Česká a rakouská měna - díl 3.

Datum přidání: May 30, 2011 2:52:35 PM

Jestliže dosavadní popis ukazoval vpravdě kontinuální proces znehodnocování mince ve středověku, tak kombinace dopadů třicetileté války a zištnosti určitých osob vedla přímo k velkému státnímu b a n k r o t u monarchie r. 1623. Přes příliv amerického stříbra se v habsburských zemích projevoval nedostatek oběživa, jenž byl při započetí válečných operací umocněn nutností vyplácet ohromné množství mincí jako žold. Již čeští stavové pociťovali krajní nedostatek mincovního kovu a řešili jej konfiskacemi stříbrných pokladů svých nepřátel (s konfiskacemi se tedy nezačalo až po r. 1621).

Na stejný problém narazil r. 1621 správce Čech Karel z Lichtenštejna a přizval si jako společníka pražského „dvorského žida“ Jakuba Baševiho. Ten organizoval nákup mincovního pagamentu v celých Čechách. Na jaře r. 1621 dodával do pražské mincovny 2 tis. hřiven (asi 500 kg) stříbra měsíčně, a to za cenu vyšší než dolovaného stříbra z Kutné Hory. Původ tohoto stříbra si nebudeme idealizovat - šlo vesměs o válečné krádeže. Ale i to bylo málo, a proto v červenci r. 1621 navrhl Lichtenštejn Vídni snížit obsah zrna v minci ke zvýšení rozsahu produkce. Zištnost tohoto návrhu je zřejmá - na znehodnocování mince mohl vydělat jen ten, kdo chtěl nakupovat statky z konfiskací a musel prodělat ten, kdo byl nucen prodávat. Ve druhé fázi se ale musel mezi poškozené zařadit i sám císař, když jeho komora začala prodávat zabavené statky, což návrh pochopitelně neuváděl.

Ferdinand II., 1619 - 1637 (mince kiprová) — tolar (150 krejcar) 1622, Praha

V lednu r. 1622 byla s dvorskou komorou podepsána smlouva, v níž bylo konsorcium pražského kupce Hanse de Witte a spol. nadáno těmito právy: monopol na výkup pagamentu a ražbu mince v Čechách na Moravě a v Dolních Rakousích předkupní právo na odkup vytěženého stříbra. Z 1 hřivny se razily mince v hodnotě 79 zlatých (na jaře r. 1621 jen za 46 zlatých). Členy konsorcia bylo 15 lidí, z toho jenom dva na skutečnou práci - de Witte a Baševi. 13 lidí, včetně Valdštejna, akci "politicky" krylo. Např. kníže Lichtenštejn dostával za jednu investovanou hřivnu 569 zlatých, přičemž nejvyšší (nikoli průměrná) nákupní cena byla 85 zlatých. Konsorcium dalo za necelé 2 roky do oběhu 42 mil. zlatých. Jeho zisk je neodhadnutelný. Nedodržovalo totiž ani tu nehoráznou výši devalvace, již jsme uvedli. Nu a za zisk pak členové konsorcia kupovali statky. Ražba znehodnocených mincí byla zastavena až při vyhasínání konfiskací. Celá akce musela zákonitě skončit bankrotem - císařským patentem ze 14.12. 1623 bylo nařízeno snížení nominální hodnoty jednotlivých mincí o 87-92 % (tzv. velká kalada), což zruinovalo jednak dlužníky a jednak majitele velkých hotovostí, jimiž byli menší zlodějové bez politických konexí.

Podle pamětí známého Mikuláše Dačického se za starý stříbrný tolar dávalo před válkou 70 krejcarů, v r. 1623 již 560 až 700 krejcarů, za zlatý dukát před válkou 105 krejcarů a v průběhu r. 1623 1050 až 1120 krejcarů (připomeňme, že podle mincovního řádu z r. 1561 se 1 zlatník se rovnal 60 krejcarům). V českých zemích kromě toho ve značné míře obíhaly groše míšeňské, přičemž ve 2. polovině 16. stol. se 1 tolar rovnal 70 krejcarům, což byla přesně 1 míšeňská kopa. Lehká kopa míšeňská o 60 míšeňských groších (2 kopy míšeňské čili 2 tolary se rovnaly 1 kopě českých grošů) se podobně jako luterství rozšířila v 16. stol. ze Saska a zatlačila kopu českou, na kterou se však počítalo, ačkoli české groše se již nerazily. Český groš byl vlastně 1 tříkrejcar. Od počátku 17. stol. se ustálil poměr 1 zlatého rýnského ke kopě míšeňské jako 6 : 7 (60 krejcarů za 70 míšeňských). Tolar se počítal za 90 krejcarů, čili za 30 českých grošů. Kupní síla zlatníku byla podle Pekaře v polovině 16. stol. asi 210-220 Kč 20. let 20. stol., v polovině 17. stol. již jen 120 Kč (kopy míšeňské tedy 140 Kč), v době Karla VI. asi 110 Kč, r.1739 již jen 100 Kč. Pro úplnost již na tomto místě dodejme, že koncem 18. stol. to bylo asi 80 Kč, r. 1853 asi 20 Kč a před 1. svět. válkou měla 1 rakousko-uherská koruna kupní sílu 10 korun stabilizované čs. měny 20. let. Podobně i jiný vynikající český historik K. Krofta uvádí, že platil-li poddaný jako rentu na konci doby předbělohorské tolik grošů českých, jako ve století XIV., měla suma jím placená jen asi čtvrtinu nebo pětinu své původní hodnoty, poněvadž o tolik klesla kupní síla grošů. Neustálé znehodnocování peněz prospívalo poddaným a škodilo vrchnostem. Páni si však toho byli záhy vědomi. Již Štítný na to trpce naříkal: „Kdo by to mohl brzy shodnúti, co jest zlúpeno pánův i vladyk i všech, kdo berú úroky penězi, od toho místa, jakž byl dobrý groš zaražen za krále Václava Druhého, pak Janův horší a Karlův opět horší, tak že kdož měl kopu dříve, nyní půldruhé maje, ač (=sotva) má tolik stříbra.“

