Česká a rakouská měna - díl 2.

Datum přidání: May 29, 2011 12:3:45 PM

Jméno autora většiny textu: Ing. Jiří Hána, Ph.D.

Zdroj: www.sweb.cz/numismatic

Grošové období

Česká měna denárová — měna lehkých, zrnem proměnlivých a i několikrát do roka stahovaných denárů a brakteátů — vzala v Čechách za své rokem 1300. Přestože se denárový systém dočkal parciální změny již v druhém desetiletí 13. století zaražením tzv. brakteátů, dochází k celkové rekonstrukci české měny až reformou krále Václava II. „Poslal král do Florencie a povolal pečlivé odborníky, totiž Reinharda, Alfarda a Cynona Lombardského, kteří měli v takových záležitostech tak velkou zkušenost, že mohli s prospěchem řídit věc tak důležitou. A tak byla léta Páně 1300 v měsíci červenci zavedena mince grošů pražských a malých penízků, jichž jde na groš dvanáct, a každý peníz byl označen jménem Václava, který je zavedl.“

Václav II., 1283 - 1305 — pražský groš

Tak líčí Zbraslavská kronika sepsaná v letech 1314 - 1317 Petrem Žitavským vznik vskutku nejslavnější české mince. Na sklonku roku 1299 pobýval v Itálii kancléř krále Václava basilejský biskup Petr z Aspeltu. S jeho návratem do Čech vystupují ve službách králových i tři zmínění italští finančníci Rinieri, rytíř Appardo a Cino. O mincovní reformě se v Čechách uvažovalo již před rokem 1300. Zásadním podnětem k její realizaci se však stalo až objevení nedozírného bohatství stříbronosných rud uprostřed lesů a plání na východ od Prahy, mezi Kolínem a Čáslaví, kde později vyrostlo druhé nejbohatší město království - Kutná Hora. Osada zvaná již od svého počátku Kutnou Horou a tvořící od roku 1290 samostatný horní obvod s královskými horními úřady a soudem byla vhodným místem pro integraci stávající mincovní výroby státu. Skutečně sem byla s rokem 1300 soustředěna veškerá mincovní produkce českého království z nejméně sedmnácti k té době činných mincoven. Grošová mincovní reforma sledovala vedle centralizace výroby ještě další klíčové cíle:

• • Úplné zrušení plateb neraženým kovem a zánik dosavadní chatrné denárové měny, spojené s periodickým vyměňováním mince (tzv. renovatio monetae).

  • Vznik nové peněžní soustavy s vedoucím nominálem - pražským grošem - penízem věčným jak vahou, tak obsahem drahého kovu(to druhé byla iluze...). Vazba na dosavadní denárovou měnu byla zabezpečena dílčími nominály groše - parvi, jichž dvanáct se mělo groši zrnem (obsahem drahého kovu) téměř rovnat.

  • Zavedení státního monopolu stříbra, což znamenalo povinnou směnu neraženého kovu za minci ve vládní mincovně.

Jak vidíme, ani tato významná událost našich hospodářských dějin není českým dílem, stejně jako současně provedená reforma horního práva, jejímž autorem byl římský právník Gozzo z Orvieta. Podle obou reforem se zakazoval vývoz pagamentu i neraženého stříbra za hranice království, veškerá ražba byla soustředěna do jediné kutnohorské mincovny (Vlašský dvůr), přičemž kromě 1/8 výnosu z těžby stříbra připadajícímu automaticky královské pokladně (tzv. urbura) se král podílel i na výnosu z ražby mincí. Kolem r. 1300 se jen v Kutné Hoře těžilo asi 25-30 tisíc kg stříbra ročně, což bylo podle odhadů asi 40 % celoevropské těžby. V duchu těchto zásad vznikla pod dohledem vlašských finančníků Rinieriho, Apparda a Cina první středoevropská peněžní soustava skutečně ražených mincí, ne již jen početních jednotek. Prozíravě navazuje český grošový systém na starou početní soustavu talentů a solidů, z níž vycházela denárová soustava. Slovo groš je překladem slova "grossus" = tlustý. Tvůrci české měnové reformy si vzali za vzor francouzské - tourské groše (grossus turonensis) ražené od roku 1266 francouzským králem Ludvíkem IX. (1226 - 1270). Jejich reforma se však mohla s úspěchem opřít o ohromné bohatství kutnohorských stříbrných dolů a tak zajistit pražskému groši, masovou ražbou žádanou prosperitu. Důmyslná organizace kutnohorské mincovny, jíž bychom snad mohli bez nadsázky přirovnat k pozdějším manufakturám, přispěla zásadním podílem k úspěchu reformy. Jako mincovní jednotka se používala v době pražských grošů hřivna. Rozeznávala se se hřivna těžká čili moravská (marca gravis, moravici pagamenti, pounderis) po 64 groších, při obvyklých platbách pak hřivna po 60 groších — kopa (lat. sexagena), hřivna královská, lehká, krátká (marca regalis, levis, brevis) po 56 groších ahřivna pokutná, hornická (marca emendalis, montana) po 48 groších. U hřivny na počet se řídilo její rozdělení podle toho, kolik grošů se do ní počítalo. Kopa jako ustálené číslo se vůbec neměnila, půl kopy bylo 30 a čtvrt čili ferto 15 grošů. Při těžké hřivně měl ferto 16 a lot 4 groše, při královské ferto 14 a lot 3,5 groše a při hornické ferto 12 a lot 3 groše.

Groš Václava II. měřil v průměru 20 mm, vážil necelé 4 g s obsahem zrna přes 3,5 g a až do r. 1547 (samozřejmě postupně znehodnocovaný) byl kurentní mincí. Základní hmotnostní jednotkou zůstala hřivna, zvaná nyní pražskou, jejíž váha byla (novodobě) stanovena na 253,26 g, jakosti 15-lotové (0,938). Razilo se 64 grošů z jedné hřivny způsobem al marco, tzn. že z předepsané váhy mincovní slitiny měl být vyražen přesně stanovený počet mincí bez ohledu na individuální hmotnost jednotlivých kusů, o ryzosti původně 15 lotů, což znamená obsah 15/16 stříbra, 1/16 byla měď. V malém množství se razily i stříbrné parvi jako drobná mince. Jeden groš se rovnal 12 parvům, 1 parvus vážil asi 0,5 g s ryzostí 544/1000. Později byl přejmenován na haléř, ztrácel hodnotu rychleji než groš, takže na 1 groš připadalo postupně 14, 16, 18 i více parvů. Od r. 1378 se razil jako drobná mince tzv. dutý peníz, od r. 1384 pak dva druhy drobných (z čtverhranného střížku) - do groše se počítalo 7 penízů či 14 haléřů. Pražský groš o dvanácti denárech (parvech) byl de facto raženým ekvivalentem solidu a dvacet grošů vyšlo početně naroveň talentu (libře). Bylo tedy i po roce 1300 raženo z jedné libry 240 denárů; jen se poněkud změnily hmotnostní relace.

