Datum přidání: Aug 24, 2011 10:59:8 AM
Okrašlovací spolek Budoucnost uspořádal dvě veřejné rozpravy o budoucí podobě Smetanova náměstí. První se konala 14. června t.r. v klubu Oko a svoji studii představil architekt Martin Stára. Druhá se konala 27. června t.r., taktéž v klubu Oko. Architekt Aleš Burian, autor současné podoby Havlíčkova náměstí, představil svůj návrh. Poměrně nečekaně se architekt Burian objevil zanedlouho znovu, tentokrát to bylo 5. července t.r., na Staré radnici, spolu s architektem Davidem Vávrou. Tématem byla ukončená rekonstrukce Havlíčkova náměstí, úvahy o budoucí podobě Smetanova náměstí, a vposledku i obecné rozprava o architektuře, doprovázená jedním dílem televizního pořadu „Šumné stopy“, věnovaným architektovi Bedřichu Feuersteinovi. Tato třetí akce byla pořádána radním Liborem Honzárkem.
SMETANOVO NÁMĚSTÍ NA STAROBYLÝ ZPŮSOB
Motivem studie architekta Stáry je návrat k původním půdorysům prostoru Smetanova náměstí, ještě před asanací této staré části města. Vychází z původního členění prostoru, daného dvěma ulicemi, vedoucími po spádu, a souvisle zastavěným prostorem uprostřed mezi nimi.
V návaznosti na to studie obsahuje návrat k původnímu stavu i v prostoru tří věžových domů (což by předpokládalo jejich demolici). Historizujícím způsobem upravuje celý prostor až k řece.
Ve Stárově návrhu by tedy ústředním motivem byla výstavba uprostřed stávajícího Smetanova náměstí, v podstatě rozbití tohoto velkého prostoru, podle původního půdorysu. Vestavěný objekt by podle architektovy představy mohl koncentrovat všechny městské úřady a stát se budovou tzv. „superúřadu“.
Zajímavost tohoto projektu spočívá v evokaci původního členění staré městské části, která oživuje logiku vývoje původní historické části města. Tento pohled pomáhá rozbít zavedené stereotypy vidění města, zejména pro generaci, která již starou podobu tohoto prostoru zná pouze z fotografií.
Architekt Stára svoji studii pokládá za jakési cvičení, bez naděje na realizaci – už jenom z prostých majetko-právních důvodů. Velkou překážku při jakýchkoliv úvahách o realizaci tohoto typu projektu by však představovala likvidace zeleně, na níž si obyvatelé zvykli. Tato problematika je po odzelenění Havlíčkova náměstí ještě mnohem citlivější.
Současně lze vznést námitku proti funkci „superúřadu“ v samém centru města, protože takováto budova v odpoledních a večerních hodinách nežije. Odvádění obytných prostor z center měst je přitom tendencí, která je již drahnou dobu na ústupu. Úvahy, jdoucí Stárou naznačeným směrem, by proto bylo potřeba v tomto bodě radikálně pozměnit.
Stárova studie každopádně přispěla k otevření diskuse o Smetanově náměstí – nebo spíše parku? – tím, že představila alternativní pohled na tento prostor. Stárova práce je pravém smyslu slova studií, nikoliv konkurenčním projektem. Právě tím však přispěla, jak doufáme, k opuštění stereotypních náhledů na řešení této historické části města.
SMETANOVO NÁMĚSTÍ Z POHLEDU POSTUPNÝCH ÚPRAV
Studie architekta Buriana je oproti radikálnímu přístupu Stárovu téměř bez ambicí, proto i mnohem reálnější. Ačkoliv ani ona nedefinuje důvody, pro něž by se mělo k revitalizaci Smetanova náměstí vlastně přistoupit, nastiňuje několik v podstatě nijak radikálních úprav (z hlediska viditelných výsledných změn). V dolní a v horní části náměstí počítá s výstavbou podzemních parkovišť, v prostřední části se zachováním zeleně, doplněné drobným mobiliářem. V horní části pak počítá s odstraněním panelového domu, bránícího průhledu Havlíčkovou uličkou.
Pro vzniklý prostor v horní části náměstí navrhuje stavbu jakési Reduty, víceúčelové stavby pro kulturní účely (snad variantně doplněnou i několika byty). Kolem této stavby probíhala živá diskuse, neboť padaly námitky, zda byla provedena studie, která by prokázal potřebnost vzniku takovéhoto zařízení. Záhy se však zjistilo, že diskuse je poměrně bezpředmětná, neboť – podle vyjádření architekta Buriana – návrh „Reduty“ vnikl jako „úkol z pilnosti“, aniž by bylo zastavění tohoto prostoru městem požadováno. S všeobecným souhlasem se pak setkalo páně architektovo doporučení, vycházející z reality, totiž, že na stavbu nebude mít město prostředky. Architekt Burian vyjádřil své jednoznačné mínění, že by si město tuto jedinečně umístěnou parcelu mělo nechat nezastavěnou, a to nikoliv pouze z důvodu odložené výstavby, ale přímo jako rezervu pro budoucí generace. Kdoví, kdy a k čemu se to jednou bude hodit, řekl zhruba architekt Burian, a město tu parcelu jednou jako když najde.