Ferdinand II., 1619 - 1637 (Mince dobrého zrna) — 1/2 tolar 1624, Jáchymov

Ferdinand II., 1619 - 1637 — 10 dukát 1636, Praha

Slezské evangelické stavy, 1633 - 1635 — 3 krejcar 1634, Vratislav

Ferdinand II., 1619 - 1637 — 2 dukát 1637, Kremnica

Ferdinand III., 1637 - 1657 — tolar 1645, Vratislav

Leopold I., 1657 - 1705 — tolar 1670, Vídeň

Měnové poměry a státní finance se po skončení třicetileté války nepodařilo zcela stabilizovat, takže se na počátku 90. let 17. stol. muselo přistoupit ještě k tzv. "malé kaladě", jež znamenala mincovní devalvaci o 25 %. Byl to pokus o řešení dopadů velkých výdajů na turecké a francouzské války, selská povstání a rozmařilost (okázale "barokní") císařského dvora. Při této devalvaci se komorní orgány pokoušely znehodnocení mincí zatajit, stejně tak učinily již r. 1659, kdy se tajně snížil obsah stříbra v tolaru o 1 kvintlík.

Leopold I., 1657 - 1705 — 1/2 tolar 1699, Kremnica

Josef I., 1705 - 1711 — tolar 1706, Vídeň

Karel VI., 1711 - 1740 — tolar 1716, Praha

Karel VI., 1711 - 1740 — tolar 1727, Praha-Scharff.

Tento typ bez zn. mincmistra a s nápisem na hraně byl ražen ve velmi

omezeném počtu v závěru roku 1727, Janovský uvádí pouze sbírku

Národního muzea v Praze.

Karel VI., 1711 - 1740 — 2 tolar

Marie Terezie, 1740 - 1780 — tolar 1742, Kremnica

Konvenční měna a počátky papírových peněz

V r. 1750 byl učiněn pokus zavést jednotnou měnu ve všech dědičných zemích Habsburků - z vídeňské marky (hřivny) se razilo 12 tolarů = 24 zlatých. Rychle však následovala další reforma, jež byla skutečně významná - zavedení konvenční měny. Tzv. k o n v e n č n í měnu sjednala Marie Terezie r. 1753 dohodou s Bavorskem, kde se měly razit mince shodně s ražbou rakouskou a obíhat volně v obou zemích. Vídeňská marka byla u konvenční měny nahrazena markou kolínskou, jejíž váha byla 6/5 marky vídeňské, tj. vážila 233,8 g. Marka se dělila na 20 zlatých po 60 krejcarech. Odtud převzala nová měna (kromě označení "konvenční") i označení "dvacetizlatková". Razily se tolary v hodnotě 2 zlatek, půltolary a čtvrttolary. Mince s označením "zlatka" (Fl=florin) byly zaráženy až ve 2. pol. 19. stol., tj. konvenční (numismaticky vyjádřeno "tolarová") měna zůstala zákonnou měnou v Rakousku až do r. 1857.

K uvedené konvenci se později připojily další německé státy, avšak samo Bavorsko ji r. 1754 vypovědělo. Bavorsko se totiž obávalo nepříznivých důsledků ze snížení obsahu stříbra ve svých mincích, k němuž by podle dohody muselo přistoupit. Proto byla sjednána mezi Rakouskem a Bavorskem nová dohoda, podle které Bavorsko razilo minci o 1/5 hodnotnější. Když bavorského příkladu následovaly ostatní jihoněmecké státy, vznikl rozdíl mezi rýnským zlatým a zlatým konvenční měny. Odtud tehdejší obvyklé počítání ve zlatkách nebo rýnských (1 rýnský zlatý se rovnal 1 zlatému a 12 krejcarům konvenční měny). Podle mincovního řádu z r. 1754 tolar vážil 28,06 g, obsahoval 23,39 g stříbra (ryzost 0,833), půltolar a čtvrttolar byly přesné díly tolaru o stejné ryzosti. Dále se razily krejcarové mince - 20, 17, 10, 7, groš, poltura, krejcar, grešle a půlkrejcar.