Václav II., 1283 - 1305 — pražský groš

Pražský groš měl na líci dvojí perlový obvod, v jehož vnitřním kruhu bylo královo jméno „Wenzeslaus Secundus“ (Václav II.), ve vnějším titul „Dei gratia rex Boemie“ ( Z Boží milosti král český); nápisy lemovaly královskou korunu uvnitř kruhu. Na rubu stál lev s korunkou a hřívou, kterou tvořila řada měsíčků a v perlovém obvodě byl nápis „grossi Pragenses“ (groše pražské). V této podobě v jaké uvedla v život pražské groše měnová reforma krále Václava II. setrvaly až do dvacátých let 15. století, kdy dochází k přestávce v jejich vydávání v souvislosti s evropskou krizí (husitské války).

Václav II., 1283 - 1305 — parvus

Parvi Václava II. jsou dokonalou miniaturou pražského groše. Na jejich líci je umístěna královská koruna a zkrácený opis WENCEZLAVS II REX BOEMIE. V obrazovém poli rubní strany je umístěn český lev a opis kolem něj udává hodnotu mince: PRA~G PARVI. Hodnota prvních parvů se skutečně téměř rovnala dvanáctému dílu groše když měly při jakosti 0,544 hmotnost 0,5 g. Pražský groš byl první mincí vyšší nominální hodnoty, raženou ve střední Evropě. Jako takový se stal vzorem pro ražbu i v ostatních zemích Evropy, kam jej nesl mezinárodní obchod i politický vliv českého státu. Tak dochází příkladně v roce 1328 k zaražení groše v Uhrách, nebo roku 1338 k zaražení grošů míšeňských — mince, kterou razila saská knížata. 1 groš míšeňský měl původně 6 penízů českých, od roku 1469 již 7 penízů, označovaných později jako haléře (1/14 groše). 1 groš míšeňský měl hodnotu 1/2 groše pražského. 1 kopa míšeňská byla 60 grošů míšeňských a to se rovnalo od roku 1469 30 grošům pražským. Od roku 1589 byla 1 kopa míšeňská 10 tolarů.Slávu českého groše nepřeceňujme, omezila se na středoevropské okolí. Konec konců se přece jen jednalo o pouhé stříbro, zatímco králové uherští díky svým četným zlatým dolům razili kvalitní zlaté dukáty.

Sasko - Míšeň, Friedrich II., 1323 - 1349 — široký groš, Freiberg

Uherské dukáty byly kopií benátských dukátů (ražba zavedena v letech 1284-85). Tento dukát si konkuroval s florentským florénem z r. 1252. Naproti tomu ražby českých dukátů, o něž se v Praze pokoušeli Lucemburkové Jan (od r. 1325, váha 3,5 g o ryzosti 0,990) i Karel, od r. 1511 i Vladislav Jagellonský, měly epizodický charakter. V Čechách se vždy nedostávalo zlatého materiálu k ražbě. Poslední český dukát se razil r. 1807, ekonomicky však šlo vždy spíše o raritu, stejně jako u prvorepublikánských ražeb — v r. 1923 byly vydány svatováclavské jedno— a dvoudukáty, v r. 1929 k nim přibyly pěti— a desetidukáty. V r. 1978 byla vydána sada pamětních dukátů k 600. výročí úmrtí Karla IV. Jednorázově bylo vydáno 10.000 sad o "nominálních" hodnotách 1-10 dukátů a každý rok se pro sběratele vydává 10.000 jednodukátů. Sada 4 čs. dukátů ("nominály" 1, 2, 5 a 10) obsahuje celkem 61,9628 gramu ryzího zlata (tj. 1,9922 troyské unce) a v roce 1992 byla prodávána za 50.000 Kčs. Cena mincí tak převyšuje cenu kovu velmi výrazně, ažio je 164 %. Dukáty vždy byly obchodní, nikoli kurentní mincí.

Rinieri, Appardo a Cino nezůstali posledními italskými odborníky, kteří propůjčili své schopnosti i finance do služeb českého panovníka. Již v roce 1325 povolává král Jan Lucemburský (1310 - 1346) do Čech opět Lombardy, aby dali vzniknout první české zlaté minci - florénu. Český král Jan pochopil rychle jak výhodné je razit vlastní zlatou minci a jaký zisk z jejího zavedení může pro jeho neustále zadluženou kapsu plynout. Je to opět Zbraslavská kronika Petra Žitavského, v níž nalézáme zprávu o zaražení Janových florénů, která říká, že ještě roku 1325 byla pod dohledem lombardským v Praze zahájena práce spojená s ražením zlatých. Obraz českých florénů zachovává úplně podobu svojí italské předlohy - zlaté mince města Florencie maje na líci obraz heraldické lilie a na rubu postavu sv. Jana Křtitele. Jen podle zkráceného opisu JOHANNES REX BOEMIE lze rozeznat české florény.

Jan Lucemburský, 1310 - 1346 — florén

Byl to rovněž Jan Lucemburský, kdo jako první ubral pražským grošům na jakosti. Stalo se tak zřejmě krátce po té, co začal v roce 1311 razit první groše se svým jménem, avšak zvláště drastické bylo snížení jakosti jak groše, tak i drobných parvů v roce 1327. Král Jan jako jediný vydával také půlgroše váhy 1,70 g. a průměru 20 mm. Při jejich ražbě se Jan nechal inspirovat anglickými vzory a dal na lícní stranu půlgrošů umístit vlastní portrét. Protože však tyto půlgroše nedosáhly veliké obliby, byly záhy nahrazeny půlgroši tzv. českého typu, na nichž byl obraz týž jako na groších, tj. na líci koruna a na rubu lev. Změn doznala i obrazová náplň Janových parvů (1/12 groše), když se na rubu objevuje poprsí sv. Václava a na líci je umístěn český lev.

Jan Lucemburský, půlgroš

Jan Lucemburský, 1310 - 1346 — parvus

Jan Lucemburský, 1310 - 1346 — pražský groš

Na pražských groších z první poloviny 14. století (velmi zřídka i na některých groších pozdějších) lze spatřit drobné tzv. "tajné značky", jež můžeme, snad s trochou nadsázky, označit za první značky mincmistrovské. Vysoké úřady v mincovně tou dobou zastávali převážně Italové. V průběhu první poloviny 14. století v Čechách působila tři italská konsorcia a tři typy tzv. rubních značek by nasvědčovaly tomu, že je na pražské groše umístili právě Italové.