V návrhu architekta Buriana se počítá s jednosměrným zprůjezdněním komunikace směrem od pošty k finančnímu úřadu a Aleji. Předpokládaný provoz není velký, nicméně by mohl odlehčit přetížené dopravní situaci ve městě. Studie však v tomto bodě není nijak dogmatická: budoucí řešení je v rukách města.
Dalším důrazně diskutovaným bodem byla možná nástavba na obchodech, lemujících náměstí. Obyvatelé těsně přilehlých panelových domů (zejména z nižších pater) vyjádřili zásadní nesouhlas s takovým řešením. Opět bylo řečeno, že jde o jeden z možných návrhů úprav, neboť z akademicky architektonického hlediska by prostoru náměstí prospělo, kdyby bylo výškově lépe definované, a nikoliv zvyšující se (do strany) jen pozvolna (nejdřív obchody, s odstupem paneláky). Avšak ani tato úprava není dogmatem, přičemž v případě její realizace se zdá být dostatečnou podmínka, že by obyvatelům z nižších pater byly nejprve nabídnuty byty ve vyšších patrech, jakmile se uvolní, nebo bydlení jinde – s tím, že spodní patra by pak byla určena k nebytovým účelům.
Bylo zajímavé slyšet architekta Buriana, který tak nekompromisně obhajoval odstranění zeleně z Havlíčkova náměstí, jak konstruktivně přistupoval k zachování zeleně na náměstí Smetanově, když už si na ní obyvatelé zvykli a požadují ji. To nás přivádí k myšlence, zda by obyvatelé v budoucnu spíše na tomto prostranství – připusťme, že třeba v rozporu se všemi akademickými poučkami – nechtěli spíše „Smetanův park“, opravdu jen vzdáleně podobná varianta takového maličkého Central parku z Manhattanu v New Yorku, když už podle dogmatického myšlení některých architektů má být náměstí bez zeleně. Lepší než odzelenit náměstí by tudíž bylo přejmenovat ho na park.
EVERGREEN: HAVLÍČKOVO NÁMĚSTÍ
Architekt Vávra působil dojmem, že přijel obhajovat „kamennou podobu“ Havlíčkova náměstí. Byl takto zřetelně nasměrován, aniž by však byl pečlivě připraven. Příjemné proto bylo, že architekt Burian byl ke svému dílu kritičtější, než nadšením planoucí Vávra. K všeobecnému, byť trochu smutnému veselí architekt Burian připustil, že i on sám již zakopl o ony hojně kritizované „kameny úrazu“ (jak je lapidárně nazval zastupitel Jiří Čáslavský), ohraničující místa k parkování. Na přímý dotaz po jejich osudu radní Honzárek sdělil, že věc – včetně finančního krytí – je v současné době v řešení.
Oba přítomní architekti, byť obhajovali občerstvovací „Honzárkův“ kiosek jako prvek moderní architektury, přípustný na náměstí, který má jinak historizující ráz, připustili, že paraplata uprostřed náměstí opravdu nejsou tím nejkrásnějším, co by bylo na náměstí ke spatření.
NÁMITKY
Logika připomínek je jednoduchá, avšak páni architekti na ně nereagovali. Šlo o toto:
Historizující „revitalizace“ náměstí je procesem, obráceným do minulosti, který evokuje podobu náměstí, která však byla dána potřebami oné doby. Zatímco se tedy naši předkové při úpravách náměstí řídili tím, co potřebují v současnosti a zřejmě přihlíželi i k tomu, co by se jim mohlo hodit v budoucnosti, my se obracíme do minulosti, aniž bychom se zajímali o to, jaké jsou současné a budoucí potřeby občanů tohoto města.
Kamenné náměstí, lidově též „apelplac“, postrádá blahodárnost mnoha funkcí, jež přináší zeleň: je prašnější, hlučnější, rozpálenější, sušší, má méně stínu. To je důvodem, proč neplní svoji společenskou funkci: na tomto náměstí není nic, co by bylo podobno „korálovému útesu“ v moři, co by lákalo, zachycovalo a rozhojňovalo pestrost života. To je též v centru argumentace některých zarputilých obhájců původní podoby havlíčkobrodského náměstí, které mělo kromě holé části trhové i část zelenou (která mohla být pěkná, kdyby podle informací od zaměstnanců technických služeb města neměli pokyn poslední dva roky před rekonstrukcí náměstí zeleň neudržovat – aby pak bylo snadno argumentovat, že byla přerostlá a nevzhledná, aniž by si vedení města uvědomilo, že takto haní samo sebe).
