Česká a rakouská měna - díl 4.

Datum přidání: Jun 03, 2011 5:55:24 PM

Jméno autora většiny textu: Ing. Jiří Hána, Ph.D.

Zdroj: www.sweb.cz/numismatic

Konvenční měna a počátky papírových peněz

V r. 1750 byl učiněn pokus zavést jednotnou měnu ve všech dědičných zemích Habsburků - z vídeňské marky (hřivny) se razilo 12 tolarů = 24 zlatých. Rychle však následovala další reforma, jež byla skutečně významná - zavedení konvenční měny. Tzv. k o n v e n č n í měnu sjednala Marie Terezie r. 1753 dohodou s Bavorskem, kde se měly razit mince shodně s ražbou rakouskou a obíhat volně v obou zemích. Vídeňská marka byla u konvenční měny nahrazena markou kolínskou, jejíž váha byla 6/5 marky vídeňské, tj. vážila 233,8 g. Marka se dělila na 20 zlatých po 60 krejcarech. Odtud převzala nová měna (kromě označení "konvenční") i označení "dvacetizlatková". Razily se tolary v hodnotě 2 zlatek, půltolary a čtvrttolary. Mince s označením "zlatka" (Fl=florin) byly zaráženy až ve 2. pol. 19. stol., tj. konvenční (numismaticky vyjádřeno "tolarová") měna zůstala zákonnou měnou v Rakousku až do r. 1857.

K uvedené konvenci se později připojily další německé státy, avšak samo Bavorsko ji r. 1754 vypovědělo. Bavorsko se totiž obávalo nepříznivých důsledků ze snížení obsahu stříbra ve svých mincích, k němuž by podle dohody muselo přistoupit. Proto byla sjednána mezi Rakouskem a Bavorskem nová dohoda, podle které Bavorsko razilo minci o 1/5 hodnotnější. Když bavorského příkladu následovaly ostatní jihoněmecké státy, vznikl rozdíl mezi rýnským zlatým a zlatým konvenční měny. Odtud tehdejší obvyklé počítání ve zlatkách nebo rýnských (1 rýnský zlatý se rovnal 1 zlatému a 12 krejcarům konvenční měny). Podle mincovního řádu z r. 1754 tolar vážil 28,06 g, obsahoval 23,39 g stříbra (ryzost 0,833), půltolar a čtvrttolar byly přesné díly tolaru o stejné ryzosti. Dále se razily krejcarové mince - 20, 17, 10, 7, groš, poltura, krejcar, grešle a půlkrejcar.

Marie Terezie, 1740 - 1780 — tolar 1760

Marie Terezie, 1740 - 1780 — 2 sovráno 1762, Brusel

Marie Terezie, 1740 - 1780 — dukát 1765, Kremnica

Marie Terezie, 1740 - 1780 — tolar křížový 1767

Marie Terezie, 1740 - 1780 — 30 krejcar 1769

Leopold II., 1790 - 1792 — 1 a 1/4 dukát 1791 - ke korunovaci na českého krále

6. 9. 1791 v Praze.

František II., 1792 - 1835 — dukát 1809, Salzburg

Ferdinand V., 1835 - 1848 — dukát 1836, ke korunovaci českým králem

7. 9. 1836 v Praze, Au 18 mm (3,47 g).

Ferdinand V., 1835 - 1848 — tolar 1846

Dějiny p a p í r o v ý c h peněz v Rakousku začínají rovněž v době Marie Terezie (v Evropě patří prvenství Anglii, kde se z dlužních úpisů vyvinuly koncem 17. stol.). Poprvé byly vydány do oběhu v podobě státní, 6%ní zúročitelné půjčky. Tyto tzv. "platební obligace" byly přijímány při placení všech komorních a kontribučenských dávek jako kovové mince. Protože vznikly jako půjčka, předpokládalo se, že rakouský stát má své papírové peníze splatit v dobré měně, poněvadž za ně rovněž dostal hodnotné peníze. Byly vydány na počátku 60. let. ve výši 10 mil. zl. a do září 1766 staženy z oběhu a zničeny.

Ale prakticky současně začala být vydávána nezúročitelná platidla. První sérii vydala Wiener-Stadt-Banco na základě vládního patentu ze dne 27.9. 1760 dnem 1.7. 1762 pro dědičné země v hodnotě 12 mil. zlatých. Bankocedule byly tištěny ve stylu tehdejších bankovních obligací. Na hořejší straně mají provedenu "suchou" pečeť dvorní deputace a města Vídně, jehož znak je vytištěn uprostřed bankocedule. Byly vydány v hodnotách 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých. Tiskla je dvorní tiskárna, zpočátku každou vlastnoručně podepisoval některý z vídeňských radních. Při placení dávek je státní pokladna přijímala jen do poloviny místo kovových peněz, ale všechny poplatky placené Vídeňské městské bance bylo nutné odvádět 1/3 v bankocetlích. Byly to tedy peníze s nuceným oběhem, přičemž soukromé subjekty neměly povinnost je vůbec přijímat. Podle patentu z 1.8. 1771 byla vydána 4. emise těchto bankocetlí, jež byly přijímány všemi veřejnými pokladnami místo kovových peněz. Vydávání nezúročitelných bankocetlí je vlastně prvou čistě papírovou inflací. Při výměně starých bankocetlí za nové r. 1769 poprvé nebyla sdělena výše nové emise a ani zde nebyl dodatek, že při platech mezi soukromými osobami je ponecháno vůli stran, zda je chtějí přijímat. Oběžník zemské rakouské vlády z dubna 1797 nařídil přijímat na rakouském území b a n k o c e t l e i při soukromých platech a krátce na to došlo ke stejnému opatření i na území Uher. Byly to tedy již státovky v moderním slova smyslu. Ve stejné době jako první bankocetle se stávají běžnou součástí oběživa měděné mince pro nejnižší hodnoty (uzákoněny r. 1760).