Rubní značka mezi konci ocasu lva na groši Karla IV.

V průběhu druhé poloviny 14. století, za vlády otce vlasti Karla IV. (1346 - 1378) se objevují nové dílčí jednotky pražského groše. Jsou to tzv. duté (brakteátové) haléře - starší s obrazem sv. Václava, mladší se lvem a ze sklonku Karlovy vlády i duté haléře s jeho portrétem. Panovníkův portrét lze pak spatřit ještě na haléři Václava IV. (1378 - 1419), který byl zaveden mincovním řádem z roku 1384 jako 1/14 groše, avšak obíhal jen velmi krátce.

Karel IV., 1346 - 1378 — haléř (před rokem 1350)

Karel IV., 1346 - 1378 haléř se čtyřrázem (z let 1363 - 1373), společná ražba s Václavem IV.

Záhy jej nahradily tzv. haléře se čtyřrázem. Název je odvozen ze zvláštního výrobního postupu, kdy byly nejprve ze stříbrného plechu nastříhány čtverečky, na ně pregéř (razič) vyrazil pouze po jedné straně obraz české koruny a následně byly haléře rozklepány do přibližně kruhové podoby. Mincovní řád z roku 1384 zavedl tehdy nově dvojí drobnou minci: 1/7 groše - peníz (nummus) a 1/14 groše - haléř (parvus). Oba nominály byly raženy na čtyřhranném střížku; avšak sedminy groše nesly českého lva se hřívou složenou ze dvou až tří řad měsíčků na rozdíl od haléřů, jejichž obrazovou náplň tvořila koruna. Ani jeden z drobných nominálů neměl opisy.

Za léta vlády Karla IV. pokleslo zrno v průměru na 870/1000 a razilo se 70 ks z jedné hřivny. Ze sklonku vlády Karla IV. se nám dochoval jedinečný mincovní řád jenž stvrdili císař Karel a jeho syn král Václav IV. v roce 1378. Jeho sepsání vyplynulo ze snah Karlových o zlepšení stavu české mince. Řád hodlal upravit zviklanou ryzost pražských grošů na původní hodnotu, neboť ta, přestože Karel realizoval na počátku padesátých let úspěšnou mincovní reformu, která měla za následek zlepšení jakosti grošů, v průběhu 1. pol. 14. stol. neustále klesala. Při ražbě grošů mělo na 100 hřiven stříbra připadat maximálně 12 hřiven mědi, což však nebylo v praxi dodržováno. Z jedné hřivny stříbra se mělo razit 70 grošů. Podle mincovního řádu Václava IV. (1396) se z hřivny mělo razit nejvíce 80 grošů. I za něj však docházelo k dalšímu kažení mince (z hřivny se razilo až 110 grošů), přičemž znehodnocování drobných se urychlilo. Mincovní řád z roku 1378 ale zřejmě nikdy nevstoupil v platnost, neboť nebylo dosud nalezeno pražského groše Karla IV, nebo Václava IV., jenž by mincovnímu řádu zrnem a vahou odpovídal.

Karel IV., 1346 - 1378 — Dukát (před rokem 1355)

Rovněž za vlády Karla IV. jsou v Čechách emitovány zlaté. Tentokrát však již s portrétem královým na líci a s českým lvem na rubu. Na těchto dukátech je Karel IV. spodobněn do roku 1355 s královskou (tzv. nízkou) korunou a po roce 1355 s korunou císařskou (tzv. vysokou [korunou s obloukem]), podle toho lze Karlovy dukáty, ač postrádají letopočtu, alespoň přibližně datovat. I Václav IV. vydává svoje dukáty - zprvu portrétní. Po roce 1384 nahrazuje králův portrét v líci iniciála W v gotickém zdobeném kruhu. Na rubu zůstává i nadále český lev, tentokrát však v gotické točenici.Moravské markrabství zůstalo dlouho v důsledku monopolizace ražby v Kutné Hoře bez vlastních mincí. Až kolem roku 1369 razil na Moravě brakteátové haléře markrabě Jan Jindřich (1349 - 1375). Markrabě Jošt (1375 - 1411) zavedl pod uherským vlivem ražbu denárových peněz s IO (Jodocus) na jedné a s moravskou šachovou orlicí na straně druhé.

Jošt - markrabě moravský, 1375 - 1411 — gans pro Lucembursko

Jošt - markrabě moravský, 1375 - 1411 — groš pro Lucembursko

Sílící vliv rakouských feniků vedl kolem roku 1390 k zaražení čtyřhranných peněz s moravskou orlicí, jichž se počítalo 6 do groše. Na začátek 15. století pak spadá obnovení mincovní činnosti ve Slezsku, kde má mimořádný význam především mincování opavského knížete Přemka I. (1381 - 1433). V období husitské revoluce ustává ražba pražských grošů. Přestože z kutnohorské mincovny vychází ještě několik let po smrti krále Václava IV., děje se tak de facto ilegálně z původních razidel se jménem a titulem zesnulého krále. Zrno (obsah drahého kovu) jak grošů, tak i drobných peněz se čtyřrázem, které se nyní stávají prakticky jedinou domácí mincí, se záhy povážlivě snižuje tou měrou, že kronikáři brzy mluví o groších a penězích "z půhé mědi ražených". V letech 1420 a 1421, kdy monopolní královskou mincovnu v Kutné Hoře ovládala strana katolická razili husité svoji drobnou minci i v Praze. Pro ražbu drobné mince i pražských grošů v počátcích revoluce použili husité zkonfiskovaného stříbrného majetku včetně církevních kalichů. Nedostatek kvalitního kovu a soustavná potřeba peněz si vynutila vydání prvních kreditních platidel (mince bez vnitřní hodnoty) - tzv. flůtků. Kronikář o tom zaznamenal: "... A potom, když se jim stříbra nedostávalo, dělali peníze z půhé mědi .... a těm říkali flůtky."