Marie Terezie, 1740 - 1780 — tolar 1760

Marie Terezie, 1740 - 1780 — 2 sovráno 1762, Brusel

Marie Terezie, 1740 - 1780 — dukát 1765, Kremnica

Marie Terezie, 1740 - 1780 — tolar křížový 1767

Marie Terezie, 1740 - 1780 — 30 krejcar 1769

Leopold II., 1790 - 1792 — 1 a 1/4 dukát 1791 - ke korunovaci na českého krále

6. 9. 1791 v Praze.

František II., 1792 - 1835 — dukát 1809, Salzburg

Ferdinand V., 1835 - 1848 — dukát 1836, ke korunovaci českým králem

7. 9. 1836 v Praze, Au 18 mm (3,47 g).

Ferdinand V., 1835 - 1848 — tolar 1846

Dějiny papírových peněz v Rakousku začínají rovněž v době Marie Terezie (v Evropě patří prvenství Anglii, kde se z dlužních úpisů vyvinuly koncem 17. stol.). Poprvé byly vydány do oběhu v podobě státní, 6%ní zúročitelné půjčky. Tyto tzv. "platební obligace" byly přijímány při placení všech komorních a kontribučenských dávek jako kovové mince. Protože vznikly jako půjčka, předpokládalo se, že rakouský stát má své papírové peníze splatit v dobré měně, poněvadž za ně rovněž dostal hodnotné peníze. Byly vydány na počátku 60. let. ve výši 10 mil. zl. a do září 1766 staženy z oběhu a zničeny.

5 zlatých, 1796

10 zlatých, 1796

Ale prakticky současně začala být vydávána nezúročitelná platidla. První sérii vydala Wiener-Stadt-Banco na základě vládního patentu ze dne 27.9. 1760 dnem 1.7. 1762 pro dědičné země v hodnotě 12 mil. zlatých. Bankocedule byly tištěny ve stylu tehdejších bankovních obligací. Na hořejší straně mají provedenu "suchou" pečeť dvorní deputace a města Vídně, jehož znak je vytištěn uprostřed bankocedule. Byly vydány v hodnotách 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých. Tiskla je dvorní tiskárna, zpočátku každou vlastnoručně podepisoval některý z vídeňských radních. Při placení dávek je státní pokladna přijímala jen do poloviny místo kovových peněz, ale všechny poplatky placené Vídeňské městské bance bylo nutné odvádět 1/3 v bankocetlích. Byly to tedy peníze s nuceným oběhem, přičemž soukromé subjekty neměly povinnost je vůbec přijímat. Podle patentu z 1.8. 1771 byla vydána 4. emise těchto bankocetlí, jež byly přijímány všemi veřejnými pokladnami místo kovových peněz. Vydávání nezúročitelných bankocetlí je vlastně prvou čistě papírovou inflací. Při výměně starých bankocetlí za nové r. 1769 poprvé nebyla sdělena výše nové emise a ani zde nebyl dodatek, že při platech mezi soukromými osobami je ponecháno vůli stran, zda je chtějí přijímat. Oběžník zemské rakouské vlády z dubna 1797 nařídil přijímat na rakouském území b a n k o c e t l e i při soukromých platech a krátce na to došlo ke stejnému opatření i na území Uher. Byly to tedy již státovky v moderním slova smyslu. Ve stejné době jako první bankocetle se stávají běžnou součástí oběživa měděné mince pro nejnižší hodnoty (uzákoněny r. 1760).

2 zlaté, 1800

50 zlatých, 1806

Obrovské vládní výdaje spjaté s napoleonskými válkami vedly zákonitě ke státnímu b a n k r o t u . Ten skutečně přišel v r. 1811. V literatuře se nazývá Wallisova reforma. Prezident dvorské komory Josef hrabě Wallis provedl finančním patentem r. 1811 devalvaci znehodnocených bankocetlí, jichž obíhalo přes 1 mld nominální hodnoty. Patent zavedl novou papírovou měnu, lidově zvanou „šajny“ (Einlösungscheine - výplatní listy).