Radnice nyní vidí, že se záměr „revitalizovat“ střed města zdařil pouze na papíře. Revitalizované náměstí je chváleno v jakýchsi akademických statích, ale ve skutečnosti na něm téměř nikdo nepobývá. Architekt Vávra svým nekritickým přístupem zjevně utrpěl újmu na své pověsti. Bylo vidět mnoho rozpačitých pohledů od lidí, kteří přišli s velkým zájmem a ve velkém počtu na jeho přednášku, nesmírně pozorně shlédli dokument o architektovi Bedřichovi Feuersteinovi, ale co se týče názoru na Havlíčkovo náměstí, architekt Vávra přesvědčil pouze těch několik již přesvědčených. Nekritická profesionální loajalita čněla z jeho přístupu jako sláma z bot.
BYLO TO K NĚČEMU?
Je nasnadě konstatovat, že činnost Okrašlovacího spolku Budoucnost má smysl. K výslovnému překvapení radního Honzárka není spolek orientován apriori proti radnici. Je slibné, že svůj údiv radní Honzárek prezentoval veřejně, s dost neuvěřitelnou douškou (vzhledem k jeho předchozím domněnkám), že „snad do Okrašlovacího spolku vstoupí“. Náznak je to pěkný, ale netřeba spěchat, i když radní Honzárek je znám svou jakousi rtuťovitostí, která se některým konzervativněji založeným spoluobčanům jeví být až jakousi nestálostí. Nicméně ani radnímu Honzárkovi, ani nikomu jinému není Okrašlovací spolek do budoucna uzavřen!
Zhruba popsané tři veřejné rozpravy dosáhly dozajista více, než by kdokoliv čekal. Účast byla překvapivě hojná. Diskutovalo se až do překřikování, což je jistě mnohem lepší, než mrazivé ticho. Dobrý vklad do budoucna! Demokracie není pro přecitlivělé. Demokracie je způsob, jak si vyříkat věcí tváří v tvář. Někdy drsně, ale na férovku: to je hodnota ze všech největší. Každý je sám za sebe, všichni vědí, kde kdo stojí. Žádné zákulisní podrazy. Znamenaly-li ty tři večery alespoň malý pokrok tímto směrem, můžeme vývoj společenského života v Havlíčkově Brodě vidět jako znamenitý.
CO DÁLE?
Bude potřeba trochu zafixovat do veřejného povědomí jakousi metodologii veřejné debaty. Nemělo by se propříště začínat jednotlivými detaily, které evidentně nejvíce pálí tu toho, jindy onoho. Počátek by měl být logický: vymezení předmětu debaty. Proč se bavíme o revitalizaci určitého prostoru? Co nám na něm vadí? Jsou navrhovaná opatření finančně adekvátní, nebo je celý projekt jen záminkou pro utrácení veřejných prostředků?
Je třeba se naučit zodpovědnému přemýšlení, jako občané města. Nepotřebují jiné městské části nějaké investice naléhavěji? Jaké je pořadí důležitosti? Jaká jsou kritéria pro stanovování tohoto pořadí? Jak odstranit volebně zabarvené vlivy?
Dojdeme-li pak k nějakému konkrétnímu prostoru, budeme již vědět, proč a konkrétně čím se zabýváme. Jaké jsou postupy dobrého hospodáře? Jaké jsou krátkodobé a dlouhodobé dopady investice? Jaká jsou alternativní řešení? Jaké jsou jejich výhody, kde jsou jejich slabiny?
Při výběru a realizaci projektů je pak klíčovou otázka funkčnosti a reálných potřeb veřejnosti. Ta by měla být nejen seznámena, ale i přesvědčena o tom, že se věci ubírají správným směrem. A ne zaskočena (jako třeba kioskem), s apelem na „trpělivost“, aby se vyznění projektu „dal čas“, aby si na to lidé mohli zvyknout (s podvědomým podtextem, že i na šibenici se dá zvyknout?).
OKRAŠLOVACÍ PODZIM
Okrašlovací spolek chystá malé podzimní architektonické kolokvium. Nebude zaměřeno přímo a jen na jedno či obě náměstí. Mělo by sloužit jakémusi vizuálnímu cvičení, aby se vidění obyvatel města zbavilo stereotypů a aby začali pohlížet na svůj životní prostor zčerstva a jinak. Pozveme přátele (neboť nikdo jiný nám jen za cesťák nepřijede, nota bene aby ještě přednášel) a budeme se těšit z jejich poznámek, které učiní na konto našeho města. A nemusí být jen pochvalné, týkající se potenciálu města. Možná ještě důležitější by byly poznámky, kde jsou jaké slabiny, čeho se vyvarovat, co by se v budoucnu nemuselo vyplatit.
Okrašlovací spolek veřejně přiznává, že s touto činností nemá sebemenší zkušenosti, že vše koná poprvé a usilovně pátrá, jak by mohl důstojně navázat na nadšení a kreativitu svých okrašlovacích předchůdců. Všechny akce jsou proto prováděny z čirého nadšení, a v podstatě bez viditelného důvodu. S o to větší však radostí. A byli bychom rádi, kdyby se nám ji podařilo předat dál a sdílet a s pomocí pozemskou i nadpozemskou třeba trochu i rozmnožit.
V Havlíčkově Brodě 14. srpna 2011
Jan Schneider
předseda
Okrašlovací spolek Budoucnost, o.s.
Havlíčkův Brod