Václav IV., 1378 - 1419 — pražský groš s kontramarkou města Augsburg

Václav IV., 1378 - 1419 — pražský groš s kontramarkou města Hersfeld

Václav IV., 1378 - 1419 — peníz (z let 1383 - 1384)

Za zvláštnost můžeme v tomto směru označit kontramarky moravských měst Jihlavy (ježek - Jihlava = německy Iglau = v překladu Ježkov) a Brna (orlice - městský znak). V padesátých letech 15. stol., kdy se ujímá nejprve formou správy a posléze jako český král vlády Jiří z Poděbrad (1458 - 1471), dochází ke změně vnější podoby horských peněz (1/7 groše, horský = kutnohorský). Ty jsou již raženy na kruhovém střížku, jehož výrobu zefektivnil vynález průbojníku. Nové kruhové peníze se lvem bez čtyřrázu měly hmotnost 0,4 g. a jakost 0,396, čímž se přibližují oněm posledním krále Václava IV. Vedle peněz se lvem vrací se Jiří z Poděbrad v roce 1450 i k ražbě čtrnáctin groše - haléřů s korunkou, které jsou stejně jako peníze vybíjeny na kruhovém a ne již čtyřhranném střížku. Svoji minci razila v té době na základě císařského privilegia z roku 1467 i Poděbradovi opoziční Zelenohorská jednota ve své mincovně v Plzni. Její ražby však musely být co do obrazu, jakosti a váhy shodné se současnou mincí vládní, neboť jiné mince z té doby nelze Zelenohorské jednotě a její plzeňské mincovně přisoudit. Také některá moravská královská města razila v té době svoje městské peníze. Rokem 1457 začíná s ražbou kruhových peněz se šachovanou markrabskou orlicí Brno, v roce 1458 zahajuje mincovní produkci Jihlava, razíc peníze s orlicí a písmenem I a konečně po roce 1460 razí Znojmo peníze s orlicí, která nese v prsním štítku písmeno Z.

Kladsko, Rod pánů z Častolovic a z Lichtenburka (1431 - 1454) — haléř, minuskulní písmeno g, uvnitř křížek, po stranách kroužek / korunovaný lev, u zadní pravé nohy lva malá hvězdička

Jiří z Poděbrad navázal rovněž na tradici kladského mincování pánů z Častolovic a z Lichtenburka a to v roce 1456. Razil v Kladsku především jednostranné haléře se lvem a písmenem g (Glatz). Ve snaze o konsolidaci českého mincovnictví přichází v roce 1469 Jiří z Poděbrad s velkolepou mincovní reformou, jejímž prostřednictvím se vrací český stát po půlstoleté přestávce opět k vydávání pražských grošů. Obnovení jejich ražby umožnil především opětovný rozvoj těžby stříbra v Kutné Hoře.

Jiří z Poděbrad, 1458 - 1471— pražský groš

Kvalitou groše se navázalo na poslední ražby Václava IV. (groš vážil 2,70 gramu o jakosti 0,620). Současně byl stanoven nucený kurs k méně kvalitnímu míšeňskému groši v poměru 1:2, čímž ovšem byl jeho oběh u nás legalizován. Ve starším patentu z r. 1459 byl nejen obnoven zákaz vývozu drahých kovů a všech českých peněz za hranice království a dovoz mincí, ale současně bylo cizím obchodníkům přikázáno platit přímo zlatem, stříbrem či velkými mincemi, mezi něž míšeňský groš rozhodně nepatřil. Podobný "premerkantilismus" jako u uvedeného Jiříka Poděbradského či Václava II. pak najdeme i v mincovním řádu z r. 1561 či r. 1577. Vázané devizové hospodářství tedy není zdaleka vynálezem moderní doby. Jiřík Poděbradský dokonce r. 1459 na popud svého vzdělaného rádce Ant. Mariniho z Grenoblu prohlásil, že oprava mince se nemůže podařit, nebude-li provedena alespoň v několika sousedních státech najednou (viz i jeho návrhy na systém evropské kolektivní bezpečnosti, jimiž rovněž předešel svou dobu). Poděbradovy pražské groše navazovaly jakostně (0,620) i hmotností (2,70 g.) na poslední ražby Václava IV. Mincovní řád z 5. června 1469 nařizoval rovněž ražbu peněz se lvem a haléřů s korunkou, tedy 1/7 a 1/14 groše. Od předešlých devalvovaných horských peněz a haléřů se tyto odlišovaly výrazným perličkovým okrajem (tzv. perlovcem).

Nových peněz a haléřů se razilo poskrovnu a staré, jejichž hodnota klesla na polovinu se udržely ještě dlouho v oběhu. Vedle nich zavedl zmíněný mincovní řád v hodnotě 85,7% pražského groše (6 peněz) groš míšeňský, jako plnohodnotné domácí platidlo. Od té doby se v Čechách počítalo běžně ve dvou kopách (početní jednotka) - české: zavedené již s přechodem od denárové měny ke grošové v červnu roku 1300, která čítala 60 grošů; - a míšeňské o 30 groších (pražských). Rozkvět kutnohorských stříbrných dolů v devadesátých letech 15. století umožňuje rozmach ražby pražských grošů se jménem Vladislava Jagellonského (1471 - 1516). Ty vycházejí z kutnohorské mincovny v ohromném množství po celých 45 let Vladislavovy vlády. Vedle nich od roku 1482 produkuje královská mincovna i nové drobné nominály - bílé a malé (černé) peníze. První z nich zachovávají hodnotu 1/7 groše a jsou zprvu oboustranné. V líci zůstává český lev, kolem něhož je zkrácený opis WLADISLAVS SECUNDUS Rex Boemie a rub nese korunovanou iniciálu králova jména W bez opisu. Patrně rokem 1485 jsou bílé peníze zbaveny rubní strany. Korunovaná iniciála panovníkova jména je jedinou náplní paralelně vydávaných černých (malých) peněz - čtrnáctin groše. Pojmenování černé je odvozeno od vnější podoby nebílených malých peněz, které nemohly být pro svůj nízký obsah stříbra podrobeny čištění. Kromě standardních pražských grošů produkuje v těchto letech ve zvýšeném množství královská mincovna i tzv. tlusté groše. Ty vydávali v Čechách už Lucemburkové počínaje Janem I., ale nikdy ne v takovém množství. Tlusté groše měly většinou nepravidelnou několikanásobnou váhu běžného groše, raženy byly však z týchž razidel. Sloužily patrně jako pamětní ražby, i když byla vyslovena i hypotéza o jejich platební funkci. Tlusté groše známe i od Jiřího z Poděbrad a dokonce i od Ladislava Pohrobka (1453 - 1457), ty ale vydal, stejně jako nesmírně vzácné jeho groše obyčejné, na památku svého předchůdce zřejmě sám Poděbrad u příležitosti měnové reformy v roce 1469. Vladislav II. razil mimo tlustých grošů i tlusté bílé peníze. Poměr drobné mince ke groši byl stanoven roku 1484 takto: 1 groš pražský = 7 penízů = 14 haléřů = 28 obolů. Sněm roku 1485 ve snaze odstranit terminologickou nepřesnost ustanovil, aby se mince v hodnotě 1/7 groše označovala pouze jako peníz a mince v hodnotě 1/14 groše jako haléř.