2 zlaté — anticipační šajn, 1813

Bankrot byl proveden 1 : 5, a to i pro měděné mince. Pro placení soukromých dluhů však stanovil odstupňovaný přepočítací klíč podle doby vzniku závazku, např. z ledna 1799 byl přepočítací kurs 103, ze srpna 1805 135, z května 1808 216 a z února 1811 oněch 500, tj. 1 : 5. Ačkoli císařský dekret sliboval, že další papírové peníze vydávány nebudou, bylo v nových válečných zápletkách přistoupeno znovu k emisi papírových peněz, tzv. "anticipačních listů", které mohly být použity k zaplacení daní. (Jak naznačuje sám název, měla být hodnota těchto poukázek uhrazena důchody, které měly teprve v budoucnu připlynout do státní pokladny.) Do 1.6. 1816 tak byly v oběhu dohromady šajny a anticipační listy, jejichž postavení bylo totožné a nazývaly se společně listy vídeňské měny (Wiener Währungs-Scheine). Obíhalo jich za více než 678 mil. zl., přitom ažio mince dosáhlo i několika set procent. K dalšímu oficiálnímu státnímu bankrotu přitom nedošlo jen díky válečné náhradě od nakonec poražené Francie a anglické půjčce.

Stabilizace politických poměrů po vídeňském kongresu s sebou přinesla i rozhodnutí uspořádat rozhárané peněžní poměry prostřednictvím privilegované cedulové banky. Dva patenty z 1.6. 1816 (tzv. Stadionova reforma) obsahovaly jednak základní rysy takového plánu, jednak zatímní reglement či řád nové banky, jež pod firmou "Privilegovaná rakouská národní banka" byla otevřena 1.7. 1816 a patentem z 15.6. 1817 obdržela první definitivní statut s privilegiem na 25 let. Vybavení (tj. stahování) vídeňské měny z oběhu se provádělo původně buď přímou záměnou za 2/7 nominální hodnoty v bankovkách a ostatku v 1%ních státních obligacích, nebo koupí akcií Národní banky, a to tak, že akcie byla prodávána za 2.000 zl. ve víd. měně a 200 zl. v minci (později, za snížení nominální hodnoty a zdvojnásobení počtu akcií za 1.000 zl ve víd. měně a 100 zl. v kovu). Přijatá kovová hotovost měla sloužit bance jako fond pro eskont, zatímco za přijaté cedule vídeňské měny byly bankou vydány 2,5%ní dluhopisy, jejichž postupné zaplacení, stejně jako uvedených jednoprocentních, se mělo provádět pomocí splátkového fondu, který měla banka sama spravovat a stát pravidelně dotovat.

Konvenční měna, 1848 - 1857 — tolar 1854, svatební

Konvenční měna, 1848 - 1857 — 20 krejcar 1852

František Josef I., 1848 - 1916 — 4 dukát 1854, ouško ve tvaru korunky

Místo obou těchto způsobů vytlačování vídeňské měny nastoupila nová devalvační úmluva státu s bankou z 3.3. 1820 (s částečnými změnami z 18.10. 1821 a 30.11. 1822), podle které Národní banka převzala záměnu zbytku v poměru 250 = 100 za své bankovky, směnitelné za mince, přičemž stát se zavázal k přiměřeným úhradám. Od r. 1820 do r. 1841 vybavila takto Národní banka 437,5 mil. zl. vídeňské měny, zač obdržela od státu 70 mil. zl. v minci konv. měny, avšak 105 mil. zl. pouze v zúročitelných a nezúročitelných státních dluhopisech. Pak už zbývalo jen vybavit 17,76 mil. zl. vídeňské měny, jejichž záměna se protáhla až do formálního zrušení oběhu vídeňské měny císařským nařízením ze dne 27.4. 1858, když již skoro 10 let trvala zase nová papírová měna. Důvod je zřejný - v panujícím neklidu revolučních let 1848-49 veřejnost papírovým penězům příliš nevěřila a překotně je měnila u banky za stříbrné mince, takže banka byla nucena tuto výměnu již v červnu 1848 zastavit. Rakousko tak znovu mělo papírové peníze s nuceným oběhem. Vyčerpaná státní pokladna si prostředky obstarávala půjčkami a výdejem zúročitelných poukázek, většinou pro malý zájem veřejnosti eskontovaných Národní bankou. Když ani to nestačilo, následovaly emise Říšských pokladních listů s nuceným oběhem.

