křišťál a další, jež byly objeveny při archeologických sondách na místech, kde nebyla jejich těžba (lze li v té době o těžbě mluvit) ani výskyt nijak doložen. Výrobky z takových surovin často nalézáme jako součást zádušní výbavy v hrobech osob v kmenové hierarchii nejvýše postavených. To poukazuje na jejich neobyčejnou cenu. Vedle výrobků z kamene se stávaly předmětem směny i produkty kostěné industrie.V pozdějším období se vedle praktických "polotovarů" - nerostů začíná při obchodech užívat také předmětů ozdobných: lastur a nejrůznějších schránek měkkýšů uspořádaných často do podoby náhrdelníků. Takovou formu úpravy lze však pozorovat i u předmětů kamenných.

V době bronzové (1. pol. 2. tisíciletí - 1. pol. 1. tisíciletí př. Kr.) se v souvislosti se značným rozšířením mědi a s objevem bronzu přenesla platební funkce především na kov. Jeho vynikající vlastnosti, mezi něž můžeme řadit zejména trvanlivost, snadnou dělitelnost a přenosnost dodaly kovu výjimečné postavení. Funkci platidla zastával kov v rozličných podobách: jako surovina určená zřejmě pro další zpracování a formovaná do určitého standardního tvaru (měděná žebra jihočeské únětické a mohylové kultury, či svitky a spirály v kultuře lužické a mohylové na území Čech), ve tvaru malých bronzových kroužků, miniaturních sekerek, nebo v podobě hotových výrobků ozdobného, nebo užitného charakteru (nárameníky, nákrčníky, spirály, náramky, nože, srpy, sekery).

Se zavedením výroby železa v tzv. době železné (700 př. Kr. - přelom letopočtu) vyskytuje se paralelně i železo ve funkci platebního prostředku vedle mědi a bronzu. Železné polotovary jsou často formovány do podoby nejrůznějších dvojhrotých hřiven, tyčovitých prutů a bochníkových lup - ingotů. Na území Čech a Moravy však archeologické výzkumy odkrývají doklady jen o velmi řídkém užití takových předmětů. I když z daleko ale pozdějšího období Velké Moravy jsou známy tzv. velkomoravské sekerovité hřivny.

Keltské duhovky

V období Laténu kolonizují území pozdějších Čech a Moravy Keltové. Vyspělá keltská civilizace poznala peníze a především praktickou stránku jejich užití patrně při četných válečných výpravách do středomoří. V té době rozvíjející se kultura antického Řecka již zná a běžně užívá ražených peněz. A byli to právě Keltové, kteří na našem území začali razit první mince, které časově spadají do 2. a zejména 1. stol. před Kr. Bezpečných zpráv o usídlení keltského kmene Bójů na území pozdějších Čech se nám dostává ze druhého století př. Kr. z písemných záznamů učiněných na památku odražení náporu germánských Kimbrů roku 113 př. Kr. Právě sem je kladen počátek vzniku názvu české země - Boiohemum, Bohemia, Böhmen. Středisky keltské moci se stala tzv. oppida - opevněná hradiště podobná morfologicky pozdějším středověkým městským centrům. Keltové se záhy po usazení ve střední Evropě začínají orientovat na rozvoj řemeslné výroby a obchodu. Právě vysoký stupeň rozvoje výroby a obchodu si vyžádal vznik prvních měnových systémů. Českým a moravským Keltům se stala při tvorbě prvních mincí (tzv. duhovek) vzorem základní měnová jednotka makedonské měnové soustavy - zlatý statér o váze 7,8 g a to včetně obrazových námětů. Byly to mince nejčastěji zlaté, v malém množství i stříbrné. Byly vyráběny primitivními odlévacími technikami ze zlata vynikající ryzosti.

Střížky, ze kterých se razily mince, se odlévaly do hliněných destiček. Mince základní hodnoty o průměru 18-22 mm vážily přes 7 (nejstarší přes 8) g, třetinky vážily přes 2 g, osminky necelý gram a čtyřiadvacetinky asi 1/3 g. Mezi nejstarší ražby Keltů na našem území patří zlatý statér o váze 8,5 g s vyobrazením hlavy bohyně Athény na líci a s postavou okřídlené bohyně Niké na rubu. Námětově tyto ražby čerpaly ze statérů makedonského panovníka Alexandra III. Velikého. Místem jejich produkce bylo patrně některé dnes neznámé oppidum ve východních Čechách, soudě podle koncentrace nálezů. Později razí Bójové mince podle vlastních námětů statéry zvané mušlové podle podoby s lasturami, ale i mince s rozličnými výjevy jako kůň, stočený had (drak), bojovník atd. Důmyslné dělení statéru na třetiny, osminy a čtyřiadvacetiny umožňovalo snadné vyjádření různých hodnot jednodušeji než při dělení na poloviny a čtvrtiny. Všechny doposud zmíněné ražby jsou z vysoce jakostního zlata. To vzalo původ pravděpodobně v českých zlatonosných řekách. Oblast jihočeské Otavy je právem označována za "Kalifornii starověku" podle propočtů nesčetných přesypů - hromad vytěženého písku zbylých po rýžování zlata.