Vladislav Jagellonský, pražský groš

Titul českého krále sdílel do své smrti společně s Vladislavem Jagellonským uherský král Matyáš Korvín (1471 - 1490). Z toho titulu razil Matyáš ve slezské Vratislavi a v Krnově groše s legendou MATHIAS PRIMUS REX BOHEMIE. Krom těchto grošů je mu přisuzován i peníz (1/7 groše) s uhersko českým znakem ražený patrně v Korvínově českobudějovické mincovně na počátku 70. let 15. století.

Matyáš Korvín, český protikrál 1469 - 1490

Ve Vratislavi posléze mincoval i Vladislav II. Ze Slezska jsou zároveň známé pozdější Ludvíkovy svídnické půlgroše s obrazem koruny na líci a slezské orlice na rubu. Z období vlády Vladislava II. se dochovala první česká mince s letopočtem. Je to Vladislavův dukát, jejichž ražbu Vladislav obnovil, z roku 1511. Na dukátech jeho nástupce Ludvíka I. (1516 - 1526) rovněž nalézáme první mincmistrovské značky, jimiž zodpovědný úředník mincovny vykazoval, že přebírá veškerou odpovědnost za dodržení všech královských nařízení (instrukcí) podle kterých má mince značkou opatřená odpovídající jakost kovu, váhu a obraz. Obrazová náplň mincmistrovských značek často vycházela z erbu toho kterého mincmistra.

Ferdinand I., Pražský groš 1544

Ludvík Jagellonský razí pražských grošů poskrovnu, ač tou dobou vycházejí již ze dvou mincoven (Kutná Hora a Jáchymov). Ferdinand I. Habsburský (1526 - 1564) přidává na pražské groše počínaje rokem 1527 letopočet a dvacet let nato jejich ražbu zcela zastavuje v důsledku neúspěšného povstání českých stavů.

Ferdinand I., 1521 - 1564 — pražský groš 1527, Jáchymov

Týž rok ještě vydává Ferdinand lehké groše, na nichž je český lev umístěn v kosočtverci, což Mikoláš Dačický z Heslova označil jako lva za mřížemi.

Ferdinand I., 1526 - 1564 — pražský groš lehký 1547, Kutná Hora

Rokem 1547 je tedy v důsledku neúspěšného stavovského povstání završeno téměř dvě a půl století trvající období ražby peníze věčného - mince spojené s hospodářskou i politickou konjunkturou českého státu - pražského groše. Jeho díly v podobě bílých a černých peněz se ale již v předešlém období začlenily do nově se formujícího tolarového systému a jako dílčí jednotky tolaru plnily i nadále svoji platební funkci. Ani pražský groš nezanikl docela a objevuje se znovu, tentokrát pod označením bílý groš po roce 1573. Groš byl od r. 1547 jen součástí habsburské t o l a r o v é měny, kdy se: 1 tolar = 30 grošů = 210 bílých penízů = 420 malých penízů. Groš obsahoval jen 0,85 g stříbra, bílý peníz 0,12 g, malý peníz 0,06 g stříbra).

Předchůdci tolaru

Zatímco západní Evropa se začíná dohadovat o rozdělení Nového světa, ve střední Evropě a v Čechách se uchycuje renesance. Ta renesance, která vznikla ve slunné Itálii v době, kdy u nás vzkvétala gotika. Druhá polovina 15. a počátek 16. století je charakteristický rychlým rozvojem středo a severoitalských měst, jemuž pomáhal živý a rostoucí obchod té doby. Lichva (půjčování peněz s úrokem) přestává být doménou Židů, neboť v severní Itálii vznikají první bankovní domy v Lombardii a jen o málo později následuje lombardský příklad rodina Medicejských z Florencie.Je to také Itálie, kde se poprvé objevuje snaha o doplnění stávajícího peněžního systému stříbrnými nominály, které by byly schopny diferencovat nedostatek zlatých ražeb v peněžním oběhu. První takový pokus můžeme připsat benátskému dóžeti Nicolô Trónovi (1471 - 1473). Trónova lira ražená v letech 1472 - 1473 o váze 6,52 g. je první lirovou mincí, neboť do té doby figurovala lira jen jako početní jednotka. Další pokus lze zaznamenat o dva roky později, tedy v roce 1474 v Miláně. Novou jednotku pod názvem testone o váze 9,65 g., tedy 1,5 liry, razil Galleazzo Maria Sforza (1466 - 1484). Název testone vychází z italského testa - hlava, která bývala téměř vždy námětem obrazu těchto mincí. Vývoj českého mincovnictví a vznik jáchymovského tolaru však v daleko vyšší míře ovlivnily soudobé ražby brabantské, tyrolské a hlavně saské. Za první předchůdce tolaru v pravém slova smyslu můžeme považovat až brabantské hrubé stříbrné mince vévodského manželského páru Marie a Maxmiliána z druhé poloviny sedmdesátých let 15. století. Tyto byly raženy ze dvou váhových základů. První z nich skutečně odpovídal hodnotě současného brabantského zlatého. Nesl název guldiner - stříbrný zlatý a jeho hmotnost se pohybovala mezi 30,5 - 32,5 gramy. Ještě v témže roce (1477) se započalo s ražbou stříbrného kurantního zlatého o váze 25 g. a jeho poloviny. Pod vlivem brabantského vzoru razí město Neuss v letech 1475 - 1479 kurantní půlzlatý a stejnou minci zavádí i klévský vévoda Jan.