5 zlatých, 1847

10 zlatých, 1847

10 krejcarů, 1849

Zlatý rakouského čísla

Reformou r. 1857 na bázi celní libry o 500 g stříbra bylo raženo v nové soustavě 45 zlatých o 100 krejcarech ("zlaté rakouského čísla"), a to v dohodě s Německou celní unií. Pro domácí potřebu se razily 2, 1 a 1/2 zlatky (floriny), dále pak 20, 10, 5 krejcarů ze stříbra, z mědi pak 4, 1 a 1/2 krejcaru. Kromě nich obíhaly samozřejmě i papírové bankovky. V oběhu však nadále zůstávaly starší bankovky i mince a vznikaly náročné problémy s přepočty, protože hodnota konvenční měny byla zhruba o 5 % vyšší než u měny rakouského čísla. Např. 100 zlatých rak. čísla se rovnalo 95 zlatým konvenční měny. Kromě toho si veřejnost poprvé v historii musela zvykat na dekadickou soustavu (viz 1 zlatý rak. čísla = 100 krejcarů). Přitom velice rozšířený dvacetník konvenční měny se rovnal 0,34 zlatky rak. čísla, obíhaly i staré tolary, půltolary a čtvrttolary (1 tolar = 2,30 nové zlatky rakouského čísla). Celkově ve 2. pol. 19. stol. převažovalo v oběhu papírové oběživo, obíhal i papírový desetikrejcar. Císařským patentem z 19.9. 1857 byly zavedeny mince s následujícími parametry (váha v gramech, obsah stříbra v gramech, ryzost):

Tříkrejcar z obecného kovu vážil 10 g, dále pak krejcar a půlkrejcar.

Rakouská a spolková měna, 1857 - 1892 — 2 zlatník 1867

Rakouská a spolková měna, 1857 - 1892 — 2 zlatník 1873,

cena slavnostních střeleckých závodů ve Vídni

Rakouská a spolková měna, 1857 - 1892 — zlatník 1866

Rakouská a spolková měna, 1857 - 1892 — zlatník 1875 - Příbramský

Rakouská a spolková měna, 1857 - 1892 — 5 krejcar 1867

František Josef I., 1848 - 1916 — 4 dukát 1869

František Josef I., 1848 - 1916 — dukát 1869

František Josef I., 1848 - 1916 — koruna spolková 1858

František Josef I., 1848 - 1916 — 1/2 koruna spolková 1861

František Josef I., 1848 - 1916 — 4 dukát 1873, cena slavnostních střeleckých závodů

ve Vídni, Au 28 mm (13,37 g).

František Josef I., 1848 - 1916 — 8 zlatník 1882

Jako spolkové mince se razily:

    • ze zlata koruna o váze 11,11 gramu, o ryzosti 0,900 (10 gramů zlata) a půlkoruna o váze 5,555 gramu, stejné ryzosti (5 gramů zlata)

    • ze stříbra spolkový dvoutolar o váze 37,12 g a ryzosti 0,900 (33,408 g stříbra) a tolar s přesně polovičními parametry o stejné ryzosti.

Jako obchodní mince se razily:

    • čtyřdukát o váze 13,95 gramu o ryzosti 0,9869 (tj. zlaté zrno vážilo 13,768) a

    • dukát o váze 3,49 gramu, stejné ryzosti (obsahoval tedy 3,442 g zlata), konečně pak

    • stříbrný levantský tolar o váze 28,05 gramu, ryzosti 0,833 (tj. 23,387 g stříbra, první tyto tzv. "tolary Marie Terezie" se razily již v r. 1780).

V r. 1866 byla ražba zlatých spolkových korun ukončena, od r. 1870 do reformy v r. 1892 existovaly zlaté čtyřzlatníky a osmizlatníky. Neměly úředně stanovený poměr k zákonné stříbrné měnové jednotce, nebyly to tedy kurentní, ale obchodní mince. Dočasné zlepšení měnové situace Rakouska umožnilo od září 1858 přistoupit ke směnitelnosti bankovek za drahokov, přičemž byl poprvé v historii rakouského cedulového bankovnictví stanoven přesný způsob k r y t í obíhajících b a n k o v e k : alespoň 1/3 měla být kryta drahými kovy, zbývající 2/3 měly být uhrazeny krátkodobými a snadno zpeněžitelnými cennými papíry, získanými eskontem nebo lombardem. Válečné zápletky s Itálií však již v dubnu 1859 vedly k zastavení výměny bankovek za drahokov. Jako v celé dosavadní naší historii byla tedy měna rakouského čísla založena na stříbrném základě, přičemž velké kolísání a pokles stříbra vůči v zahraničí běžnějšímu zlatému základu činilo z rakouských "zlatých" měnu relativně slabou, např. ve vztahu k libře šterlinků (r. 1871 byl poměr stříbra ku zlatu 15:1, r. 1888 již 22:1). Samotný měnový oběh však byl až do 1. světové války vcelku stabilizovaný a měna nepřekážela rychlému a úspěšnému ekonomickému rozvoji.