Keltové - Bójové, 2. - 1. stol. př. Kr. — 1/3 statéru, nález Stradonice

Keltové - Bójové, 2. - 1. stol. př. Kr. — 1/8 statéru, typ Athena

Keltové - Bójové, 2. - 1. stol. př. Kr. — statér, napodobenina statérů Athena Alkis-Alkidemos, nepravidelný hrbol (stylizovaná hlava) / při okraji dva nepravidelné hrboly, na protilehlé ploše špatně čitelné náznaky paprsků a dva oválné body v ploše, nález Provodov u Zlína

Zlaté miskovité statéry bývají označovány jako tzv. duhovky (Regenbogenschüsselchen). Takové označení si vysloužily v Čechách a v Bavorsku proto, že je lidé nacházeli na polích často po dešti, kdy z nich voda smyla hlínu. Proto uvěřili legendě, která říká, že duhovky vydává sama země na místě, kde se jí dotkne při dešti duha. Z českých řek s největší pravděpodobností pocházelo i zlato mincí z nejproslulejšího českého zlatého pokladu, známého podmokelského nálezu zlatých keltských duhovek (statérů). Velký bronzový kotel v sobě ukrýval na 40 kilogramů těchto vzácných mincí a řadí se tak k největším zlatým pokladům světa. Byl objeven v roce 1771 na křivoklátském panství tehdejšího českého královského místodržícího, Karla Egona knížete Fürstenberka. Ten, poté co se o zlatě, kterým jej země obdařila, dozvěděl, dal téměř všechny keltské mince, které od lidí pod pohrůžkou krutými tresty vymámil, roztavit a přemincovat z části na císařské a zčásti na své dukáty s letopočtem 1772. Mimo zlatých statérů razili Keltové i mince stříbrné, avšak v menším množství a až někdy v prvním století př. Kr. Náměty stříbrných keltských ražeb jsou podobné obrazům bójských statérů. Nejmladší keltské stříbrné ražby již prezentují dokonce i nápisy. Domníváme se, že slova: BIATEC, či NONNOS nebo COVIOMARUS a další označují patrně kmenové náčelníky. Hlavním keltským mincovním centrem na našem území bylo patrně stradonické hradiště. Mimoto ale razili Keltové svoje mince i na jiných místech. Z Hradiska u Stradonic přinesl archeologický výzkum dvou tamních mincoven vzácný doklad o technice ražby bójských duhovek. Ty byly raženy na litém střížku, jenž vznikl roztavením (pomocí dmuchavky) předem odváženého množství kovu nasypaného do důlku v hliněné destičce. Právě z Hradiska u Stradonic pochází dochované exempláře jemných mincovních vážek a hliněných destiček s důlky, v nichž byly objeveny nepatrné stopy zlata. Keltské mincování je ojedinělým a izolovaným úkazem v našem mincovnictví. Zdá se, že duhovky bývaly ve své době značně oblíbenou "tvrdou" měnou, protože se našly i v zemích velmi vzdálených od keltské říše. Po této relativně krátké episodě keltského mincování se území budoucí Velké Moravy ocitá ve sféře vlivu římské mincovní politiky. Obchod sem přináší rozličné římské stříbrné denáry, zlaté auree či bronzové sestercie nebo antoniniány a následně i pozdější ražby byzantské. Vlastní mince však slovanské obyvatelstvo nerazí až do druhé poloviny 10. století po Kr.