Tyroly, Zikmund, stříbrný půlzlatý

Právě v letech 1483 - 1486, kdy dosahuje tyrolské těžební centrum Schwarz svého produkčního zenitu, dochází v hallské mincovně k zaražení dalších hrubých stříbrných nominálů. Po prvních pokusech již v roce 1479 se razí až v roce 1483 pfundner - velký groš v hodnotě 12 krejcarů a sechser o šesti krejcarech. Po nich přichází na přelomu let 1483 - 1484 ražba stříbrného půlzlatého. Dva roky nato se již ale upouští i od ražby stříbrného zlatého, raženého o rok později. Produkce těchto ražeb nebyla nikterak ohromující a k jejich zániku přispěla i ta okolnost, že po vývozu ze země se staly většinou náplní tavicího tyglíku a byly přemincovány na nižší nominály. Prvním saským pokusem o náhradu dosavadního grošového systému se stala ražba tzv. schreckenberského groše. Schreckenberský groš byl ražen v saském městě Schreckenberg v roce 1498. Tento groš nesl na líci reliéf anděla, pročež se též nazýval andělský. Jeho váha se původně pohybovala kolem 4,49 g. Značné obliby požíval krátce po svém vzniku i mimo Sasko. Později dochází k ražbě zlatníkového groše - guldengroschen, též klappmützentaler. Je zaveden lipským mincovním řádem ze 4. července roku 1500 a stává se vedoucí jednotkou saského peněžního systému. Stejně jako jeho předchůdce se začal záhy šířit i za hranice Saska, kde rostla jeho obliba. V roce 1505 nebo 1518 byla proto snížena jeho jakost. Realizaci saských mincovních reforem umožnil rozvoj těžby stříbronosných rud na západních svazích Krušných hor. K nejvýznamnějším těžebním centrům na přelomu 15. a 16. století patřily Schneeberg, Annaberg a Marienberg právě na saské straně Krušných hor, které později svým významem předčil Jáchymov na straně české.

Mluvíme-li o předchůdcích tolarových ražeb, je třeba se ještě zmínit o uherských ražbách z let 1499 - 1500 a 1504 - 1506. Jedná se o ražby, na nichž opis sice hlásá, že jde o mince Vladislava II., ale váhové rozdíly známých exemplářů nelze považovat za běžné. Pro jejich platební účel nemluví ani odražky ve zlatě zhotovené ze stejných razidel. Snad jsou to jen ražby medailového charakteru, možná jde o modely, či zkušební odražky tolarů. V poslední době se někteří badatelé pokoušejí řadit mezi první předchůdce tolaru i české tzv. tlusté pražské groše. Běžně se má zato, že tlusté pražské groše mají charakter spíše medailí či upomínkových ražeb, jimiž obdaroval král, či vysoký královský úředník, jakým byl například nejvyšší mincmistr, vzácnou návštěvu českého královského dvora, nebo je rozdával král při svých návštěvách v cizině. To lze s naprostou jistotou tvrdit o groších Lucemburků, ale z doby vlády Vladislava II. se objevují zmínky o tlustých groších, které bychom mohli použít pro obhajobu jejich platební funkce. Tlusté pražské groše byly za vlády Vladislava II. v kutnohorské mincovně raženy téměř pravidelně. Počínaje rokem 1473, kdy došlo v Kutné Hoře k prenování zlatých grošů, můžeme sledovat poměrně nepřetržitou ražbu tlustých grošů až do devadesátých let 15. století, kdy byla obnovena ražba českého dukátu. V těchto letech se ražba tlustých grošů stává opět příležitostnou, až úplně zaniká počátkem 16. století, kdy se rodí jáchymovský tolar. Z toho však nelze s určitostí soudit na uplatnění tlustého groše ve směnném styku, neboť jak dukát, tak i tlustý pražský groš byly v Čechách ražbami reprezentačními a z mincoven vycházely ve velmi malém množství. Zároveň shledáváme u tlustých pražských grošů značné váhové rozdíly, což vede oprávněně většinu badatelů k řazení takových grošů do kategorie medailových a upomínkových ražeb.

Většina zde popsaných mincí byla posléze vzorem hrabatům Šlikům, kteří využili velkého bohatství stříbronosné rudy objeveného na jejich ostrovském panství a zarazili podle již zmíněného lipského mincovního řádu z roku 1500 těžký stříbrný tolar, který se stal v následujících téměř čtyřech stoletích vedoucí jednotkou většiny evropských peněžních soustav a nejen evropských, neboť i název amerického dolaru má tentýž původ.

Tolarové období

Štěstím pro naši ekonomiku bylo to, že právě v době úpadku rozsahu těžby stříbra v Kutné Hoře byla na šlikovském panství v okolí dnešního Jáchymova objevena na počátku 16. století nová bohatá stříbrná ložiska. Krušnohorský Jáchymov (původně něm. Konradsgrün) se stal na začátku dvacátých let 16. století synonymem pojmů stříbro, bohatství a především tolar kterému se u nás nejdříve říkalo Tolský groš, (něm. Joachimsthaler, Schlikenthaler čili Löwenthaler). Pro ražbu této nové těžké stříbrné mince v Jáchymově se rozhodli hrabata Šlikové proto, aby dokonale využili rudného bohatství krušnohorských nalezišť objevených na panství, jež měli tou dobou v zástavě od České koruny. Šlikové začali nejprve soukromě (ve spolupráci s norimberskými podnikateli od r. 1520) razit tolar na základě usnesení pražského sněmu. Původní tolar vážil 29 g, měřil v průměru až 40 mm a měl ryzost 895/1000. Jednalo se tedy o velkou minci, vhodnou pro použití v mezinárodním obchodě. Do r. 1547 se tolar razil vedle pražského groše, ale - jak se později ukázalo - jako základ mincovního systému nevyhovoval. Šlikovské tolary (i násobky a díly) vycházely z mincovny ve statisícových emisích a byly určeny zejména pro lipské výroční trhy. Do roku 1528 lze odhadnout produkci jejich mincovny na 3 miliony tolarů! Jak moc se muselo Šlikům mincování vyplácet dosvědčuje výše úplatků, jež neváhali nabídnout vlivným osobám schopným na zemském sněmu roku 1520 prosadit udělení mincovního oprávnění k ražbě mincí v Jáchymově. Ústředním motivem Šlikovských tolarových mincí byl český lev na líci a postava sv. Jáchyma na rubu. Ač se tedy na první pohled zdá, že Šlikovské mince reprezentovaly v zahraničí úspěšně český stát, bylo přece jejich mincování v rozporu s královským regálem. Král Ludvík I. však jejich počínání mlčky toleroval.