Jak již bylo řečeno, šlo u papírových peněz o bankovky. V r. 1863 byl vcelku vyřešen klíčový problém kontingentace tohoto úvěrového oběživa takto: Bankovní ředitelství musí pečovati o zachování takového poměru kovového pokladu k úhrnu emise, aby jím bylo zajištěno přesné plnění bankovní povinnosti ku směňování bankovek. Vždy však musí býti ona částka, o kterou převyšují obíhající bankovky 200 mil. zlatých, úplně nahrazena stříbrnými mincemi nebo slitky. Suma, o kterou obíhající bankovky převyšují kovový poklad, musí býti uhražena cennými papíry eskontovanými nebo lombardovanými ve shodě s předpisy stanov a konečně bankovními zástavními listy, způsobilými k dalšímu zcizení, přičemž však tyto zástavní listy nesmějí převyšovati 20 mil. a mohou sloužiti za úhradu do 2/3 své nominální hodnoty. Do 1/4 kovového pokladu může se užíti pro kovovou úhradu i zlata v mincích i slitcích místo stříbra. Za obíhající bankovky buďtež pokládány ony, které byly vydány Národní bankou a nevrátily se do jejích pokladen. Citovali jsme zde z rakouských "bankovních akt" z r. 1863, jejichž nápravná měnová opatření byla rozpočítána do r. 1867, kdy měla být opět obnovena směnitelnost bankovek. V dalším vývoji však došlo k porušení kontingentace tím, že zákon z května 1866 prohlásil bankovky v nominální výši 1 a 5 K za státovky s nuceným oběhem (podobně tomu bylo u mincí). V zájmu logické návaznosti výkladu dodejme, že v r. 1932 potkal stejný osud - prohlášení bankovek za státovky - čs. desetikoruny a dvacetikoruny, v r. 1938 pak nejprve padesátikoruny a nakonec i stokoruny.

1 zlatý, 1858

5 zlatých, 1859

1 zlatý, 1866

1 zlatý, 1888

5 zlatých, 1881

Rakousko-uherská koruna

Válka s Pruskem opět nepříjemně narušila měnový oběh, vydávaly se státovky a nekryté bankovky, takže sisyfovská dřina s nápravou měny se musela opakovat. Problémy se stříbrem jako základem měny vedly nejprve k rozhodnutí ministerstva financí o zrušení ražby stříbrné zlatky na soukromý účet a zrušení povinnosti Rakousko-Uherské banky přijímat stříbrné slitky za bankovky (1879) a 11.8. 1892 k rozhodnutí o přechodu ke z l a t é korunové m ě n ě . V tomto mezidobí zákonné stříbrné měny, ale bez ražby na soukromý účet, se kupní síla zlatníku odpoutala od hodnoty stříbra (přímého měnového statku) v stříbrném zlatníku obsaženého. Cena stříbra tehdy dále klesala (proto došlo k zastavení soukromé ražby), ale kurs zlatníku neklesal. Měnové opatření tedy směnnou hodnotu zlatníku podchytilo, zůstala až do r. 1892 na stálé úrovni směnné hodnoty stříbra z r. 1879. Stříbro tedy nebylo přímým měnovým statkem. Od r. 1887 bylo zavedeno tzv. nepřímé kontingentování emise bankovek. Dovolovalo pružněji vydávat oběživo podle potřeb ekonomiky - jen 2/5 obíhajících bankovek měly být nadále kryty kovem, zbytek měl mít vyhovující bankovní úhradu. Jestliže suma kovem nekrytých bankovek převýšila 200 mil. zl., byla banka povinna platit z tohoto překročení roční 5%ní daň. K r. 1900 byl ukončen přechod rakousko-uherské měny na zlatý základ (podle záměru z r. 1892). Ani tehdy však nebyla rakouská koruna na úrovni britské libry, tj. na úrovni pravého zlatého standardu. Byla to tzv. funkční zlatá měna devizová. To je měna se zákonně stanoveným obsahem zlata v peněžní jednotce, ale bez volné ražby zlatých mincí na soukromý účet a bez povinnosti cedulové banky směňovat bankovky za zlato v zákonném kursu, avšak platila povinnost směňovat je za zlaté devizy (např. za libru, frank apod.). Z 1 kg ryzího zlata se razilo 3.276 korun, povinné krytí úvěrových bankovek kovem bylo stanoveno na 40 %. Na stejné úrovni jako rakouská koruna byl tehdy i ruský rubl. Pokud to čtenáři připomíná dnešní "volně směnitelné měny", pak se pro obchodní praxi skutečně jednalo v podstatě o totéž. Rakousko-Uherská banka udržovala úspěšně na stálé úrovni devizové záznamy na vídeňské burze. Pro oběh byly od r. 1892 z čistě demonstračních důvodů raženy zlaté 10 a 20 K, později od r. 1907 i 100 K, aby se obyvatelstvo přesvědčilo, že rakouská koruna je zlatá měna (v tomtéž roce byl ukončen oběh státovek). Ale mince se brzy vracely do pokladen banky. Tezaurační činitel byl téměř nulový, v oněch idylických dobách lidé neměli důvod nedůvěřovat papírovým penězům či schovávat zlato na "horší časy". Základem tohoto posílení rakousko-uherské měny byla aktivní obchodní bilance se zeměmi se zlatou měnou a odstranění dříve chronických schodků státního rozpočtu.