Denáry

První evropské středověké denáry razí po získání moci nad novou Franskou říší v roce 752 Pipin Krátký (Pépin le Bref). Ale především jeho nástupci Karlu Velikému (768 - 814), za jehož vlády se rozpínala Franská říše od Pyrenejí až k Labi a Baltu, náleží zásluha o upevnění denárové měny. Ten zavedl jednotný mincovní systém, kdy se z jedné tzv. karolinské libry o 408 g. razilo 240 denárů. Pod vlivem mincovní politiky Karlovců se šíří stříbrné denáry i do ostatních zemí Evropy. Podle bavorského vzoru přichází i český kníže v sedmdesátých letech 10. století k ražbě vlastních českých denárů. Počátky českého mincování souvisí s hospodářskou, politickou i kulturní konjunkturou českých zemí probíhající právě v tomto období. Výrazným podnětem k zaražení vlastní mince se stal i rozvíjející se mezinárodní obchod. Čechy ležely de facto na křižovatce důležitých obchodních cest baltské (skandinávské) a řezenské, kudy probíhal transport zboží z bohatého středomoří. České denáry se začaly razit za Boleslava I. roku 929. Předtím v Čechách obíhaly ve funkci platidla jemné šátečky z řídkého plátna, jinak prakticky nepoužitelné, od nichž pochází slovo „platit“ (1 šáteček se rovnal 1 slepici či 0,1 denáru). Dozvídáme se to ze zprávy arabského cestovatele Ibráhíma ibn Ja'kúba, který navštívil Čechy někdy v polovině 10. století. Říká o nich: „Mají jich plné truhly. To jest jejich bohatství a možno za to koupiti nejdražší věci: pšenici, otroky, koně, zlato, stříbro a všechny věci.“ Jeden denár podle Ja'kúbova svědectví měl cenu deseti šátečků a bylo za něj možno koupit 10 slepic, tolik obilí že postačilo jednomu člověku na celý měsíc, nebo ječmene pro koně na 40 dní.

Vzhledem k malému rozsahu oběhu peněz se při velkých jednorázových platbách ale používalo (k nelibosti panovníků) sekané stříbro. Od denárů až do konce 19. stol. přitom naše domácí peníze byly ze s t ř í b r a . Denáry původně měřily v průměru 2 cm a vážily 1,5 g. Váhový základ spočíval na libře Karla Velikého (pondus Caroli; ze 408 g se razilo 240 denárů, existuje však v literatuře názor, že mincovní libra vážila 425 či dokonce 436 gramů, pro ekonoma však tento - pro numismatiku podstatný - rozdíl není významný). Protože dějiny středověku jsou současně dějinami kažení mincí, postupně se základem stalo naopak těch 240 kusů a razilo se nikoli z libry, ale lehčí marky, jež vážila zhruba 2/3 libry římské (327,45 g). U nás se pro marku vžilo označení hřivna. Česká hřivna vážila 253,14 g (ale i 210 g, moravská zřejmě 280 g, ve středoevropském regionu nejvýznamnější kolínská marka kolem 230 g). I v českém státě samozřejmě docházelo ke kažení mince, a to oběma možnými způsoby - zlehčováním její váhy a snižováním obsahu zrna (drahého kovu) na úkor mědi. Na rozdíl od sousedního Polska však vždy právo razit minci u nás bylo centralizováno a patřilo k základním mocenským atributům vládnoucích Přemyslovců (v 10. stol. si krátkodobě razili své mince i Slavníkovci a okrajově se vyskytly i další ražby podobného typu). Výměna mincí, samozřejmě za horší, patřila vždy k rozhodujícím druhům příjmu panovníka a v některých letech se provádělo i několik nucených výměn, "renovatio monetae". Samotné mince se razily buď v režii panovníka nebo toto právo bylo pronajímáno soukromým jednotlivcům či společnostem, a to i židovským. Musíme dále odlišovat výsostné právo panovníka k ražbě mince od odvozeného práva mincovního, kdy panovník uděloval povolení k ražbě různým městům a vrchnostem, jež tak mohly realizovat zisk z ražby, nikoli však rozhodovat o materiálu ražby, váhových parametrech, jakosti apod. Vzhledem k omezenému způsobu používání peněz na jednorázové platby (daně, věna, nákup pozemků či luxusních předmětů) nebylo zapotřebí razit drobnou minci, jež však byla suplována uvedenými pláténky. Lze dokonce uvažovat o základním významu ražby mincí z exportních důvodů a z důvodů politických - byl to výraz suverenity českých knížat. Ekonomická potřeba vhodného oběživa zřejmě stála v té době poněkud v pozadí.