Od okamžiku, kdy se českého trůnu po tragickém pádu Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče v roce 1526 ujal jeho švagr Ferdinand I. Habsburský, začal i v zemích Koruny české uplatňovat svoji nekompromisní finanční politiku. Jejím cílem bylo soustředění všech zemských mincoven v rukou krále a následná unifikace vydávaných mincí. Ferdinandova pozornost se proto obrátila nejprve k jáchymovské mincovně, která v roce 1528 spadla pod správu tehdy nově zřízené královské komory. Šlikové si však ještě nějaký čas podrželi vliv na její chod, jenž definitivně ztratili v roce 1545. Dalším problémem bylo sjednocení měny ve všech zemích spadajících pod Ferdinandovu vládu. Nejdříve se mu to podařilo v alpských zemích, kde realizace rakouského mincovního řádu z roku 1524 zavedla guldiner - zlatník o průměrné hmotnosti 28,82 g a jakosti 0,895. V Čechách bránila aplikaci podobného mincovního ediktu především hluboko zakořeněná tradice vydávání pražského groše, kterou neopomněli stavové připomenout králi snad na žádném ze zemských sněmů ještě na sklonku třicátých let. Jáchymovská mincovna produkovala tolarové mince v ohromujícím množství. Byla však dlouho jedinou v celém království. Až v roce 1539 začala pracovat o rok dříve zřízená mincovna v Praze, jejíž tolarová produkce byla nízká. Mincmistr Konrád Sauermann razil v Praze i velmi vzácné pražské groše a dukáty. Kutnohorská mincovna se dlouho úspěšně bránila zaražení tolaru, až v roce 1543 byla nucena ustoupit královskému nátlaku. Nicméně stále je to především královská mincovna v Kutné Hoře, která emituje valnou většinu zemské drobné mince - tradiční pražské groše (od roku 1533 [výjimečně již 1527] opatřené na rubu letopočtem), bílé a černé peníze. Upravené pražské groše - tzv. nové podle opisu GROSSUS NOVUS REGNI BOEMIE produkuje od roku 1527 v souladu se sněmovním usnesením i jáchymovská mincovna. Snazší orientaci ve složité nominálové struktuře oběživa v Čechách kolem roku 1550 umožní tabulka (metrologické údaje odpovídají instrukci z prosince 1547, která poprvé rámcově sjednotila tolarový systém ve všech zemských mincovnách):

S decentralizací české mincovní výroby souvisí zavedení mincmistrovských značek na mincích. Povinnost každého úředníka mince spočívala v umístění instrukcí mu určené značky - většinou části rodového erbu - zřetelně na každé minci, která byla za jeho úřadování v mincovně vyražena. Tím přebíral odpovědnost za správnou váhu, ryzost i vnější podobu mince.Centralizační snahy Ferdinanda I. vyvrcholily zavedením tzv. augšpurského mincovního ediktu v roce 1559, jehož prostřednictvím uvedl do říšského mincovnictví zlatník podle rakouské reformy z roku 1524. V Čechách si realizace Ferdinandových záměrů vyžádala ještě dva roky jednání, až konečně vstoupila ustanovení augsburského mincovního řádu i zde v platnost v roce 1561. V tomto mincovním řádu se základem měny stal z l a t n í k (podle rýnského zlatého; byla to ovšem stříbrná mince co do použitého materiálu). Obsahoval 22,27 g stříbra a dělil se na 60 krejcarů, 180 penízů a 360 malých penízů.Vládní mincovny začaly vybíjet tzv. lehký tolar: zlatník o 60 krejcarech a jeho díly: 30, 10, 2 a 1 krejcary. Obraz Ferdinandových tolarových mincí se stává do jisté míry konvencí pro výtvarnou náplň oněch ražeb následujících téměř čtyř století. Líc tolarů zpravidla nese poprsí krále a opisy vyjadřují jeho jméno a tituly. Ferdinandovy mince předvádějí panovníka ve zbroji s královskou korunou na hlavě, žezlem v pravé a říšským jablkem v levé ruce. Právě v říšském jablku lze později spatřit jediný vnější rozdíl mezi tolarem a zlatníkem, když u zlatníku a jeho dílů je v něm uvedena nominální hodnota mince (60, 30, 10). Lícní opis: FERDI ° D ° G ° RO ° IMP ° S ° AV ° GER ° HVN ° BO ° REX je zkratkou: FERDInandus I. Dei Gratia ROmanorum IMPerator Semper AUgustus GERmaniae HUNgariae BOhemiae REX, což v překladu vyjadřuje: Ferdinand I. z Boží vůle římský císař, vždy vznešený (Semper Augustus se někdy překládá i jako "po všechny časy rozmnožitel říše") německý, uherský a český král. Rub se stává nositelem státního znaku - zpočátku štítu s česko - uherskými poli a středním rakouským štítkem, později (1538 / 40) se tento štít stává prsním štítkem Habsburského orla. Rubní opis je pokračováním lícní legendy: INF ° HIS ° ARCHID ° AVST ° DVX ° BVR ° a letopočet - v celém znění: INFant HISpaniae ARCHIDux AUSTriae DUX BURgundiae, což přeloženo: infant Španělska, arcikníže rakouský a kníže burgundský podává ucelený přehled o vladařových državách.

Ferdinand I., 1521 - 1564 — 10 Krejcar 1562

Ferdinand I., 1521 - 1564 — tolar 1561, Kutná Hora

Ferdinand I., 1521 - 1564 — tolar

Ferdinand I., 1521 - 1564 — 1/2 tolar, Jáchymov

Na mincích Ferdinandových nástupců se z pochopitelných důvodů měnil vzhled i zpracování poprsí a postupem času přibývalo i ubývalo titulů v opisu. Ve čtyřicátých letech 16. století došlo k zaražení tolaru i v jiných zemích Koruny české. Nejprve v Kladsku, kde Jan z Pernštejna (1537 - 1548) vydává v letech 1540 až 1544 tolarové mince s rodovým znakem zubří hlavy s houžví v nozdrách. Rovněž Ferdinand I. vydává v té době ve slezské Vratislavi dnes vzácné tolary a půltolary. Později od roku 1581 razili ve slezských Rychlebech páni z Růže - Vilém (1552 - 1592) a Petr Vok (1592 - 1611) dukáty, jejich násobky i vzácné tolary.

Maximilian II., 1564 - 1576 — Zlatník (60 Krejcar) 1565, Kutná Hora

V roce 1561 zavedený zlatníkový systém neměl v Čechách dlouhého trvání. Odpor obyvatelstva k počítání na "německé krejcary" byl tak silný, že už nástupce Ferdinanda I. král Maxmilián II. (1564 - 1576) byl v roce 1573 stavy přesvědčen pro návrat k tolarovému systému. Hlavní mincovní jednotkou se stal znovu tolar o váze 28,93 g a jakosti 0,895. Ten nyní vybíjely všechny královské mincovny - pražská, kutnohorská, jáchymovská i na přelomu let 1568/69 nově založená mincovna českobudějovická.