V rámci minulých diskusí o možném vzniku dvou emisních bank v ČSFR je užitečné připomenout, že Uhersko si sice vynutilo přejmenování cedulové (soukromé !) banky na Rakousko-Uherskou (1878), ale nesnažilo se prosadit, aby si mohlo v pravidelně dohadované (na 10 let) měnové a celní unii vydávat do oběhu peníze podle uvážení uherské vlády prostřednictvím samostatné státní cedulové uherské banky. Jak jsme v předchozím výkladu mohli sledovat, stačilo souvislé mírové období a měna byla v pořádku.

Ze stříbra byly raženy mince v hodnotě 5, 2 a 1 K, z obecných kovů haléře (20, 10, 2 a 1). Stříbrná koruna vážila 5 gramů o ryzosti 0,835, zlatá dvacetikoruna vážila 6,775067 g o ryzosti 0,900 (tj. obsahovala 6,09756 g zlata) a desetikoruna o stejné ryzosti měla poloviční váhu.

Korunová měna, 1892 - 1918 — 5 koruna 1900

Korunová měna, 1892 - 1918 — 1 koruna 1906

Korunová měna, 1892 - 1918 — 10 haléř 1892

František Josef I., 1848 - 1916 — 4 dukát 1906

František Josef I., 1848 - 1916 — 100 koruna 1907

František Josef I., 1848 - 1916 — 100 koruna 1908

František Josef I., 1848 - 1916 — 20 koruna 1900

Bankovky pak byly tištěny v hodnotách 10, 20, 50, 100 a 1000 K. Poměr korun ke zlatkám rak. čísla byl stanoven 2:1, povinně se muselo oficiálně počítat na koruny od 1.1. 1900. Nicméně ještě autor tohoto povídání, narozený po 2. světové válce, neřekne desetikoruně jinak než „pětka“.

Přišla však v á l k a a již císařské nařízení ze 4.8. 1914 zmocnilo vládu k mimořádným opatřením. Téměř vzápětí byl zrušen předpis o povinném zlatém krytí, aby se opatřily možnosti financování války pouhým emisním tiskem. Zákonitě pak kurs koruny klesal a cedulová banka, vědoma si neúčinnosti eskontní úrokové sazby jako prostředku ke zlepšení platební bilance, ponechala ji po celou válku na nezměněné výši 5 %. Za války došlo k výdeji 1 a 2 K bankovek a k ražbě nových mincí 10, 20 a 2 haléře. V r. 1916 zavedla vláda v á z a n é devizové hospodářství, v jeho rámci zřídila i devizovou ústřednu jako nucenou organizaci pro obchod s devizami. K dalšímu utužení pohybu deviz došlo v r. 1918. Je zajímavé, že monopol Rakousko-Uherské národní banky měl stejně končit již v r. 1919, z důvodu zániku říše nebyl pochopitelně obnoven. Příčinami a rozsahem měnového rozvratu Rakouska-Uherska jsme se zabývali v hlavním textu a zde se dále soustředíme na čistě "technické" záležitosti. Hned v prvních dnech samostatné republiky přestala Rakousko-Uherská banka vykonávat pro ČSR funkce cedulové banky. Přestala fungovat i vídeňská Poštovní spořitelna a pošty za ni odmítaly vyplácet hotovosti. Stát i podniky začaly v prvních týdnech pociťovat nedostatek peněz. Podle zákona z listopadu 1918 připravila tehdy Zemská banka království Českého emisi náhradních obchodních platidel, jež se nakonec do oběhu nedostala. Po rozpadu říše tedy zůstala zpočátku na území všech nástupnických států zákonným platidlem rakousko-uherská koruna. Československo nebylo přitom prvním nástupnickým státem, který se měnově oddělil. Poměrně jednoduchou situaci měla Itálie, jež na zabraném území zavedla svou liru a koruny měnila v poměru 10:4, jenž nelze nazvat jinak než lupičským (později byla přinucena dávat 6 lir za 10 korun). Zcela nově vzniklé státy (např. Československo a Jugoslávie) musely použít jinou variantu - dočasně okolkovat existující koruny, aby se inflační oběživo nemohlo k nim šířit ze sousedních států. V okolkování nás předběhla Jugoslávie (leden 1919), s precizností a účinností naší rašínovské akce to však bylo nesrovnatelné. Měla však těžší situaci proto, že území Jugoslávie bylo předtím součástí 3 států, sjednocovala tedy měnu rakousko-uherskou, bulharskou a černohorskou v jednotnou dinárovou soustavu. V samotném Rakousku nejprve pokračovala vpravdě drsná inflační emise, 15.2. 1919 byl zakázán dovoz korunových bankovek (hlavně později neokolkovaných v ČSR), 27.2. 1919 bylo nařízeno okolkování všech bankovek mimo 1 a 2 K, v březnu 1919 vytvořená Rakouská národní banka rovněž provedla kolkování peněz a tzv. německo-rakouské koruny pak byly měněny v poměru 1:1 ke korunám rakousko-uherským. V r. 1925 byla vytvořena šilinková měna: 10 tis. korun za 1 nový šilink, 1 šilink měl obsah 0,2117 ryzího zlata. Stejně inflační byla situace v Maďarsku a až od 1.1. 1927 byla místo znehodnocených maďarských korun vytvořena nová měna - pengö, měnilo se 12.500 korun za 1 pengö. Z uvedených srovnání (v Polsku nebyla situace lepší) jasně vyplývá čs. priorita v řešení válečné inflace a vytvoření kvalitní nové měny.