Nejstarší české denáry, ražené, jak už bylo řečeno, podle vzoru bavorského, mají na líci kříž, v jehož úhlech bývá často umístěno několik kuliček. Opis BOLEZLAVS DUX vypovídá, že jde o mince knížete Boleslava. Na rubu tohoto nejstaršího, tzv. řezensko - , resp. bavorsko - švábského typu českých denárů je stylizovaně vyryta kaplice (jakási stříška s křížkem) a kolem ní bývá opis PRAGA CIVITAS (Praha město).

Další mince českých Boleslavů byly silně ovlivněny mincovnictvím anglickým. Tzv. elhelredský, resp. anglosaský typ českých denárů předvádí na líci pravici boží, doplněnou po stranách písmeny alfa a omega, jež měly symbolizovat počátek a konec.

Věrnost napodobení ražeb anglického krále Ethelreda II. (978 - 1016) byla umocněna uvedením jeho jména na jednom z denárů knížete Jaromíra (1003, 1004 - 1012, 1033 - 1034) raženém po roce 1004. Důvod tak detailního napodobení lze hledat v uplatnění českých mincí v mezinárodním obchodě, kde anglosaské mince zdomácněly již daleko dříve. Na Jaromírových denárech se později objevují prvky vypovídající o silném vlivu byzantské kultury. Nejblíže východním vzorům stojí denár s vyobrazením žehnajícího Krista a řecko - latinským opisem CHRISTUS DOMINUS NOSTER.

Na některých denárech Boleslava II. (972 - 999) přichází i jméno jeho manželky: ADIVEA. Jeho druhá žena Emma (+1006) razila někdy v letech 985 - 995 vlastní mince se zvláštním opisem EMMA REGINA (královna !!) ve své mincovně na hradě Mělníku. Na denárech Boleslava II. se můžeme rovněž setkat se jmény mincmistrů (mincmistr = [zjednodušeně] vedoucí v mincovně) a mincoven: NACUB, MIZLETA, OMERIZ v mincovně pražské: PRAGA CIVITAS a ZANTA, NOC v mincovně vyšehradské VYSZEGRAD.

Další typy prvních denárů jsou: mečový, byzantský, karolinský a šípový podle námětu, který tvořil jejich obrazovou náplň. Vyjma Prahu a Vyšehrad, o nichž jsme se již zmínili, razily se přemyslovské denáry i na dalších místech v zemi. Zmínky se dochovaly o mincovně v Plzni a v Kouřimi a další české mincovny pracovaly patrně i na Vraclavi a v Chrudimi.Vedle Přemyslovců razili v Čechách svoji minci také Slavníkovci, jejichž moc zasahovala především na východní a jižní Čechy. Jejich mocenským centrem byl Malín a Libice, kde také razili svoje denáry. Jejich obraz nekopíroval cizí mince, ale snažil se o vnesení vlastních ikonografických prvků, jakými byl obraz ptáka, nebo portrét knížete.

Soběslav Slavníkovec, 985 - 995

Kníže Soběslav razil svoje denáry s opisem ZOBESLAVS DUX a MALIN CIVITAS, ale i denáry pro svého bratra - biskupa pražského Vojtěcha s opisem HIC DENARIUS EST EPISCOPI a ETLIVBICENSIS DUCIS ZAIZLAO, a další typy s opisy ZOBEZSLAVS ET ADALBERT EPISCOPUS. Episoda Slavníkovského mincování však končí záhy - současně s libickou tragédií v roce 995. Přemyslovské denáry přestávají námětově kopírovat cizí vzory až v 1. pol. 11. století, kdy se na denárech knížat Oldřicha (1012 - 1033, 1034) a Břetislava I. (1034 - 1055) objevují poprvé ryze domácí, nepřejaté motivy. Zejména pak jméno a později i vyobrazení sv. Václava jako zemského patrona zdůrazňuje vliv domácí kultury i formující se kult sv. Václava.

První moravské mince razí pod vlivem českého mincovnictví Břetislav I. asi ve dvacátých letech 11. století. Tento čin je zároveň odrazem sílícího hospodářského i politického vlivu Moravy, která je v té době křižovatkou evropských obchodních cest. Častým obrazem nejstarších moravských mincí byla kotva - symbol sv. Klimenta, jehož prostřednictvím navazuje Břetislav I. na tradici Velké Moravy.

Vedle kotvy ukazují nejstarší moravské denáry knížecí diadém a později nesou i jméno sv. Václava - důkaz pronikání svatováclavského kultu na Moravu.