Maximilian II., 1564 - 1576 — tolar 1576, Kutná Hora

Do nově se ustavujícího peněžního systému se úspěšně začlenila po delší přestávce opět grošová mince v podobě bílého groše (váhy 2,005 g a ryzosti 0,422) a později i její polovina - malý groš (1,055; 0,391). Zemský sněm v r. 1577 zavedl malý groš (v hodnotě sedmi malých peněz) ve snaze předejít nedostatku drobné mince. Zajímavé je především jeho výtvarné zpracování. Líc malého groše nesl stejně jako líc groše bílého českého lva, avšak obrazovou náplň rubu tvořila korunovaná iniciála králova jména (Rudolphus, Matthias) a pod ní třířádkový nápis udával v českém jazyce (!) nominální hodnotu mince a letopočet, např:

České slovní označení nominálu nemělo předtím ani dlouho potom na mincích obdoby. O primát připravila malý groš až česká jednokorunová mince z roku 1993.

Rudolf II., 1576 - 1612 — dukát 1586

Rudolf II., 1576 - 1612 — tolar 1579, Kutná Hora

Rudolf II., 1576 - 1612 — tolar 1582, České Budějovice

Rudolf II., 1576 - 1612 — tolar 1608

Doba vlády Rudolfa II. (1576 - 1612), tolik významná pro českou historii, přinesla mnoho nového i na poli mincovního vývoje zemí Koruny české. Osmdesátá léta 16. století se stala odrazovým můstkem pro časté emise zlatých dukátových mincí. Razily se nejen tradiční dukáty o váze 3,5 g a jakosti 0,986, ale i jejich deseti, pěti, čtyř, tří a dvojnásobky. Některé z nich byly realizovány jako odražky tolarových, půl a čtvrttolarových razidel do zlata, pro jiné ryli zlatníci speciální kolky s celou postavou panovníka ve zbroji na líci a se znakem monarchie na rubu. Nebývalý rozvoj zlaté ražby v pražské mincovně umožnily především dodávky mincovního kovu od soukromých osob (často Židů). Mezi nimi výrazně vynikl norimberský kupec Bartoloměj Albrecht. V jeho režii vyšlo z pražské mincovny více než 1 000 000 dukátů.Působení mnoha věhlasných umělců u císařského dvora v rudolfínské Praze nezůstalo bez odezvy ani v mincovnictví. S ním je nerozlučně spojeno jméno Antonia Abondia (+1591). Abondio vedle nesčetných medailí navrhl i nové, netradiční pojetí císařského znaku, oproštěné od heraldické strnulosti tolik příznačné pro jiné mince té doby. Císařské tolarové mince mají od roku 1578 na rubu obraz letícího říšského dvouhlavého orla. Na prsou orla je říšské jablko s rakouským štítkem, u pravého spáru se mu volně vznáší meč a u levého žezlo. Přechod zpět k heraldickému ztvárnění císařského znaku na sebe však nedal čekat déle než do přelomu století. Už za doby Ferdinanda I. byly zavedeny početní groše - speciální měděné žetony - účelově využité při účetních pracích. Nejčastěji se můžeme setkat s početními groši Rudolfa II.. Princip počítání s početními groši se pokusme vysvětlit na příkladu:

Početní peníze se pokládaly na linky početního prkna (početní tabulky) tak, že groš položený na linku určoval násobky linkové hodnoty a groš mezi linkami reprezentoval polovinu hodnoty vyšší z linek. Takže celková hodnota zaznamenaná v našem příkladě je 712 kop, 81 grošů a 2 denáry (bílé peníze).

Ferdinand II., 1619 - 1637 — početní peníz 1624

Své početní groše si v té době vydávaly i mnohé soukromé osoby, zejména úředníci královských mincoven a horních úřadů. Jim však tyto žetony sloužily spíše pro reprezentaci než jako účetní pomůcka. Rokem 1608 se počíná psát novověká historie soukromého mincování olomouckých biskupů a arcibiskupů. Když se obrátil toho roku biskup a kardinál František z Dietrichsteina (1599 - 1636) na císaře Rudolfa II. se žádostí o potvrzení téměř již zapomenutého středověkého mincovního privilegia, bylo mu vyhověno. V roce 1613 pak vyšly z kroměřížské mincovny, kam bylo přeneseno biskupské mincování z již neexistujícího hradu Podivína, první mince. Biskupská mincovna v Kroměříži se v průběhu následujících 150 let výrazně podílela na emisích zemského oběživa. Její mincovní činnost patří k nejvýznamnějším co do rozsahu mezi ražbou církevních institucí střední Evropy a zároveň je nejvýznamnějším nevládním mincovnictvím v celé historii Moravy a českého státu vůbec.

Rudolf II., 1576 - 1612 — tolar 1590, Jáchymov

Matyáš II., 1612 - 1619 — tolar

Z období vlády Rudolfa II. a jeho bratra Matyáše II. (1611 - 1619) jsou známy z českých mincoven tzv. tolary 3 císařů. Zvláštní tolarové mince byly určeny památce císařů Maxmiliana I., Karla V. a Ferdinanda I. Nesou portréty všech tří významných Habsburků i jejich jména v opisu. Za Matyáše II. se vrací nakrátko na české dukáty naposledy v historii i obraz sv. Václava. I Matyášův nástup na český trůn byl doprovázen zvláštní událostí. Přinesl s sebou první české korunovační mince. Byly to speciálně pro příležitost korunovace ražené žetony ze stříbra, které se u příležitosti korunovačního průvodu rozhazovaly mezi přihlížející lid. Vedle nich se razily i větší korunovační mince ze stříbra i ze zlata (někdy jako násobky i díly oběžných mincí), kterými byli podarováni oficiální hosté, nebo jich bylo užito jako obětin. Tato tradice pak trvala až do poslední pražské korunovace v roce 1836.

Matyáš II., 1612 - 1619 — žeton ke korunovaci na českého krále 23. 5. 1611

v Praze. Nahoře koruna, pod ní ve věnci 6-řádkový nápis / čáp polykající hada.

Matyáš II., 1612 - 1619 — tolar 1613, Kutná Hora

Za stavovského povstání se na krátkou dobu obnovila krejcarová měna, ale oblíbený tolar zůstal zachován. Soustava mincí vypadala následovně: 48-krejcar, 24-krejcar (7,97 g váhy o ryzosti 0,625), 12-krejcar, 3-krejcar, krejcar.

České stavy, 1619 - 1620 — 24 krejcar 1620, Kutná Hora

Moravské stavy, 1619 - 1621 — 12 krejcar 1620, Olomouc

Fridrich Falcký, 1619 - 1620 — 24 krejcar 1620, Praha-Škréta

Fridrich Falcký, 1619 - 1620 — 48 krejcar 1620, Kutná Hora