Stručná rekapitulace

Brakteát — tenká a křehká mince nestálé hodnoty používaná v době předgrošové. Jeho ražba probíhala poměrně rychle, protože se při ní položilo na sebe několik střížků a razilo se pět až osm kusů mince.

Denár — drobná stříbrná mince o hodnotě 1/4 krejcaru. Denáry byly raženy od roku 1300 s nápisem „parvi Pragenses“ a v té době jich bylo 12 na groš.

Dukát — zlatá mince o hmotnosti asi 3,5 g. Ve druhé polovině 16. století měl dukát 104 - 120 krejcarů, později 180 krejcarů. Za Rakousko-Uherské říše tzv. jednoduchý dukát se rovnal 4 zl. 30 kr.

Grešle — drobná měděná mince o hodnotě 1/4 groše, v 18. století 3/4 krejcaru.

Groš — v 17. - 19. století drobná mince o hodnotě 3 krejcarů.

Groš míšeňský — 1 groš míšeňský měl původně 6 penízů českých, od roku 1469 již 7 penízů, označovaných později jako haléře (1/14 groše). 1 groš míšeňský měl hodnotu 1/2 groše pražského. 1 kopa míšeňská byla 60 grošů míšeňských a to se rovnalo od roku 1469 30 grošům pražským. Od roku 1589 byla 1 kopa míšeňská 10 tolarů.

Groš pražský (bílý) — byl dán do oběhu v červenci roku 1300. Vedle grošů byly raženy ještě malé denáry. V letech 1423 - 1469 nebyly groše raženy, razily se pouze drobné mince označované jako peníze a haléře. Roku 1469 byla obnovena ražba pražského groše o váze 2,7 g. Nově ražená mince — peníz představující 1/7 groše — měla platit jako dva peníze staré, proto se označovala jako podvojný peníz. Nově byly raženy i haléře s korunkou v hodnotě 1/14 groše. Poměr drobné mince ke groši byl stanoven roku 1484 takto: 1 groš pražský = 7 penízů = 14 haléřů = 28 obolů. Sněm roku 1485 ve snaze odstranit terminologickou nepřesnost ustanovil, aby se mince v hodnotě 1/7 groše označovala pouze jako peníz a mince v hodnotě 1/14 groše jako haléř.

Groš vídeňský — 2 groše pražské

Haléř, halíř — stříbrná mince ražená původně od 13. století o váze 0,55 g v Halle. Od roku 1892 v Rakousko-Uhersku setina koruny.

Krejcar — šedesátina zlatníku, stříbrná mince zavedená v Čechách roku 1561; později, za Rakouska-Uherska, setina zlatky. 1 krejcar = 3 bílé peníze = 6 malých peněz. 30 bílých grošů (půl kopy české) = 70 krejcarů.

Koruna — stříbrná mince o hodnotě 50 krejcarů.

Suveréndor — 13 zl. 20 kr.

Tolar — někdejší evropská stříbrná mince. U nás ražen od roku 1519 v Jáchymově (něm. Joachimstaler). Vážil asi 29 g. Ve čtyřicátých letech 18. století 1 tolar = 1,5 zl. = 30 grošů = 90 krejcarů = 120 grešlí = 180 troníků = 360 denárů.

Troník — mince rovnající se 0,5 krejcaru.

Zlatka — 100 krejcarů.

Zlatník — 60 krejcarů.

Zlatý konvenční měny — 1 zl.k.m. = 1 zl. 12 kr. rýn. = 20 stříbrných (nových) grošů. 2 zl.k.m. = 1 tolar 10 stř.gr.

Zlatý rýnský — zlatá mince, kterou začal razit kolem roku 1386 svaz švábských měst. Zlatý rýnský se měl podle sněmovního usnesení z roku 1469 vyměňovat za 18 nově ražených pražských grošů. 1 zl.rýn. = 60 krejcarů.

Zlatý uherský — zlatá mince, která se za vlády Václava IV. vyměňovala za 18 - 24 grošů pražských, roku 1469 za 24 gr. praž. a roku 1482 a později za 29 gr. praž.