Zoufalá kvalita mincí, jíž se však Čechy nijak podstatně neodlišovaly od svých sousedů, vyvolala nutnost mincovní reformy. Tu provedl Břetislav I. kolem r. 1050. Právě on zavedl již zmíněnou hřivnu (ještě ovšem o váze 210 g) místo libry, tj. razilo se 240 ks denárů o průměru asi 16 mm, o váze 1 g, s obsahem 0,830 zrna. Dosavadní denár byla stříbrná mince o průměru asi 20 mm a váze více 1 g. Byly raženy v počtu 240 z karolinské libry o cca 408 g. Břetislav I. změnil jak základní hmotnostní jednotku určenou pro ražbu denárů, tak i počet kusů, hmotnost a průměr mincí. Výchozí vahovou jednotkou se stala severská marka - hřivna o hmotnosti asi 210 g., z níž se razilo cca 200 denárů průměrné hmotnosti 0,9 g a o průměru 16 mm.

Břetislav I., 1037 - 1055

Břetislav I., 1037 - 1055

Břetislav I., 1037 - 1055

Břetislav I., 1037 - 1055

Břetislav I., 1037 - 1055

Od Břetislavovy reformy mluvíme o denárech tzv. malého střížku (střížek = kotouček kovu připravený k ražbě). Mincovní reforma z roku 1050 se dotkla i Moravy, kde se poté razí denáry menšího střížku. Zároveň vzrůstá produkce moravských denárů, což souvisí s rozdělením Moravy na 3 územně správní celky: olomoucké, brněnské a znojemské údělné knížectví.

Ota I. Sličný, údělný kníže na Olomoucku 1061 - 1087

Břetislav II. a Vratislav II., společná vláda na Brněnsku 1092

Lutold, údělný kníže na Znojemsku 1092 - 1112

Vladislav I. Jindřich, markrabě moravský 1197 - 1222

Nástupci Břetislava I. respektují jeho reformu a přizpůsobují podle ní svoje mince. Na denárech prvního českého krále Vratislava II. (1061 - 1092) z let 1086 - 1092 můžeme navíc poprvé spatřit vyobrazení královské koruny, která zde zdobí panovníkovu hlavu.

Vratislav II., královský denár, 1061 - 1092 Bořivoj II., denár 1101-1107;1117-1120

Břetislav II., 1092 - 1100

Svatopluk, 1107 - 1109

Vladislav I., 1109 - 1118, 1120 - 1125

Vladislav I., 1109 - 1118, 1120 - 1125

V průběhu 11. století dochází k uzavření — teritorializaci české mince v hranicích státu. To umožňuje vydavatelům mince kořistit ze svého výsostného práva na úkor obyvatelstva. Proto dochází od konce 11. stol. až do dvacátých let století 13. k postupnému zhoršování jakosti denárů z původně vysoce jakostního kovu. Nucená pravidelná výměna nekvalitní mince za novou, ještě horší se vznosně nazývala renovatio monetae — obnovování mince. Nejhlubší úpadek českého denáru nastal ovšem na počátku 12. století, kdy se za vlády knížete Svatopluka razilo z jedné hřivny 3.590 denárů a zisk z ražby představoval úctyhodných 1.695 %! Denáry tehdy vážily 0,6 g s obsahem stříbra 0,200 g. Trefně psal kronikář Petr Žitavský: „Zajisté žádná pohroma, žádný mor a hromadné umírání, ani kdyby nepřátelé celou zemi loupením a pálením pustošili, tolik by neuškodily lidu božímu jako časté měnění a podvodné horšení mince.“

Právě obnovování mince bylo zároveň hlavní příčinou častého střídání mincovních obrazů, jež provázel vrcholný rozkvět výtvarného provedení českých denárů. Zatímco razidla pro nejstarší denáry byla zhotovena za využití puncovní techniky, kdy se jednotlivé části obrazu sestavovaly z jednoduchých punců (proto působí někdy jejich obrazy dosti primitivně), jsou razidla denárů 12. století již převážně ryta. Na malé mincovní ploše byly v tomto období dovedně zobrazeny lovecké, válečné i obřadní scény, spojující zřejmě domácí rukou a domácím umem byzantské motivy s vlivem západního románského umění. Kolem roku 1180 začíná razit svoje městské mince Cheb. Podle norimberského vzoru vydává polobrakteátové feniky. Mincovní právo později potvrdil Chebu Václav II. a roku 1349 znovu Karel IV. Poslední mince zde razila ještě roku 1743 francouzská armáda ustupující tudy po skončení první slezské války.