2 zlaté, 1800

50 zlatých, 1806

Obrovské vládní výdaje spjaté s napoleonskými válkami vedly zákonitě ke státnímu b a n k r o t u . Ten skutečně přišel v r. 1811. V literatuře se nazývá Wallisova reforma. Prezident dvorské komory Josef hrabě Wallis provedl finančním patentem r. 1811 devalvaci znehodnocených bankocetlí, jichž obíhalo přes 1 mld nominální hodnoty. Patent zavedl novou papírovou měnu, lidově zvanou „šajny“ (Einlösungscheine - výplatní listy).

2 zlaté — anticipační šajn, 1813

Bankrot byl proveden 1 : 5, a to i pro měděné mince. Pro placení soukromých dluhů však stanovil odstupňovaný přepočítací klíč podle doby vzniku závazku, např. z ledna 1799 byl přepočítací kurs 103, ze srpna 1805 135, z května 1808 216 a z února 1811 oněch 500, tj. 1 : 5. Ačkoli císařský dekret sliboval, že další papírové peníze vydávány nebudou, bylo v nových válečných zápletkách přistoupeno znovu k emisi papírových peněz, tzv. "anticipačních listů", které mohly být použity k zaplacení daní. (Jak naznačuje sám název, měla být hodnota těchto poukázek uhrazena důchody, které měly teprve v budoucnu připlynout do státní pokladny.) Do 1.6. 1816 tak byly v oběhu dohromady šajny a anticipační listy, jejichž postavení bylo totožné a nazývaly se společně listy vídeňské měny (Wiener Währungs-Scheine). Obíhalo jich za více než 678 mil. zl., přitom ažio mince dosáhlo i několika set procent. K dalšímu oficiálnímu státnímu bankrotu přitom nedošlo jen díky válečné náhradě od nakonec poražené Francie a anglické půjčce.

Stabilizace politických poměrů po vídeňském kongresu s sebou přinesla i rozhodnutí uspořádat rozhárané peněžní poměry prostřednictvím privilegované cedulové banky. Dva patenty z 1.6. 1816 (tzv. Stadionova reforma) obsahovaly jednak základní rysy takového plánu, jednak zatímní reglement či řád nové banky, jež pod firmou "Privilegovaná rakouská národní banka" byla otevřena 1.7. 1816 a patentem z 15.6. 1817 obdržela první definitivní statut s privilegiem na 25 let. Vybavení (tj. stahování) vídeňské měny z oběhu se provádělo původně buď přímou záměnou za 2/7 nominální hodnoty v bankovkách a ostatku v 1%ních státních obligacích, nebo koupí akcií Národní banky, a to tak, že akcie byla prodávána za 2.000 zl. ve víd. měně a 200 zl. v minci (později, za snížení nominální hodnoty a zdvojnásobení počtu akcií za 1.000 zl ve víd. měně a 100 zl. v kovu). Přijatá kovová hotovost měla sloužit bance jako fond pro eskont, zatímco za přijaté cedule vídeňské měny byly bankou vydány 2,5%ní dluhopisy, jejichž postupné zaplacení, stejně jako uvedených jednoprocentních, se mělo provádět pomocí splátkového fondu, který měla banka sama spravovat a stát pravidelně dotovat.

Konvenční měna, 1848 - 1857 — tolar 1854, svatební

Konvenční měna, 1848 - 1857 — 20 krejcar 1852

František Josef I., 1848 - 1916 — 4 dukát 1854, ouško ve tvaru korunky

Místo obou těchto způsobů vytlačování vídeňské měny nastoupila nová devalvační úmluva státu s bankou z 3.3. 1820 (s částečnými změnami z 18.10. 1821 a 30.11. 1822), podle které Národní banka převzala záměnu zbytku v poměru 250 = 100 za své bankovky, směnitelné za mince, přičemž stát se zavázal k přiměřeným úhradám. Od r. 1820 do r. 1841 vybavila takto Národní banka 437,5 mil. zl. vídeňské měny, zač obdržela od státu 70 mil. zl. v minci konv. měny, avšak 105 mil. zl. pouze v zúročitelných a nezúročitelných státních dluhopisech. Pak už zbývalo jen vybavit 17,76 mil. zl. vídeňské měny, jejichž záměna se protáhla až do formálního zrušení oběhu vídeňské měny císařským nařízením ze dne 27.4. 1858, když již skoro 10 let trvala zase nová papírová měna. Důvod je zřejný - v panujícím neklidu revolučních let 1848-49 veřejnost papírovým penězům příliš nevěřila a překotně je měnila u banky za stříbrné mince, takže banka byla nucena tuto výměnu již v červnu 1848 zastavit. Rakousko tak znovu mělo papírové peníze s nuceným oběhem. Vyčerpaná státní pokladna si prostředky obstarávala půjčkami a výdejem zúročitelných poukázek, většinou pro malý zájem veřejnosti eskontovaných Národní bankou. Když ani to nestačilo, následovaly emise Říšských pokladních listů s nuceným oběhem.

5 zlatých, 1847

10 zlatých, 1847

10 krejcarů, 1849