Cheb — městská ražba fenik (1220 - 1300)

Ve druhém desetiletí 13. století dochází konečně měnovou reformou Přemysla Otakara I.(1197 - 1230) k nápravě české mince zaražením tzv. brakteátů podle míšeňských vzorů. Název brakteát vznikl až v 19. století a vcelku trefně charakterizuje podobu posledních českých denárů, neboť toto označení je odvozeno od latinského bractea - výrazu pro tenký plech. Brakteáty razili v Čechách králové Přemysl I., Václav I. (1230 - 1253), Přemysl II. (1253 - 1278) a Václav II. (1278 - 1305) ve dvou velikostech: velké o průměru až 42 mm a váze kol 1 g. a střední o průměru 27 - 32 mm a hmotnosti nezměněné (malé brakteáty se razily na Moravě). Druhé z nich začal razit Přemysl II. po roce 1260 v rámci reformy, která zaměnila i dosavadní výchozí hmotnostní jednotku severskou marku zavedenou Břetislavem I. v roce 1050 o váze 210 g. za pražskou hřivnu o váze 253 g.

Václav I., 1230 - 1253 — velký brakteát

Přemysl Otakar II., 1253 - 1278 — střední brakteát český

Přemysl Otakar II., 1253 - 1278 — střední brakteát český

Nová a výrazně efektivní byla mincovní technika zavedená s ražbou brakteátů. Na rozdíl od dosavadních denárů měly nové brakteáty obraz jen po jedné straně, což umožňovalo, vzhledem k nepatrné tloušťce jejich střížku, ražbu 5 — 8 kusů jedním úderem kladiva na razidlo. Tuto výhodu ale na druhé straně kompenzovala nepraktičnost mince v běžném obchodu, kde se křehké brakteáty často lámaly a rozpadávaly se na kusy. Proto z nich obchodníci vytvářeli tzv. svitky, kdy naskládali několik brakteátů na sebe a ohnuli je po okrajích tak, aby držely pohromadě.

Obrazová náplň českých brakteátů velkého střížku je tvořena převážně ztvárněním sedícího panovníka. Podle královské koruny na hlavě trůnícího vladaře bývají separovány české brakteáty od oněch míšeňských, na kterých je týž výjev, jen míšeňský panovník se nehonosí hodností královskou. Jsou to poprvé české brakteáty, konkrétně brakteát Přemysla Otakara II., kde nalézáme zobrazení českého znaku - dvouocasého korunovaného lva. Střední brakteáty předvádějí již rozličné motivy často pod narůstajícím vlivem středověké heraldiky. Mimo lva lze spatřit na středních brakteátech i korunovanou hlavu panovníka, nejrůznější zvířecí (pták), architektonické (městské věže, brány a hradby) a mytologické motivy (harpye). Jen zcela výjimečně lze na českých brakteátech zaznamenat opisy, většina z nich jsou mince němé.Ke změnám ve vývoji mincovnictví dochází v té době i na Moravě. Rokem 1182 končí rozdělení Moravy na údělná knížectví a vláda se konsoliduje v rukou markraběte. Vliv sousedního Rakouska vede k zavedení mincí fenikového typu, jejichž počátky jsou spojeny s vládou Vladislava I. Jindřicha (1197 - 1222). Přemysl Otakar v roce 1253 přerušil ražbu mincí fenikového typu, aby zavedl brakteát, v té době již dlouho známý v Čechách. Moravské brakteáty byly malé (cca 16 mm) a jejich obrazovou náplň tvořily především figurální, zvířecí, ale i architektonické motivy.Zvláštní epizodu moravské středověké mincovní historie tvoří mincovnictví olomouckých biskupů. Svědčí pro ně zejména dvě významné listiny vydané německým králem Konrádem III. roku 1144 a českým knížetem, později králem, Vladislavem II. (nedatovaná [1146 / 47]) biskupu Jindřichu Zdíkovi (1126 - 1150). Středověké mincovní právo olomouckých biskupů bylo spjato s moravským hradem Podivínem, odkud zřejmě vycházely i biskupské denáry. Na tuto tradici později úspěšně olomoučtí biskupové navázali, když jim bylo v roce 1608 jejich mincovní právo potvrzeno.

Přemysl Otakar II., 1253 - 1278 — střední brakteát český

Přemysl Otakar II., 1253 - 1278 — střední brakteát český

Přemysl Otakar II., 1253 - 1278 — malý brakteát moravský

Přemysl Otakar II., 1253 - 1278 — malý brakteát moravský